Dívčí nožka se občas, jakoby náhodou, dotkne lýtka pána odnaproti

A nejenom to, ale mnoho dalších lákadel lze v Praze nabídnout zahraničním hostům. Jen musí být vše pod kontrolou. Jinak dopadnete jako dva afričtí zdravotníci, jež se vypravili za atraktivní blondýnkou, že si s ní vypijí pivko ...

Kapitola druhá - pokračování

Slávinkovo osudové faux paux  

(Sochy z písku 2.4.)

Pátek, večer po sedmé. Jsme v oblíbené pivnici U Fleků. Jak se všude dočtete, patří s Hradem, Staroměstským náměstím, Židovským městem, Vyšehradem a Národním muzeem k největším turistickým lákadlům. My s uvedeným výčtem souhlasíme a jsme rádi, že naši hosté navštívili některé z nich. Tím ukojili svého ducha. My je večer vzali sem, ať uspokojí i trochu tělesna. Tím spíše, že neopakovatelné prostředí měšťanského pivovaru hosty pokaždé naladí. Je správné, zařadíme-li tenhle bod do programu, neboť návštěvníci považují ochutnávku černého piva za jeden z vrcholů pobytu u nás. Dík Pepkovi a dalším obětavcům tady máme otevřené dveře. Vážíme si toho. Víme, že když se vydaří pivnice, klienti zájezd ohodnotí vysokou známkou.

  Jak varhaníci, tak sirotci nezapřeli svůj původ. Už od šesti se ptali, kdeže je ta vyhlášená pivnice. Po hodině se dočkali. Jelikož je hospoda narvaná, umístili jsme každou skupinku do jiné místnosti. Starší sedí ve Velkém sále, mladší za rohem, v sále zvaném „Kufr“. Tam se usadili i Ben s Pepkem, protože odtud mají návštěvu na dohled. Areál U Fleků je totiž rozlehlý a stává se, že při odchodu se nedopočítáme hostů. Většinou je najdeme v jiném, vzdálenějším sále, ale někdy nám vyklouznou vstříc noční Praze. Vzpomínáme na ztraceného Ira, který se ozval výpravě po dvou dnech z jakési nóbl vilky poblíž Rudné. Ale zažili jsme otřesnější případ. Před šesti lety byl pozván Malijský červený kříž na podobnou ochutnávku. Dva afričtí zdravotníci se vypravili do flekovské zahrady, aby si tam vypili pivko s atraktivní blondýnkou. Od té doby je nikdo neviděl. Proto ta kontrola, proto ta ostražitost.

  Uběhly dvě hodiny a chlapi jsou v ráži. Staří i mladí do sebe obracejí jedno pivo za druhým. Už teď je vidět, že večer bude náročný.

  „Chovají se jako praví bukanýři – a ti mají žízeň jako trám,“ zašeptá Ben.

  „Pít fakt umí… Všimni si, jak zkušeně prokládají černou třináctku pořádným jídlem,“ odpoví Pepek.

  V kurzu je pivní sýr nebo nakládaný hermelín. Zkoušejí utopence a tlačenku, neboť tu v Anglii nemají. Jeden se dožadoval polévky, tak dostal česnečku. U stolu to zavonělo a jako zázrakem se v hrnci našly porce pro ostatní. Odskákal to personál, který zůstal bez večeře.

  Holky z Umbrelly dorazily po deváté. Úkol od Pepka je jasný: zpestřit hostům večer v Praze. Ben věří, že společnice nezklamou ani dnes. Přišlo jich šest. Další sedí na telefonu pro případ nouze. Tři si přisedly k jedné, tři k druhé partě. Pořád je velký hic. Děvčata mají na sobě barevná trička, ta s úzkými ramínky, a dámské riflové šortky nebo elegantní sportovní kraťásky. Kousky látky těsně obepínají pružná ženská těla a zdůrazňují jejich přitažlivost. Všechno je tak mámivé. Nadějné úsměvy, krevnaté rty, velké oči, rozpuštěné vlasy, ladné posunky s nezbytnou cigaretkou v ruce, dobrá angličtina, koketerie smíchu a sexy tónina lákavého hlasu. Dívčí nožka se občas, jakoby náhodou, dotkne lýtka pána odnaproti a pevné ňadro se otře o sousedův biceps. Mají vše, a k tomu něco navíc: dovedou povzbudit chuť k životu.

  Prý si Angličané moc ženských nevšímají. Tenhle večer stereotyp bourá. Když se dáma zvedne, jsou mužští samá ochota a dychtivýma očima skenují její tělo. Cílí na obliny, které musely být nějakým trikem narvány do těsných kalhot. Je zázrak, že švy vydrží nápor hmoty, po níž chlapi tolik baží. Neunikne jim ani, jak se horní partie občas zhoupnou. Varhaníci, sirotci, každý se předvádí a umbrellám se to líbí. Slibují holkám hory doly a pindají nesmysly.

