Což na věky trvá na zemi hněv?

Příběh mladé aristokratky, která si podmanila Prahu. Když nastane malér, je dobré jej rychle sprovodit ze světa. Jinak se rozroste do takových rozměrů, že následky mohou být fatální i pro ty, kteří vše zosnovali. 

Příběh šestý – dokončení

Výjimečný den

(Miláček Anglie kap 6.2.)

   Když Jegor a Gennadij vyrazili z Forest Hillu, měli v úmyslu projet v poklidu celým Londýnem až na jeho severní okraj. Tam v oblasti Lutonu měli sjednanou schůzku. Sotva se rozjeli, přepadly diplomaty nelibé pocity. Tak nepříjemné, že si povolili kalhoty. Řidič si všiml, že se vzadu něco děje. Pokusil se o vtip, ale byl drsně okřiknut. Vjeli do centra a on pochopil, o co tu jde.

  „Borjo, někde zastav – už to nevydržím.“

  „Ale kde, Jegore, kde?!“

  „Borjo, zapřísahám tě, poslechni Jegora.“

  „Já bych rád, Žeňo, ale proboha kde?“

  „Hele, tady to znám, zatoč doprava, tam je banka a hned vedle hotel. Už jsem tam byl. Kurva, Borjo, pospěš!“ naříká Gennadij.

  „Už to vidím, ale musím objet to auto. Teda, stojí tu pěkně blbě. Soudruzi, to snad ne – ono má botičku,“ komentuje situaci muž v plátěné čepici.

  „Nekecej a vobjeď ho. Dělej, no tak, Borjo, dělej!“ ozývají se zoufalci v autě.

  „Už to bude, hoši; před hotelem je místa dost.“

  Hned jak zaparkovali, vyrazí z auta dva blesky. Muži v šedých oblecích vtrhnou do hotelu.

  „Kde klozet?“ zaslechne plavovláska na recepci. Zvedne hlavu a vidí, že se nezvaní hosté srazili u výtahu s několika švýcarskými turisty.

  „Jegore, tam, klozety,“ ukazuje Gennadij za výtah. Má štěstí, malý záchodek je otevřen. Rozrazí dveře s panáčkem a zmizí uvnitř. Otočí zámkem a usedá na vytoužený trůn. Také sousední kabinka je volná. Na dveřích je panenka. Tohle Jegor neřeší. Za deset vteřin je nejšťastnějším mužem pod sluncem. Slečna recepční se jde podívat k oknu, kdo mohl ty dva šílence přivézt.

  „To není běžný auto, podle značky jde o cizí diplomaty. Nechám je tu, ale až vylezou ze záchodu, musí mi vysvětlit, co se stalo. To druhý auto, ten buick, to je jinej případ. Někdo ho zaparkoval u našeho hotelu. Byl tak drzý, že vjel na chodník. Tak jsem zavolala měšťáky. Hned tu byli a nasadili autobotu,“ říká kolegyni, s kterou si má vystřídat službu.

  „Penny, dobře jsi udělala; já bych se zachovala stejně.“

  Šofér Borja vylezl z auta a zapálil si. Tak, hoši to vyfásli s plnou parádou – kdoví co zase sežrali, pomyslí si. Doufá, že tu nebude čekat věčnost. Zaujal ho buick asi dvacet metrů za ním. Několikrát ho obešel. Slušný vůz, takový mít. Pak zahlédl nějaké chlapy, co nesou pytle. Asi pošťáci nebo lidi z vedlejší banky, pomyslel si. Jdou k němu a něco na něj volají. Moc jim nerozumí, ale pochopí, že buick je jejich. Ještě se ptají, čí je ten vůz vpředu. Chce jim odpovědět, že automobil je majetkem sovětské ambasády. Než to vysloví, přiletí rána a ještě jedna; pak už si nic nepamatuje.

  „Phocku, dal jsi mu pořádnou, to se musí uznat.“

  „Nekecejte a naložte ho. Klíčky mu vypadly tamhle.“

  „Phocku, co s ním?“

  „Vyhodíme ho cestou, ale teď už jedem.“

  Celou scénu viděla Penny, která postávala u okna. Sestra Jenny jí ráno nejméně třikrát říkala, ať si dnes nevšímá ničeho, co se bude dít venku na ulici – ale jí to nedá. Běží k telefonu a vytáčí policii. Přijedou do čtvrt hodiny v několika skupinách. V ulici, kde se desítky let nic nestalo, to teď žije. Policajti před bankou, policajti před hotelem. Všude plno čumilů.

