Budou u Gregorů chovat? A co na to taťka?

Co může být krásnější, než když se dva mají rádi. Pak se ale přihodí něco, čím se  musí zabývat i jejich okolí. Stává se to v lepších rodinách, tak proč ne u Gregorů. Potíž je v tom, že ona do toho spadla jaksi mimo plán.     

Kapitola osmnáctá

Čas kruciálních rozhodnutí

(Miláček Anglie 18.1.)

Je čtvrtek čtrnáctého prosince. Za chvíli odbijí hodiny v domě Gregorových sedmou večerní. Patricie se pomalu obléká. Není divu. Má za sebou vyčerpávající den. Když se včera vrátila domů, nebylo jí dobře. Po krátkém přivítání si šla lehnout. Spala neuvěřitelných šestnáct hodin. Její stav se nezlepšil ani ráno. Chtěli volat doktora, ale odmítla ho. Zůstala v posteli do odpoledne, až pak se jí ulevilo.

  Již oblečená zamíří do salonu. Rodina na ni netrpělivě čeká. Celý večer musí vyprávět, jak strávila měsíc v zemi, kde proběhla revoluce. Její slova vyvolala zajímavou debatu.

  „Tohle v Anglii neznáme tři sta padesát let. Pak si moje sestřička zajede do Čech – a bác, je v centru dění. Nebuď skromná, my jsme viděli v televizi ten rozhovor s Pamelou.“

  „Georgi, buďme rádi, že tu revoluce nemáme. Ještě by nám lidi plenili majetky. Vy nevíte, že Consettům zplundrovali sedláci za Cromwella panství? Umíte si představit, jak by mi starej Bert nebo Ying řekli: ‚Sorry, lady Mo, zabavili jsme pro naše přátele tenhle zámeček v Nickley.‘ A kdybych jim ho odmítla předat, tak by mě šoupli do sklepa. Do jakého? – Tam do té hnusné díry, jak skladujeme brambory, tuřín a řípu.“

  „Maureen, vzpoury, které dělali sedláci v Yorkshiru, byly dlouho před Cromwellem. A to, co zažila Pat, s tím nemá nic společného,“ opraví ji George.

  „Georgi, schválně, kdo byl v čele povstání, když nám sedláci vyrabovali statky a poničili hrad u Sunderlandu? – Přece Oliver Cromwell; tak se nediv, že to připomínám.“

  „Maureen, máš Oxford, tak bys mohla vědět, že nejsme v sedmnáctém století a že v Čechách nevládnou sedláci, ale komunisti.“

  „Henriette, to já vím. Pouze chci říct, že pro aristokracii jsou komunisti stejně nebezpeční jako sedláci. Jen je to v čase posunuté.“

  „Mo, tuhle revoluci proti komunistům dělali všichni, teda i sedláci…“ Patricie se zarazí, když si vzpomene na nedávnou návštěvu u Janova strýce. Nepochopila tehdy, kdo ve vsi Nemělov vládne. Komunisti, co byli dříve sedláky, sedláci, co byli dříve komunisty, nebo ta kostelnice?

  „Dobře, Pat, a když komunisti prohráli, co s nimi bude? – To jich pár pověsí? Jako my dřív naše sedláky?“

  „Nepověsí, ale vyženou je odtamtud, že, Charlesi?“ ozve se znovu matka.

  „Drahá, to vyhnání nebude snadné. Kam by těch milion lidí šlo?“

  „Přece do Ruska. Nebo chceš říct, že začnou utíkat k nám?“

  Charles bezmocně pokrčí rameny. Hlavní zahraniční poradce premiérky Spojeného království raději mlčí. Ví, že každá podobná debata s manželkou či snachou je ošemetná pro jeho zdravý úsudek. Jenže, obě dámy tak rády probírají jakýkoliv problém, který se u stolu Gregorových objeví. Lhostejno, zda jde o recept na houbový koláč nebo výbušnou situaci na starém kontinentě.

  „Henriette, já jsem ekoložka, a ne expert na revoluce. Něco vám ale o těch komunistických státech řeknu. Vím, že se životnímu prostředí nevěnovaly. Vážně, vůbec ne, kašlaly na to. Jen poslouchejte, kyselé deště, skomírající lesy, špinavé řeky, samá chemie na polích a čoudící komíny ve městech. Šílená představa. Tak to dopadne, když vládne lůza.“

  „Slyšíte, co říkala Mo? Další důvod, aby ti jejich komunisti utíkali k nám. Pat, ještě že ses odtamtud vrátila. Ale stejně nevypadáš dobře. Do Vánoc tě chci mít doma. Budeš odpočívat, rozumíš? Pak pojedeme na Duncanglenn. Pořád lítáš po světě: nejdřív Amerika, teď Praha. Táta to panu Leishmanovi vysvětlí. Kdyby nesouhlasil, tak mu sama zavolám, že budeš pracovat z domova. A nechci nic slyšet, od nikoho.“