  „Musíš za mnou přijet do Londýna; pak tě vezmu na Cejlon. Jako ty vypadala moje Mary – taky byla taková do ruky. Přidej se k nám a představím tě mámě jako Rózu z Německa. A kde jsem tě už viděl? Že by v Essexu? Vrátím se pro tebe do Prahy a utečeme na Maltu. Tam mám jachtu jako hrom, nebo chceš, abych tě unesl do Skotska?“

  Tyhle a podobný hlášky, řeči, sliby a opilecká moudra padají u lavic, kde sedí naši hosté. Do toho se pletou jejich krajané, které sem zavála reklama za poznáním prostopášného města. A tak slyšíme, že „Liverpool je lepší než Chelsea, a Arsenal nic neumí, a Skoti vám to ještě zavaří, a nazdar Jamie, vzpomínáš, jak jsme spolu sloužili v Iráku?, a tebe, Freddie, znám z Kypru“.

 Dopřejme jim to. Na zábavu a oddech mají nárok, proto jsme je sem zatáhli. Pozadu nezůstal ani Slávinka, který dopoledne umíral. Teď vypadá, jako by si dal korbel živé vody. Pivo má rád, to se o něm ví, ale že mu pomůže tak rychle na nohy, to Ben nečekal. Rtuťovitý panáček se cítí v pivovárku jako doma. Pobíhá mezi skupinami a žvaní cosi o česko-anglickém přátelství. Vtipkuje s oběma Hamiltony. Prý nedopustí, aby si je delegátky popletly. Ve Velkém sále se před profesory chlubí, že je vystudovaný muzikolog. Noty ale neviděl od doby, kdy hrál primánům na gymplu Ovčáci čtveráci.

  Vrhá se na silnějšího z dua Vilda a Milda, které tu obšťastňuje návštěvníky jarmarečními písničkami. Snaží se vzít Vildovi tahací harmoniku. O hlavu vyšší hudebník si to nenechá líbit a svůj nástroj uhájí. Slávinka pochopil, že nemá šanci, a pokouší se harmonikáře přemluvit, aby cizincům zahrál Škoda lásky. Vilda je na takové úlety zvyklý, ale když zjistí, že jde o skutečné Angličany, postaví se ke stolu a spustí: „Roll out the barrels…“ Spolu s ním sborově hulákají znalci staré varhanní hudby.

  V časech, kdy Brusinka studoval, mu vtloukali do hlavy, že s kulturou se musí mezi lidi. Zařídil se podle toho a občas vystupuje v kabaretním skeči tady u Fleků. Proto když dozpívali slavnou Modřanskou polku, položil Milda na stůl oprýskaný kufřík. Slávinka z něj vyndal dozlatova zbarvenou paruku, na níž jsou přichyceny hlavičky slunečnic, a slaměný klobouk přepásaný černou stuhou. Dále vytáhl dvě šňůry od pokojových závěsů se střapatými bambulkami na konci, k nimž narychlo přivázal zástěru a chňapku z kuchyně. Pak odehrál scénku Ona a psík, pojednávající o dámě z lepší společnosti. Ta se v parku na lavičce zapovídá s mladým mužem a nevšimne si, že její miláček, domácí pejsek – zástěra, byl vyměněn za zaběhnutou kočku – chňapku. Vystoupení vzbudilo u stolu takový rozruch, že nabuzený „herec“ přidal další bláznivé kousky: Milenci na dostizích a Panička se nudí. Když potlesk ustal, snažil se komediant přítomným nakukat, že jim zahrál Rozmařilou lady, dávno zapomenutou frašku o třech dějstvích sepsanou Oscarem Wildem. Zkušení akademici se mu vysmáli, ale současně bylo slyšet slova, která ho dojala: „Good Slavinka, good.“

  Mužík je na sebe pyšný a jde se pro změnu ukázat do Kufru. Začne vychovatele přesvědčovat, že byl jako gymnasta na olympiádě v Moskvě. Nevěří mu, a tak sundá letní sáčko a pokouší se o stojku u stěny. Napodruhé to vyšlo. Angličané berou neškodnou opičku s pochopením. Také u nich se pije ostošest a tady se lidé alespoň neperou. Jenže prcek se dostal do sporu s jednou umbrellou. Chce po ní, aby si přesedla. Prý udělá stojku na lavici tak, že se zapře nohama o věšáky. Pak v poloze netopýra vypije pivo a klidně vydrží viset do zavíračky. Ben musí Slávinku usměrnit. Písničky ano, divadýlko ano, ale takovou hovadinu, co slyšel, to teda ne. Jinak je spokojen. To, co si s Georgem domluvili, se plní. Vyndá z kapsy mobil a napíše SMS: Hi George, všechno jde podle plánu. Ben. Pak se obrátí na Pepka.