  Gangsteři ujíždějí na sever. Stačili vyhodit nepohodlného svědka. Ne, zabíjet nikdy nechtěli. Ani dnes v bance, ani před chvílí, když vezli cizince v čepici. Zatím je muži zákona nepronásledují, a tak respektují semafory. Jako teď, kdy stojí u viaduktu na Upper Holloway. Zdejší křižovatka je zrádná. S vedlejší ulicí rovnoběžně probíhá železniční trať, která vede po vyvýšeném valu. Hlavní ulice ústí do úzkého, čtyřmetrového viaduktu pod tratí. Nepřehledné místo. Semafory jsou nastaveny na dlouhé intervaly. Provoz není hustý, ale projíždějí tudy velká nákladní auta. Na hlavní stojí diplomatický vůz. Je to k vzteku, když jim na poslední chvíli dal semafor stopku. Muži vědí, že chtějí-li pokračovat severním směrem, musí projet viaduktem před nimi.

  „Do hajzlu, tady už jsem byl a pamatuju, že to byla věčnost,“ uleví si Phock za volantem.

  „Slyšíte to houkání? Někde blízko jsou kliftoni.“

  „Phocku, ser na čekání, střihni to skrz viadukt, stejně nic nejede.“

  Policejní houkačky se rychle přibližují. Phock se nerozpakuje. Sešlápne plyn vší silou a vyrazí. Viadukt je na dosah, když se z černého otvoru před nimi vyřítí cisterna. Nejede rovně, ale zatáčí na vedlejší silnici. Přetne dráhu osobnímu vozu. Phock vytřeští oči. Ví, že nemá šanci. Narážejí mezi kola do spodní části nádrže. Následuje ohlušující výbuch. Auta jsou v plamenech. Nad viaduktem vyroste ohromný hřib. Je vidět kilometry daleko. Za chvíli jsou na místě požárníci, záchranka a další policisté. Následky jsou hrozivé. V osobním voze uhořeli tři lidé a s nimi pytle s penězi. Z kabiny cisterny vyprostili zraněného řidiče, jeho závozníka a polonahou stopařku. Pak nastane další šok. Zachránci zjišťují, že ohořelý vůz patří sovětskému velvyslanectví.

  Pamela, mladá novinářka z BBC, se vracela z pracovního oběda pár ulic odtud. Neušla ani sto metrů, když zaslechla detonaci. Zprvu myslela, že jde o nálož umístěnou v autě za rohem. O to víc ji překvapilo, co se dověděla na místě neštěstí. Volá do redakce. Kolega na příjmu zajásá: „Pam, to je pecka – dneska budeš za hvězdu.“ Snaží se ji spojit s vedoucím dopolední směny. Pamela musí počkat. Šéf mluví s Rogerem, lokálkářem ze západního Londýna. Stalo se tam něco zvláštního: Tři vousatí deratizátoři vykradli banku. Lup za půl milionu. Ujeli autem, které ukradli vedle před hotelem. Unesli i šoféra, jehož surově zmlátili. Podobně řádili předtím v bance. „To není všechno!“ vykřikuje Roger do telefonu. Ukradená limuzína patří sovětské ambasádě a dva diplomati z ní se v tu samou dobu zabarikádovali na hajzlu u hotelového výtahu. Šéf směny je opatrný. Vždy, když jsou do toho namočení Rusové, je třeba pečlivě vážit pro a proti. Jsou mistry dezinformace – a on to ví. Tuší, že události spolu souvisejí, ale proboha jak? Rozhodne, že tohle do poledních zpráv nepustí. Požádá Pam a Rogera o další informace. Vyšle do terénu posily. „Je to zamotané, do prdele, je to vážně zamotané…,“ uleví si. Zkouší své kontakty na vládě, na policii, u hasičů. Nikdo nic neví. Po několika pokusech se dovolá muži, s kterým už řadu let dobře vychází.