  „Neboj, mami, budu s tebou. A to s panem Leishmanem je dobrý nápad. Vážně se necítím dobře.“

  Je unavená. Nepřidala jí ani bláznivá debata. Tak tak se došourá do postele. Když se ráno probudí, začne být nesvá. O dva dny později se jí zpožďují měsíčky. Nikdy s tím problémy neměla. Chce si ověřit, jak na tom je. Zajde do lékárny pro těhotenský rychlotest. Pospíchá domů. V pokoji ze sebe chvatně shodí bundu. Vstoupí do koupelny. Posadí se. Vzorek získá hned. Chvilka čekání. Nervy napjaté k prasknutí. Mrkne na výsledek. To, co spatří, ji vyděsí. Zkontroluje výsledek ještě jednou.

  „Panebože, já jsem v tom!“

  Dobrou hodinu sedí v koupelně a bezmyšlenkovitě zírá do zdi. Ví, že bez pomoci jiných choulostivou věc nevyřeší. Potřebuje si s někým promluvit. Ale komu svěřit šokující tajemství? V poledne se rozhodne: navštíví osobu, ke které má absolutní důvěru – londýnskou tetu Anne. Před otcem by se styděla, z matky má strach. Teta Anne, manželka doktora Roberta Lawieho, je bezdětná. Její bratři Charlie, Tom a Andy Gregorové mají samé kluky, výjimkou je Patricie. Nejspíše proto si svou neteř oblíbila. U Gregorů se traduje, že první krůčky udělala malinká Pat pod dohledem tety Anne v domě, kam právě míří.

  Teta si vyděšenou Pat vyslechne. Snaží se ji uklidnit: „Tohle ještě nemusí nic znamenat. Ale kdyby se ukázalo, že jsi těhotná, tak to není konec světa. Slib mi, že neuděláš žádnou hloupost.“

  Patricie mlčky pokývá hlavou. Nikdy, opravdu nikdy neuvažovala, že by měla dítě v tomhle věku. Scestné úvahy o chlapečkovi coby budoucím dědici Duncanů ji napadaly odmala, ale vždy šlo jen o hru vyvolanou myšlenkami na dětský idol Margaret Beaufortovou. Teď když ji to potkalo, si uvědomuje, jak byly její představy pošetilé.

  Teta okamžitě zavolala do nemocnice U Svaté Marie, kde strýc pracuje jako chirurg. Za hodinu přijde odpověď: Pat může přijít v pondělí ráno na vyšetření k doktoru Eugenu Hartovi.

  „Patricie, i když tam vaše Maureen dvakrát rodila, nikdo se nic nedoví. Ten doktor je ze severu, do Londýna přišel nedávno. Možná to jméno znáš, jeho otec má v Harrogate kliniku. Ale buď v klidu: dokud Eugenovi nedáme svolení, nic se ven nedostane. Můj Robert mu pomohl s ubytováním, trochu se spřátelili, chodí k nám na bridž – ale hlavně je to výborný gynekolog. Neměj obavy – půjdu tam s tebou,“ uklidňuje ji Anne.

  Celý víkend nevycházela Patricie z pokoje. Přemýšlela, kdy se to mohlo stát. Jenda ji ujišťoval, že má vše pod kontrolou. Pokud si vzpomíná, ochranu použil pokaždé. Jistá si není jen dnem, ve kterém se pořádala druhá letenská manifestace. To ráno jeho maminka přece někam odjela a ona volala domů, aby mohla zůstat v Praze. Pak se celé dopoledne vášnivě milovali a nezkazil jim to ani neodbytný zájemce o motocykl, který na Jana několikrát zvonil. Ano, muselo k tomu dojít tu listopadovou neděli. Podmínky pro početí byly tehdy ideální.

  V pondělí ji v nemocnici doktor Hart důkladně prohlédl. Má přijít zase ve čtvrtek, to budou známy výsledky. Další hodiny nejistoty a horečného přemítání. Dochází jí, že těhotenství způsobí problémy také lidem okolo ní. Dívka z tak významné rodiny přece nemůže mít dítě s kýmkoliv. A nemanželské? – Nepřichází v úvahu. To už je lepší se zastřelit nebo skočit do Temže. Pak je tu adopce nebo nejběžnější řešení – potrat. Otřese se. Celou škálu těchto absurdních, ale také bezohledně reálných variant slýchává od matky roky. Jak tohle vyřeší, Patricie neví. Má jasno pouze v jedné věci: Kromě tety se s nikým radit nebude. Nesvěří se ani nejlepším kamarádkám. Naopak, uzavře se ještě více do sebe.

