Na základní škole jsme měli povinnou výtvarnou výchovu, která na mě bezpochyby zanechala stopy v podobě neschopnosti něco namalovat či nakreslit. Stalo se to asi tak, že jsme někdy v páté třídě měli namalovat domek babičky ze stejnojmenné knížky Boženy Němcové, který jsme předtím navštívili.
Protože jsem na výletě nelenila a vylezla k úlům, které tenkrát byly ve stráni nad chaloupkou, utkvěl mi ten vrchní pohled natolik, že jsem to potom tak namalovala na papír a sklidila za to pokárání od soudružky učitelky a posměch spolužáků. Kdo by se nesmál větě: „Ona snad nad tím domem letěla?“
A tak jsem vzala pravítko a narýsovala obludné průčelí čehosi, co mohlo být klidně domkem i nádražím a byl pokoj.
A pak jsme měli nakreslit průvod – patrně prvomájový – a ten jsem nezvládla vůbec, protože jsem neuměla nakreslit postavu. No tedy jakási bytost by mi z toho vylezla, ale člověku by se to moc nepodobalo, to jsem věděla dopředu. Tak jsem nakreslila ulici bez postav, jen s prapory a i když vlály ostošest, pochvalu jsem nesklidila, protože co to je průvod bez lidí.? Provokace. A tak jsem ty svoje medúzy přikreslila na tu opraporkovanou ulici, takže tam nevlály jen ty vlajky ale taky ty bytosti a to byla taky provokace. Postavu jsme se přeci učili už dávno.
Pravda to byla. Učili, ale nenaučili. Tedy já jsme se ji nenaučili. Fakt je, že v hlavě jsem měla figuru jak od Švabinského, ale do ruky se to prostě nedostalo a na papír už vůbec ne.
Na podzim ostuda vyvrcholila, protože se malovaly listy, které byly skutečně pestrobarevné, jenže já si vybrala list hnědohnědý, kde jedinou barvou, kterou jsem na něm viděla, byla taková ta hnědá, co se jí slušně říká hořčicová. A tak jsem to taky pojala. Nikdo mi neuvěří, co dalo za práci ten odstín namíchat a pak vyhnědit obrys, který byl velmi realistický díky tomu, že jsem přírodninu připlácla na čtvrtku a obtáhla tužkou.
A zas to bylo špatně! Ten list přeci nebyl hnědý (a už vůbec ne takhle hnědý). Byl na okraji zelenkavý a uprostřed našedlý a ty bílé flíčky přeci musím vidět!!!
Neviděla.
Soudružka učitelka si zoufala a vyřkla nade mnou ortel: Má pvoblémy s výtvavným vyjádvením.
Přesně takhle to řekla a já jsem si pomyslela, že nikdo nejsme dokonalý – já zas umím vyslovit r i ř.
A pak už mi dali pokoj a trestali mě tím, že moje výtvarná díla nikdy nevisela na nástěnce, natož aby se účastnila soutěží. Přežila jsem to, akorát mě mrzí, že si neumím namalovat novoročenky, a tak si na to musím zjednat námezdné síly. Kdo ale zas o sobě může říct, že pro něj dělá umělec? A tak asi kdysi vznikli mecenáši.
