Hlásím splnění úkolu, obě výpravy jsou mimo ČR

Tuhle zprávu jsme poslali šéfům do Londýna. Že nám hrozila parádní ostuda? To nikomu nevadí. Hlavně, že jsme "Seniory" a "Sirotky" v pořádku odlifrovali. Já vím, trochu drsné, ale jsme přece v...   

Kapitola sedmá – dokončení příběhu   

S máslem na hlavě    

(Sochy z písku 7.1.)

V pondělí vpodvečer se Slávinka sešel s delegátkami v zasedačce pražské nadace. Vyplnili nezbytné dokumenty a spojili se s Benem. Aniž by hnuli brvou, bezostyšně tvrdili, že vše dopadlo na výbornou. Proč také ne, když obě výpravy už opustily Českou republiku a oni si nemusí dělat s ničím starosti. Asi v sedm večer se rozloučí Jordan, která pozítří odjíždí do Anglie, kde bude rok pracovat pro naši londýnskou centrálu. Brusinka a Dominici zůstanou v místnosti sami.

  „A co my, Sugar? Jak to uděláme?“

  „Co myslíš, Slávinko: co jako uděláme?“

  „S tou záměnou přece. Řekneme Benovi pravdu, až se vrátí?“

  „To bys měl vědět ty, když jsi byl vedoucím akce.“

  „Ben dorazí za dva týdny. To budeš na prázdninách v Itálii, že jo?“ podívá se na ni závistivě, ale hned pokračuje: „Navrhuji mlčet – vždyť se zájezd povedl.“

  „Možná se povedl. Ale mně pořád není jasné, proč jste to na poslední chvíli změnili.“

  „Co jsme změnili?“

  „V pátek jste mi přidělili varhaníky a v sobotu jsem měla v obálce seznam vychovatelů. Ty mi nevěříš? Snad víš, že Jordan odjela s varhaníky. Tak proč jste to udělali?“

  „‚Proč jsme to udělali?‘“

  Na chvíli se odmlčí. Přemýšlí, ale nenalézá odpověď. Pak ze sebe vykoktá zmatenou větu: „Já vůbec nechápu, jak se to mohlo stát… Třeba to změnil Ben, nebo já, nebo snad oba?“

  „Být tebou, tak si tuhle teorii nechám raději pro sebe,“ zašklebí se Sugar.

  Slávinka si uvědomuje, že když si položí stejnou otázku, je s rozumem v koncích. Už připustil, že může být viníkem on, ale za boha živého si nedovede vysvětlit, proč to udělal.

  „Hele, Sugar, jestli na to přijde řeč, já to Benovi vysvětlím.“

  „Takže ten omyl, to je tvoje práce?“

  „To kdybych věděl…“

  „A kdo to má teda vědět? – Já? Jitka? Ben, nebo dokonce Drábek?“

  „No, já myslím, já myslím…“ Chvíli váhá, než zašeptá: „Panu Drábkovi nic neříkej; prosím, tomu ne, a ani Benovi. Díky.“

  Jen co to dořekl, vstal a vyběhl z kanceláře. Z chodby ještě zavolal, že tu bude zítra ráno, a bez pozdravu odešel domů. Překvapená Sugar nechápavě kroutí hlavou. Pak vezme mobil a napíše zprávu: Bene, musím s tebou mluvit kvůli skončené akci. Znovu si přečte text. Zarazí se. Má to poslat, nebo ne? Dobrých pět minut zírá na displej. Hlavou se jí honí vtíravé myšlenky. Proč to musím být já, kdo to vyzradí? Proč ne Jitka nebo Slávinka? Ať si na to Ben přijde sám nebo ať se Brusinka přizná, když to spískal. Pak zprávu vymaže. Za pár okamžiků opouští také ona dům ve Vodičkově ulici.

Ben se spokojeně rozvaluje na plátěném lehátku pod pestrobarevným slunečníkem. Důvod je jasný: před chvílí dokončil telefonáty s podřízenými. Spadl mu kámen ze srdce, protože měl strach, že to špatně dopadne. Pohlédne na manželku, která zrovna dopíjí kávu.

  „Evi, to byl Slávinka a taky holky. Angličané už jsou dávno za hranicemi. Víš, měl jsem z toho obavy – všechno bylo tak narychlo.“

  „Bene, chápu to dobře, že klienti budou na víkend v Čechách rádi vzpomínat?“

  „Doufejme, miláčku,“ obejme ji a krátce políbí.

  Usrkne z vinného střiku a sáhne po mobilu. Napíše krátký text: Ahoj Georgi, hlásím splnění úkolu. Obě výpravy jsou mimo Českou republiku. O varhaníky i sirotky bylo postaráno, jak sis přál. Ben. Pak odešle zprávu na číslo plné jedniček.

  Odpověď přišla okamžitě: Hi Ben, já věděl, že je na tebe spoleh. Máš u mě velké plus. To se ti bude letos hodit. Teď se seber a jeď za Evou do hor. George.

  Ben podruhé během dneška obdržel dobrou zprávu. Hlavně bratrancovo sdělení mu dodalo sebevědomí. Znovu obejme Evu. Ta se na něj láskyplně podívá svýma pomněnkovýma očima. Jsou tu sami. Kosinovi se ještě nevrátili z celodenní túry. Vezme ji do náruče. Pořád je lehká jako pírko. Vynese Evu po schodech a zamíří do ložnice. Tam manželku opatrně položí na postel.

  Když před půlnocí sedí venku na lavici, opřen o stěnu roubenky, mlčky pozoruje nebe plné hvězd. V tu chvíli ho napadne jediné: Vysněný Klondike je o krok blíž.

  Netuší, že mu štěstěna brzy ukáže svoji vrtošivou tvář.

(další příběhy za tři týdny – 7.10.)