Je těžké uhádnout, co se skrývá za takto vyřčenou větou. Proto chvíli vydrž a vše se dozvíš. Věř mi, stojí to za to…
Kapitola pátá - pokračování
Velký drak
(Sochy z písku 5.9.)
Smráká se a v táboře začíná rozlučkový večírek. Všude je mokro, a tak se přesunou do jídelny a na venkovní terasu. Omladina je na koni. Dnes mají večerku až ve dvanáct. Je slyšet rytmická hudba. Kdo chce, tančí. Pestrá společnost se brzy promíchá. Skauti, vedoucí, přátelé z Londýna, všichni jsou v jednom chumlu. Třpytivou zátokou nadále hýbá stará keltská pověst. K ní přibyl poznatek z dobrodružné výpravy.
„Davide, tak vidíš, děti měly pravdu: prasata tady jsou. A já byl u toho, když jedno honili pytláci v lomu,“ popíchne plukovník Davise. O návštěvě jeskyně, natož o vyjmutí srdce pomlčí.
Také hovor chlapců se točí kolem divočáků. Zdravotnice Melounek sedí na terase kousek od nich. Vedle ní sporťačka Vyžle. Poslouchají kluky, jak donekonečna omílají, že si uloví kance. Prý jim uříznou uši a ocásek. Všichni se tomu řehtají, ale medička zvážní.
„Kluci, měli byste vědět, že se v kraji objevil svalovec. To je závažné infekční onemocnění divokých prasat, které může být pro lidi nebezpečné.“
„Jaký ‚svalovec‘? To má být trénovaný divočák, co běhá po lese, nebo kulturistické prase, které vyhodili z cirkusu?“ smějí se kluci.
„Pokud najdete v lese uhynulý kus, nesahejte na něj. Jasně že si nesmíte nic odřezávat ani ulamovat kly. Nemocná prasata mají v těle jed.“
„No dobře, ale co když opravdu nějaké najdeme, nebo třeba kousek z něj, co máme dělat?“
„Nález musíte hned oznámit. Veterináři si s tím poradí. Odvezou mršinu a spálí ji.“
„A co ti pytláci? Co když bylo jejich prase nemocné? Oznámili by to?“
„Pytláci spíš prase prodají do hospody. Hostinský uvaří guláš, lidé ho sní a otráví se,“ připojí se Vyžle.
„Bohužel i tohle se stává. Hele, kluci, neberte tu velšskou pověst tak vážně,“ dodá mladá doktorka. Pak se zvedne a spolu s Vyžlí se přidá k narůstajícímu hadu, který se mezitím utvořil na provizorním parketě.
Kluci zvážní. Dohadují se mezi sebou o tom, co právě slyšeli. Na toho, který se vyptával nejvíc, mává zdálky Wilson. Ukazuje mu, aby přišel k němu. Chlapec splní jeho přání.
„Díky, příteli, ale musím ti vrátit lovecký nůž.“
„Nechte si ho, pane Wilsone, táta mi koupí novej.“
„Ne, nemůžu ho přijmout, ale nůž je skvělej – na výpravě se moc hodil.“
„Škoda, mohl být váš, když se vám tak líbí.“
Chlapec odběhne do stanu a schová pouzdro s loveckým nožem. Za chvilku vejde kamarád. Oba se posadí na postel a mlčky pozorují okolí. Zaslechnou kroky. Někdo prošel kousek od táborového náměstíčka. Je špatně vidět, avšak poznali ho. Byl to Wilson.
„Asi míří k řece. Půjdeme za ním, ale nesmí nás vidět.“
„To jo, ale co tam chce tak pozdě?“
Kluci na sebe mrknou a vyplíží se ven.
„Koukej, jak je opatrnej, jak se pomalu rozhlíží. Nechce, abysme o něm věděli.“
„Hele, bere si něco u mola z vody.“
„Co to je? Kam s tím jde?“
„Určitě do lesa. Nesmíme ho ztratit!“
Wilsona pohltily vzrostlé stromy, ale mladí stopaři mu jsou v patách. Tiše našlapují a on je neslyší. Po chvíli plukovník zastaví u tří vysokých borovic na kraji mýtiny. Místo si vybral, ještě než se setmělo. Je přesvědčený, že tenhle tmavý kout pozná i poslepu. Chlapci jsou patnáct kroků od něj. Leží skryti za složenými kládami. Plukovník rozsvítí baterku a oni vidí, co tam dělá. Když skončí, olízne si horní ret. Dnes potřetí.
Wilson se vrátil do tábora. Vyhne se rozjařené společnosti a zamíří do pokoje. Potřebuje se uklidnit. Je příliš vzrušený tím, co právě vykonal. Na chvilku se natáhne, pak půjde za Davisem. Potřebuje ho. Musí bezezbytku naplnit starou legendu. Bez Davida by vše, co udělal, přišlo vniveč.
Do půlnoci zbývají necelé dvě hodiny. Venku je tma, kterou ještě zvýrazní okolní lesy. S tím kontrastuje pestře osvětlená veranda, na níž si vánek pohrává s různě tvarovanými lampiony. Všichni se náramně baví. Také kluci, co byli před chvílí v lese. Znovu rozebírají den plný zážitků. Něco je napadlo: zavolají na kamarády z výpravy a pochlubí se jim, co viděli na mýtině.
Asi v jedenáct dorazí Wilson do jídelny. Půl hodinky se prospal a zase překypuje energií. Převlékl se a teď tu stojí jiný člověk. Nezdolný voják jde rovnou za Davisem.
„Davide, vydrž hodinu, pak tě zasvětím do něčeho, na co dlouho nezapomeneš.“
„Fredericku, co to říkáš za nesmysly?“
„Počkej do půlnoci a uvidíš.“
„Dobře; když tolik naléháš…“
Skrz černou oblohu se prodral kulatý měsíc. Venku je najednou lépe vidět. Možná že tato změna donutila Davise zamyslet se nad nezvyklými poznámkami svého kolegy. Napadá ho všelicos, i ta stará pověst. Nevěří ale, že by se mohla naplnit zrovna tady. Jenže proč šel Wilson hned po příjezdu k řece?
Stopoval ho a viděl, že drží podivný balíček. Když kolega odešel, začal prohledávat břeh. Nic nenašel. Teď si vyčítá, že nebyl důslednější. Co když pozvání souvisí s tím, co se stalo u vody?
(pokračování za tři týdny)