  „Boss by čuměl, jak jsem zalepil půlku programu. Chápej, lidi mají rádi zábavu. Dáš jim dobrý jídlo, dobrý pití, pěknou ženskou, předvedeš místní folklor – a máš to vyřešený. Pepku, tuhle pravdu jsem pochopil dávno. Akce pro děti nás naplňují ideálem, ale dospělé musíme pobavit. Víš, jaký je rozdíl mezi dětským a dospělým klientem? – Děcka potřebují srdíčko, to jest cit a lásku; rodičům stačí, když jim sny zhmotníš,“ filozofuje přiopilý Ben.

  Pepek se směje a ukazuje před sebe. Slávinka si dává páku s jedním z vychovatelů. Zápas trvá deset vteřin. Poraženému to nestačí a vyzývá dalšího soupeře. S ním se drží déle, ale stejně nemá šanci. Zkouší štěstí do třetice. Muži okolo se chechtají. Nechtějí s outsiderem zápasit. Nakonec se jeden uvolí. Ten největší z nich. Slávinka chytne soupeřovo zápěstí do své malé dlaně. Vzápětí si pomůže druhou rukou, i když ví, že je to proti pravidlům. Muž reaguje po svém. Každou rukou uchopí jedno mužíkovo předloktí. Stoupne si, vyzdvihne ho do vzduchu, udělá úkrok do uličky, rozhoupe kroutící se tělo a za bujarého řevu ho pustí z výšky na zem. Človíček sebou žuchne, jako když mlynář shodí pytel mouky, a bez hnutí leží na studené podlaze. Lidem v sále zatrne, ale on se najednou zvedne a cosi nasupeně říká šklebícímu se silákovi. Všude je zase slyšet smích.

  Řehtající se Pepek pokřikuje na Bena: „To je vocas, ten Slávinka! Ať mu londýnskej svalouš pořádně naloží, jinak toho nenechá!“

  Ben vidí, že i přes potupnou porážku se asistent dožaduje odvety. Krapet to s egem přehnal. Ráno mi umíral, teď je jako utrženej z řetězu. Dochází mu, že je třeba Slávinku zastavit. Sám však potřebuje odejít. Svěří se Pepkovi. Ten odvětí, aby to nechal na něm. Brusinku vyřídí, o hosty se postará. Anglickou povahu zná. Dokud jim chutná, zůstanou tady. Až tu zavřou, mohou pokračovat na hotelu.

  „Bene, jestli chceš jet do Plzně, tak jeď. Já to zmáknu. Sám vidíš, jak se holky snaží. Ta nová, ta čokoládová, co po ní pořád čumíš, si říká ‚Bree‘. Pochází z Bosny, ale stará ji našla na nádraží v Manchesteru. Teď je v Praze za hvězdu. Vsadím se, že toho siláka, co jí projevuje přízeň, smlsne jako malinu. A už vypadni, ať na tebe Eva nečeká, a mrňouse ti umravním, buď v klidu.“

  Ben zpozoruje, že Pepek vstane a jde ke Slávinkovi. Vezme ho kolem ramen, něco mu říká. Prcek ustrašeně kývá hlavou a sedá si daleko od chlapa, co jím mával jako s prvomájovou třepetalkou.

  Na Bena padá únava. Čeká ho dlouhá cesta, a proto souhlasí s Pepkovým návrhem. Rozloučí se s hosty a připomene Slávinkovi, na čem se dohodli. Přesto má pocit, že je chlapec mimo. Zase se vožral a zase mu není pořádně rozumět. Nechci bejt ráno v jeho kůži, ale dobře mu tak, měl se mírnit. Za chvíli sedí v taxíku a uhání do Plzně. Doma se zdrží pár minut. Pak konečně vyrazí. On, manželka a Kosinovi, jejich dlouholetí přátelé. Usne za Českou Kubicí a probere se ráno v Krjanské Goře.

  Pepek správně odhadl, kdy skončit, neboť brzo následovala obvyklá rutina. Spočítání klientů, sešikování dámského ansámblu, odsouhlasení faktury. Po komplimentech, které dávali angličtí hosté personálu, byli vypakováni i s holkami na ulici. Okolo půlnoci jsou varhaníci, sirotci, slečny z Umbrelly a neodbytný Slávinka nastrkáni do Sádlových taxíků. Jede se ke Kocourovi.

(pokračování za tři týdny)