  „Charles Gregor, prosím, kdo volá?“

  „Mac, Charlesi, tady Mac z BBC.“

  „Co potřebujete, příteli? Nic nového na obzoru není.“

  „Promiňte, Charlesi, nechci vás obtěžovat, ale je to nutné, spěchá to, a pokud se to potvrdí, může se to týkat i vás.“

  „Vy mě napínáte, Macu; ven s tím.“

  „Pane, vy máte na starosti jednání s těmi Rusy a my víme, že dnes probíhá nějaká schůzka.“

  „A co chcete slyšet, Macu?“

  „Před chvílí došlo k vážné dopravní nehodě s úmrtím někde na Upper Holloway. Tři muži zůstali v autě. A poslouchejte dobře: Ten vůz užívala ruská ambasáda.“

  „Tímhle jste mě zaskočil, Macu. Ozvu se vám, až budu vědět více, slibuji.“

  Charlese polije pot. Jegor, Gennadij a řidič Borja. Ti přece odjížděli na sever… Panebože, takové neštěstí! napadne ho. Rychle běží do zasedačky a vytáhne Arkadije na chodbu. Sdělí mu, co se právě dověděl. Ruský kolega zbledne. „To ne, to ne…,“ opakuje asi desetkrát. Volá na velvyslanectví. Tam už také zpráva dorazila, a nejenom tahle. Vše je poněkud zmatené, ale našel se Borja, zraněn v křoví na kraji lesoparku. Objevil ho nějaký mladík, když venčil pět přítelových bišonků. Arkadij ať vydrží. Bezpečnostní rada sovětského velvyslanectví soudruh Čim už odjel do hotelu. Víc se zatím neví. Tuhle informaci se doví Mac od Charlese. Dá přednost Rogerovi.

  „Rogere, slyšíš? Nějakej ruskej hlavoun jede do Irish Boye. Toho chci mít, kamera tam bude každou chvíli. Tak zlom vaz – a slyšíš, ať je to trhák!“

  „Pamelo, drahoušku, ještě to není úplné; tebe do éteru nepustíme,“ dovídá se novinářka ke své nelibosti.

  K hotelu dorazil Čim. Venku je hotový blázinec. Na ulici se tlačí lidé z televizních štábů. Je tu i několik mužů v civilu. Mezi angličtinou lze zaslechnout krátké ruské povely. Policisté se snaží obstoupit hotelový vchod. Dnes je těžké, obzvláště pro novináře, dostat se dovnitř. Přesto se to jednomu fotografovi povedlo. Najde se někdo, kdo uklidní zjitřenou atmosféru? – Možná ano. Soudruh Čim vejde do recepce.

  „Tam,“ ukazuje mu cestu Penny, „tam se vaši chlapi zamkli.“

  Čim dojde ke dveřím, na které položí svou medvědí tlapu. Druhou několikrát zabouchá. Oč je bouchání pomalejší, o to jsou rány silnější.

  „Málčiky, otkrytě, nu, bystro, bystro. Slušajtě, Jegor, i ty, Žeňa. Zděs Čim. Vy něponimali? Davaj, davaj von,“ promlouvá hlubokým otcovským hlasem.

  Takřka současně se otevřou oboje dveře. Vykouknou dva rozcuchaní muži v rozepnutých košilích a s visícími kšandami na stažených kalhotách.

  „Čto slučílos, rebjata?“ optá se rada Čim.

  „Něznáju, no, ja dúmaju, éto býly pirogy, pirožky ot Márfy,“ pronese krátce Jegor a chystá se zpátky na mísu.

  V ten okamžik cvakla spoušť fotografa, který se dostal přes zákaz do hotelu. Obrovitý Čim se otočí a valí se s roztaženýma rukama k vlasatému mladíkovi. Ta fotka se nesmí dostat ven. Vlasatec se mrštně vyhne medvědovi a vběhne do chodby vedoucí do kuchyně. Pak se ztratí v hotelovém labyrintu.

  Čim se vrací ke svým lidem, kteří se mezitím shromáždili u výtahu. Utvoří se menší hlouček. Nastane vzrušená debata, ve které má bezpečák Čim jasně navrch. Pak s někým telefonuje. Znovu zabuší na dveře a vydá nové rozkazy. Poslední spláchnutí. Jegor a Gennadij vyjdou ven. Nevypadají dobře. Je na nich vidět, že prožili krušnou hodinku. Obklopeni urostlými muži, vyjdou zadním vchodem a nepozorovaně odjíždějí pryč. Soudruh Čim v autě marně vzpomíná, že by se někomu udělalo tak zle z ruských pirožků.