  To čtvrteční datum dvacátého prvního prosince devatenáct set osmdesát devět si bude pamatovat celý život. Sedí v ordinaci před mladým gynekologem. Ten poslal před okamžikem sestru se smyšlenou výmluvou pryč. Jeho silný yorkshirský přízvuk jí nevadí. Přesně tak mluví strýc Richard a lidé tam odtud. Má proto k lékaři alespoň špetku důvěry.

  „Slečno Gregorová, přišly výsledky. Doufám, že vám nepokazím Vánoce.“

  Pat se na něho podívá. Co tím ksakru myslí? Hart její upřený pohled vydrží, dokonce se mu na tváři objeví povzbuzující úsměv. Chvíli si hraje s lékařskou zprávou. Pak zazní osudová věta: „Mohu vám oznámit, že jste těhotná.“

  Patricii polije horko. Tak je to pravda. První, na co pomyslí, je útěk. Chtěla by rozrazit dveře a zmizet někam daleko. V uších jí zní doktorův akcent. Vzpomene si na Duncanglennn. Ano, odjede tam, ale nemůže vstát. Necítí nohy a připadá si jako přikovaná k židli. Z cesty na sever nic nebude. Zmůže se jen na nezřetelné: „Ano, doktore Harte.“

  „Slečno Patricie, já vím, že jsem vás zaskočil, ale vězte, vaše reakce je stejná jako u jiných žen, které těhotenství neplánují.“

  „Ne, ne, jsem v pořádku; pokračujte, doktore.“

  „Dobře, teď se zeptám na důležitou věc, a vy mi nemusíte hned odpovídat. Lady Patricie, jste mladá zdravá žena z rodinného prostředí, které nemůže být lepší. Předpokládám, že si to miminko chcete nechat – nebo ne?“

  Nastalo dlouhé ticho. Lékař na novou pacientku netlačí. Nechává jí čas, aby vše zvážila. Patricii se hlavou míhají desítky argumentů pro i proti. Není schopná rozhodnout se, proto mlčí. Když uteče pět minut, ozve se doktor Hart: „Nemám zavolat paní Lawieovou? Vím, že jste přišly spolu.“

  „Ne, nevolejte ji, prosím.“

  „Jak jsem vám říkal: nemusíte mi odpovídat hned, ale znáte lékařský pohled na věc. Chápu, že si vše potřebujete rozmyslet a poradit se s někým. Domluvme se, že mi po Novém roce sdělíte co a jak. Ale opravdu, hned po Novém roce, nejpozději do Tří králů, souhlasíte?“

  „Doktore, já si nepotřebuji nic rozmýšlet: já to dítě chci; ale nevím, co bude dál,“ vysouká ze sebe a začne vzlykat. Hart odejde do vedlejší místnosti, kam už se vrátila sestra. Něco jí sdělí a ona přivede z čekárny tetu Anne.

  „Madam Lawieová, budu po dobu těhotenství Patricie Gregorové jejím ošetřujícím lékařem; tady v Londýně, a pokud si to situace vyžádá, i v Harrogate. Pochopil jsem, že je nutné promluvit si o všem v rodině. Mohu vás poprosit o sounáležitost v téhle věci?“ Anne přikývne. Pak přistoupí k neteři a položí opatrně ruku na její rameno.

  Hart dokončí řeč: „Tak se po Novém roce zastavte, a kdyby se objevilo něco naléhavého, kontaktujte mě. Můžete kdykoliv, bez ohledu na svátky. Lady Patricie, madam Lawieová, přeji vám hezké Vánoce.“

  Patricie, podpíraná tetou, se mátožně vypotácí z ordinace. Než opustí nemocnici, podotkne Anne, že takhle ji domů nepustí. Nejdřív pojedou k nim. Pat ví, že večer budou u Lawieových rodiče. Každý rok se tady scházejí na předvánočním večírku s přáteli rodiny Gregorů.

  „Teto, nechceš to tam oznámit, že ne?“

  „Ne, Patricie, nechci. A neboj se, zařídím to tak, že ti nikdo neřekne křivé slovo. Jenom zatím mlč. Ti, kteří to mají vědět, se o všem doví v pravý čas. Začneme tvým otcem, souhlasíš?“ Starostlivě se na neteř podívá. Ta ji překvapí ráznou odpovědí.

  „Dobře, ať je táta první, komu to řekneme.“ Patricie se poprvé po několika dnech cítí silnější. Její sportovní srdce ví, že bude muset vybojovat nejdůležitější zápas svého života.

