Dej mi sílu, abych ten projekt dotáhl do konce

Jo, takhle si občas povzdechnete, když děláte s lidmi jako je Benův poskok Slávinka. Tenhle poseroutka vám třeba na otázku "proč úkol popletl" sebejistě odpoví, "že neví" a jeho manžel Mirda ho za to dokonce...

Kapitola první – dokončení

Pozdě bycha honit

(Kostky jsou vrženy 1.2.)

Je pátek prvního srpna a Ben je v nadaci sám. Ostatní se vrátí po neděli. To Lucie odjela včera. Hodně mi s papírováním pomohla – bez ní bych se nejspíš zbláznil, říká si a vyhlíží Slávinku. Už je zase nad věcí, proto ho nebude dusit, ale ty popletené trasy s ním probere. To si nesmí dovolit, tajit přede mnou takový přehmat. Delegátky nechá na pokoji. Není v jeho zájmu skončenou akci jakkoliv rozmazávat. Začne s něčím jiným, pro něj důležitějším. Rozmýšlí si úvodní otázky. V tom slyší někoho přicházet. Je to on.

  „Tak se posaď, kamaráde.“

  „Ahoj Bene, doufám, že tu nebudu dlouho. Čeká na mě Mirda – taky má volno.“

  „Klid, příteli; dočká se tě, neboj.“

  „O co jde, Bene? Odvolat mě z dovolený není jen tak.“

  „Máš pravdu, hochu, není. Zajímá mě, jak se ti líbilo v mým kanclu? Párkrát jsi tu byl, nebo ne?“

  „Párkrát jo, Bene.“

  „A co, dobrý? Anča nosila poštu ostošest, Slávinka tu dřepěl za stolem…“

  „Já tu byl to pondělí, co Angličani odjeli, a pak asi třikrát. Pošty jsi měl hodně, ale já ti do ní nekoukal.“

  „Do počítače jsi mi taky nelezl, do stolu ses nedobýval.“

  „Proč říkáš takové hlouposti? To bych si nikdy nedovolil.“

  „Zdá se, že s tím stolem není všechno v pořádku…“

  Slávinka se začíná ošívat; poslední slova ho rozhodila. Ben si toho všiml. Dívá se mu přímo do očí. Vidí, jak je nervózní. Byl by to šok, kdyby zjistil, že Brusinka dělá pro Drábka. Vystrašený mužík se zarudlým obličejem vyčkává, co se bude dít dál.

  „No tak, co jsi dělal s tím stolem?!“ udeří Ben.

  „Víš, Bene, já totiž, no já…“

  „Sakra, vymáčkni se! Co jsi dělal v mým stole?!“

  „Ne, ne, Bene, dovnitř jsem nelezl, opravdu. Jenom jsem s ním hýbal!“

  „Prokristapána, proč jsi s ním hýbal?“

  „Spadla mi za něj paměťová karta do foťáku!“

  „Co? ‚Karta do foťáku‘? Slyším dobře?“

  „Je hrozně malá a spadla mi. Zakutálela se až někam ke stěně. Proto jsem hýbal se stolem. Nic víc. Ještě jsem volal Aničku, ať mi s tím pomůže. Měl jsem strach, že shodím tu poštu, co ti nosí. Postavila ji tak hezky do domečku. Stůl jsme museli všelijak naklánět. Máš na něm spoustu věcí. A taky uvnitř. Je dost těžkej. Zeptej se jí, když mi nevěříš.“

  „To snad není pravda… A hele, proč jsi tu měl foťák?“

  „Máš z okna hezký výhled na Václavák, tak jsem udělal pár fotek. Bene, ty ani nevíš, na jakým super místě sedíš. Vážně, tohle ti závidím nejvíc.“

  „Dáme chvíli pauzu. Zavolej si třeba Mirdovi, já si jdu dát panáka.“

  Tohle stálo za to. Je ten poseroutka tak pitomej, nebo je to Drábkův agent? Vloupal se mi do stolu a ofotil dokumenty z tašky? – To ne, vždyť tamhle je kopírka. Už z toho blbnu. Všude vidím nástrahy. Pravdu má Lucka. To Drábek je ze všeho podělanej a na žádnou akci se nezmůže. Ale co když jo, řekne si a obrátí do sebe skleničku skotské. Vzpomene si na nesčetné Brusinkovy výstupy, které malý komik předvedl za roky, co ho zná. Ty poslední od Fleků má ještě v živé paměti. Herec je dobrý, mistr přetvářky, nedělá mu problém chovat se, jak si zamane. K tomu vychytralá Anička. Oba se bojí Drábka a ten se nevzdává. Ben si uvědomuje, že získat od něj Londýn nebude legrace. Vidí, že Slávinka čeká v jeho kanceláři. Budeme pokračovat. Povzdechne si a vrátí se.