  „Drugoje malčiky iměli takže pirogy. Vsje v porjadke. Vnimajtě, nět Márfa, nět ruskije pirogy, tolka ty durak, Jegor, i ty dorogoj, Žeňa,“ zakončil nepříjemnou záležitost. Během týdne byli oba odesláni do Moskvy.

  Ve dvě odpoledne vystoupila v BBC policejní mluvčí, aby uvedla na pravou míru informace, které kolují mezi znepokojenou veřejností. Přečetla prohlášení, že před polednem byla přepadena menší londýnská banka. Tři muži s uloupenými penězi odcizili vůz, ale po několika kilometrech havarovali. Bohužel, všichni na místě zahynuli. Jejich identita se ověřuje, ale poslední zprávy potvrzují domněnku, že šlo o známé kriminální živly. O uloupeném půlmilionu pomlčela, avšak zdůraznila, že cizí státní příslušníci nemají s případem nic společného. Mluvčí poděkuje za spolupráci a rozloučí se s konstatováním, že to byl pro všechny záchranné složky výjimečný den.

  Nabízenou fotografii upocených sovětských diplomatů, kteří stojí mezi dveřmi hotelových záchodků se stáhnutými kalhotami, média na doporučení lidí z vlády odmítla. Je to k neuvěření, ale všichni zainteresovaní udrželi senzacechtivost na uzdě. Internet neexistoval, a tak hranici mezi slušností a vulgaritou občas ctil i bulvár. Je-li to dobře, nechť si zodpoví každý sám.

  Ten výjimečný den, jak mluvčí nazvala úterý devátého června, se stala ještě jedna věc: O půl jedenácté byl rozehrán na školním hřišti v areálu Americké finálový zápas. Po čtvrthodině zničehonic, bez jakéhokoliv vysvětlení prchl do šatny John Blunt. Těsně před koncem poločasu stejným způsobem zmizel i kapitán Lee Wolsey. Tragickou situaci školního mužstva nejlépe vystihl mohutný výbuch někde v dálce. Plameny a černý dým byly vidět i tady v centru Londýna. Tělocvikář Ginger zuřil. Hoši se zavřeli na záchodě a nikoho k sobě nepustili. Marně je o přestávce ryšavý tělocvikář přemlouval. Ven je nedostal.

  Zatímco první půle skončila bez branek, po přestávce se hra Americké rozsypala. Dva rychlé góly míšence Kennyho a další tři Calluma Lofase byly pro domácí příznivce ledovou sprchou. Prohru nula pět svedli na indisponované nešťastníky. Nikoho nezajímalo, že je potkaly potíže, s kterými se hrát nedá. Názor kritiků byl jasný: Měli si dát pozor. Nejvíc to hoši schytali od Gingera, který hned po zápase zamítl jako příčinu porážky buchty.

  „Jedl jsem je taky, jako spousta dalších lidí.“

  „Pane učiteli, to na ně nastražila Patricie. Vnutila klukům dobrý buchty, co tak brzy došly,“ ozvaly se Hopkinsky.

  „Proč by to dělala? Zrovna ona, taková sportovkyně, které nešaháte ani po kotníky,“ odmítl tělocvikář námitky dvojčat. V tom ho utvrdila ředitelka, jež nechala udělat rozbor půlky makové buchty, co jí zbyla. Nic se nenašlo.

  Fanoušci Misionářů z East Endu slavili. Ti z Americké byli zklamáni – co zklamáni, potupeni. Ne všichni. Tři rozesmáté kamarádky pospíchají domů.

  „Kam to půjdeme oslavit? Do Jasmine Baru?“

  „Tam ne, bylo by to nápadný.“

  „Tak kam, Pat?