  Vrátí se s Anne do jejího domu. Teta nejprve někam volá, pak si sedne vedle ní. Začnou si vyprávět, jaké to bylo, když si tady Pat hrávala jako malá. Vzpomínaly celé odpoledne. Přestaly, až když se v přízemí ozvaly mužské hlasy. Patří strýci Robertovi a jejímu otci.

  „Pat, musíš být statečná. Uvidíš, že promluva s tátou dopadne dobře. Je to nejhodnější člověk, jakého znám,“ zašeptá těsně před jeho příchodem do pokoje.

  „Ahoj Pat, nečekal jsem tě tady. Anne říkala, že má na srdci něco hodně důležitého. Měl jsem předpokládat, že si v tom namočená také. Copak, jde o dárek pro mámu? Nebo nevíte, co koupit Georgeovým holčičkám?“ vtipkuje Charles.

  Usměje se na dceru. Je rád, že ji našel tady. Pamatuje si, jak se na návštěvy v domě, který kdysi koupili jeho rodiče, pokaždé těšila. Je to už týden, co přijela z Prahy. Od té doby se mu zdá zaražená, unavená, smutná. Jako by ji něco trápilo. Dal na slova Henriette a omluvil dceru u Leishmana.

  „Patricie, než mi obě prozradíte, proč jsem musel jet až sem, mám pro tebe vzkaz z New Yorku: Zpráva z cesty do Československa stačí Leishmanovi do konce února a můžeš ji napsat doma.“

  „A myslíš, že pak pojedu do Ameriky?“

  „Proč bys nejela? Vždyť se ti tam tolik líbilo.“

  Ani vlídná odpověď nezměnila vyplašený výraz ve tváři jeho dcery. Anne se na ni rozpačitě usmívá. Robert přistoupí k oknu a dívá se do potemnělé zahrady. Charlesovi neuniklo, že se Anne posunula k Patricii a sevřela jí pevně ruku. Sám vezme z mísy jablko a začne jím nervózně otáčet mezi prsty.

  „Lidi, o co tu jde? Co se stalo?“

  „Charlesi, já nevím, jak ti to říct, víš…“

  „Co se tu děje? Anne? Roberte? No tak, proč mlčíte? Vy máte pro mě jinou zprávu, než jsem čekal, že jo? Proč by Pat neměla jet do Ameriky?“

  „Proč táto? – Protože jsem těhotná.“

  Tohle s Charlesem zatřáslo. Jindy vyrovnaný anglický džentlmen naprázdno polkne. Všimnou si, jak mu mezi prsty stéká šťáva z jablka, které právě rozmáčkl.

  „Pat, řekni, že to není pravda?!“

  Dcera se po něm podívá, ale mlčí.

  „Anne, ona to opravdu myslí vážně?“

  „Charlie, prosím, vysvětlíme ti to. Jenom buď v klidu, ano?“ odvětí Anne.

  „Jak mám být klidný po takové zprávě?“

  „Charlesi, všechno se vyřeší, uvidíš,“ naléhá zase Anne.

  „No tak, Charlie, kdo jiný má být Patricii oporou než ty?“ přispěchá na pomoc Robert a podává švagrovi skleničku něčeho ostrého.

  „Ne, díky, Roberte, tohle mi nepomůže. A ty se, Patricie, obleč – jedeme domů.“

  „Bratře, pojďme si o všem nejdříve popovídat u našeho stolu. Přece to nechceš probírat s Henriette u vás. Víš, jak by to dopadlo? No tak, poslechni mě,“ přemlouvá ho Anne.

  Charles se konečně posadí. Vyslechne od sestry, co se za poslední týden stalo: vynechaná menstruace, těhotenský test, návštěva u doktora Harta, Annin návrh, že to nejprve proberou s ním. Zhluboka se nadechne. Vše se mu zdá tak nepravděpodobné. Milovaná dcera, na kterou je pyšný od dětských let, provedla něco, s čím absolutně nepočítal. Neustále si otírá ruce do kapesníku, i když jablečnou šťávu dávno smyl. Jindy suverénní muž co chvíli udiveně zakroutí hlavou. Do takové situaci ho nikdo nikdy nedostal, a to jednal s lidmi, kteří hýbou světem. Pak přijde Patricie, a sdělí mu tuhle novinu. Neskutečné. Asi po půlhodině se zvedne.

  „Anne, máš pravdu, dneska o tom pomlčíme. Zítra je také den. A my dva,“ ukáže na dceru, „odcházíme.“

  Patricie od šokujícího oznámení nepromluvila. Také teď beze slova vstala a rozloučila se s Lawieovými. Charles na odchodu suše poznamenal, že večer přijde, bez ohledu na to, co se dověděl.

(pokračování za tři týdny)