  „Teď k tomu zájezdu. Hned ti řeknu, že navenek je vše v pořádku. Jenom nechápu jednu věc a ty víš kterou, viď?“

  „To teda nevím… Vždyť to byl bezva zájezd!“ vyštěkne podrážděně. Má s Benem své zkušenosti. Ví, co na něj platí, a proto zvolí roli mrtvého brouka. „Fakt, Bene, nerozumím ti.“

  „Jen mi řekni, jak je možné, že jste vypravili každou skupinu jinam a nepřišli na to. Počkej, počkej – neskákej mi do řeči. Nebo jste na to přišli, a mně nic nehlásili. Tak jak to bylo?“

  „Nebylo to jednoduchý, věř mi. Vůbec to nebylo jednoduchý.“

  „Co nebylo jednoduchý? Říci mi o tom?“

  „My to zjistili až v neděli. Já a Sugar, ale Jitka ne. Ale ví to i pan Drábek.“

  Ben zbystří – tohle snad nemyslí Slávinka vážně. Pokud ano, bylo by to zlé, tuze zlé.

  Mužík pokračuje: „A proč jsem ti to měl říkat, když vše probíhalo dobře?“

  „‚Dobře‘? Ta střelba v lomu u tábora nebo ti dva šílenci, co řádili u Prímka? To se na mě nezlob, ale tohle nepovažuji za dobré,“ odsekne.

  „Bene, vždyť si mi sám teď říkal, že zájezd byl v pořádku.“

  „Řekl jsem navenek v pořádku. Hergot, proč jsi mi nezavolal? Jsem tvůj nadřízený, nebo ne?“ zvyšuje hlas.

  „Já nevím, vážně Bene, nevím,“ vykoktá ze sebe.

  „Poslyš, mně se to vůbec nelíbí. Pamatuj si: já jsem tady šéf a ty mi takové věci budeš hlásit. Tak ať se to příště neopakuje, jinak poletíš, je to jasný?!“

  „Slibuju, Bene, slibuju.“ Zná svého nadřízeného a ví, že nejhorší má za sebou. Teď ještě namazat med kolem huby. To dovede jako málokdo. „Kdybys byl v Praze s námi, tak by se to nestalo,“ prohodí úlisně.

  Tohle Bena zmátlo. Je to lichotka, nebo ho chce prcek vystrašit? Přece nemůže vědět nic o jeho domluvě s Georgem. Ne, to ne. To jenom tak plácl. A Drábek, co všechno ví? Nebude to ze Slávinky páčit? Jestli Alex něco zjistil, tak už Charlesovi volal. Jenže včera se od Patricie dověděl, že ho staří Gregorové pochválili. Takže odtud nebezpečí nehrozí. Co ale provede s tím zoufalcem? – Skončí to, stejně pohovor nikam nevede. Za uši dostal, tak proč ho dál rozebírat. Poslední otázku si ale neodpustí.

  „Slávinko, teď bez vytáček: Proč jsi to celé zamotal? Oba víme, že jsi byl namol. A že jsi čmáral do papírů. Vidím to tady před sebou. Tak proč k tomu došlo?“

  Nastalo ticho. Brusinka usilovně přemýšlí. Několikrát otevře ústa. Nic, ani hláska. Konečně pronese s vážností v hlase trapnou, ale pravdivou větu: „Bene, já jsem to opravdu zapomněl.“

  „Ach jo, co jsem od tebe mohl čekat, že jo? No tak už běž, prosím tě, už běž,“ zní odevzdaný hlas.

  Když odešel, uvědomil si Ben, že mu asistent nic kloudného neřekl. Proč to nehlásil, neví. Proč to udělal, zapomněl. Nechci být jeho soudcem. Co kdybych seděl před Georgem já a on se mě ptal na stejnou věc? Odpověděl bych mu na to? Mlžil bych jako Brusinka? Ne, nebudu to řešit. Až to nastane, kápnu božskou. Konec, schluss, end. Seru na to. Finito. Vždyť se opravdu nic nestalo, uklidňuje sám sebe.

  Zase zvoní telefon. Co chtějí v pátek odpoledne? Sakra, pro tohle tu přece nejsem, rozčiluje se, ale nakonec hovor přijme. Na druhém konci je Mirda. Jeho hlas zní rozčileně: „Pane Bene, přítel se mi doma sesypal. Prý jste mu vytýkal, že vám prohledával stůl. Nechte ho být, on není žádný zloděj, slyšíte? Jaroušek není žádný zloděj!“

  Tohle je na Bena příliš. Než práskne sluchátkem, zařve: „Mirdo, ty jdi taky do prdele!“

  Přemístí se do zasedačky. Vyndá z baru láhev a naleje si dalšího panáka. Pak se usadí v oblíbeném ušáku. Myšlenky jako o závod komíhají hlavou. Co se dnes vysvětlilo? Ten výlet? – No, nevím. Dokumenty ve stole? – Snad ano. Prcek mě nemohl podfouknout, na to fakt nemá. Alespoň že jsem zvládl dát do kupy všechna lejstra. Jenže to je slabá útěcha. Chtělo by to úspěch, pořádný úspěch. Ale to může být jedině Londýn. Dokdy mám čekat? – Do Vánoc?

Zavrtá se v čalouněném křesle, zapře se nohama o zem a sepne ruce za hlavou. Takhle vydrží asi minutu, než se podívá ke stropu a zašeptá: „Prosím tě, dej mi sílu, abych to dotáhl do konce.“

(další příběh za dva týdny – 11.11.)