  „Aisho, napadla mě lékárna tvojí sestry.“

  „Myslíš dům U Matky Čandačéri?“

  „Jó, ale až v pátek, dnes jsme od pěti na nohou.“

  „A co tam budeme dělat?“

  „Aisho, vadí mi, co se dnes stalo. Potřebuju na to zapomenout. Třeba mi pomůže modrá pára, jak slibovala Jackie. Musím se odbourat. Musím se dostat někam na druhou stranu. Chci, aby mi Jeema vymyla mozek.“

  „Tak v tom se můžeš na ségru spolehnout.“

  Když holky vcházely za tři dny do studia, potkaly skupinku, která právě dokončila obláčkovou kůru. Dva svalovci se objímali s plavovlasými dívkami. Byli potlučení, přesto vypadali jako by vyhráli první cenu v národní loterii. Ta pára ale má úžasné účinky, pomyslí si Pat. Zarazí se poté, co zaslechne útržky hovoru.

  „Dusty, máme ten pytel, tak co chceš víc? Jenny, ale nás zmlátili doopravdy. Billy, ten výprask se cení na padesát táců. Máš pravdu, Penny, teď si budeme měsíc užívat v Acapulcu. Jasně, Dusty, a ten ďábel se bude smažit v pekle. Díky, kamaráde Phocku.“

  „‚Phock‘, takové srandovní jméno. Tak říkají bezocasým kočkám na Manu,“ směje se Aisha.

  „Aisho, nech kočky kočkami a mazejte do šatny. Svetříky, košilky a trička si dejte na žlutý věšáček, kalhoty na modrý a botky s ponožkami na rohožku. Ručníčky jsem připravila. Patricie, ty jsi tu prvně, tak se nelekni mé kolegyně Li. Budeš možná zaskočená, ale neboj se, ona tím nic nesleduje. Děvčata, pojďte, pan Wang už čeká,“ ukazuje Jeema na společníka stojícího přede dveřmi.

  „Slečny, Jeeblumis vás vítá,“ zakvíká Číňan a odemkne kouzelnou komnatu.

  Navléknou si sandály na bosé nožky a takřka svlečené s velkými ručníky okolo ramen vejdou dovnitř. Přivítá je příjemné teplo a svěží vzduch. Pat s Aishou se uvelebí na bambusové sedačce, Jackie zvolí houpací síť. Objeví se Číňanka, která rozlije čaj z ašvagandy do malinkých porcelánových šálků. Lahodný nápoj omamně voní.

  „Udělejte si pohodlí, slečny. Ano, tak je to správné. A teď spolu vypijeme čaj. Hezky v klidu, nikam nespěchejte. U nás se báječně uvolníte a bude vám krásně,“ říká drobná Asiatka.

  Dopijí ašvagandu a paní Li se ocitne vedle Patricie. Lehounce se usměje a oběma rukama uchopí její dlaň. Pak jí začne svými malými prstíky provádět zvláštní masáž ruky od dlaně až po rameno. Přesedne si a to samé udělá s druhou paží. Když je hotová, schoulí se k jejím dlouhým nohám a v masáži pokračuje.

  „A teď zavřete oči a myslete na něco příjemného,“ zašeptá.

  Za deset minut zvládne dívčiny nohy. Vstane, obejde bambusovou sedačku a postaví se za Patricii. Nejprve krátká masáž krku, pak se zaměří na záda. Nakonec začne něžně sčesávat dívčiny vlasy do dlouhého čínského copu. Proceduru zakončí lehkým, téměř neznatelným polibkem na obě ouška. Zazní táhlá indická hudba. Brzy se místnost naplní opojným modrým závojem. Patricie zažívá nepoznaný pocit štěstí. Všimne si barevných rozzářených hvězdiček nad sebou. Jsou tak krásné, že by chtěla být jednou z nich. Rozpláče se dojetím. Všechno zlo odplouvá nenávratně pryč. Chce se svěřit holkám, ale nikoho nevidí. Také po Li Wangové ani památka. Jenom Jeema odněkud procítěně recituje verše z věčného Eposu o Gilgamešovi:

  „Kruté smrti se nevyhneš!

  Což navěky stavíme dům? Což navěky pečetíme?

  Což navěky bratři se o podíl dělí?

  Což navěky trvá na zemi hněv?

  Což navěky…“

Dovětek: Vše, o čem jste dnes četli se událo v Londýně před třiceti lety. S aktuální situací ve světě to nemá nic společného, i když …. 

(další příběh za týden)