Můj strejda Franta.

Slíbila jsem v předchozím textu, že o něm něco napíšu a tímto slib plním. Strejda Franta byl nejpozoruhodnější z mých strýců. Byl to manžel tety Věrky. Už tento fakt omlouval mnohé, neboť teta byla hysterka a s odstupem času si myslím, že strejda měl nárok na nadstandardní svatozář za to, že s ní vydržel tak dlouho. Muselo tam být ale něco navíc, protože strejda jí nikdy neřekl jinak než Verunko.

Byl to velice pohledný chlap - něco ve stylu Clarka Gable - a ohromný společník. Akorát měl lehkou ruku na peníze a vášnivě rád hrál karty. Problém byl, že to neuměl, protože neměl „pamatováka“ a s kombinačními schopnostmi to taky nebylo nejlepší.

Chodil hrát na náměstí na Starou poštu – nebo jak se to zařízení jmenovalo. V té době už měl dvě vnoučata, která se vždycky ptala, kam to chodí děda po večerech, a tak jim namluvil, že chodí do takové školky pro velké, protože i oni se musí učit nové věci. Kdyby to bývali vnuci nešířili dál, bylo by to bývalo pro všechny jednodušší.

Občas se stávalo, že prohrál. V takovém případě jel načerno k nám a půjčil si od naší matky peníze, protože „Verunka by mu dala…“ Když uvážíme, že cesta tehdy trvala vlakem nějaké tři hodiny (jedna cesta), je nám jasné, jak moc to chtěl ututlat.

Přijíždíval v noci. Pochopitelně, když karetní seance končily před půlnocí nebo prostě tehdy, když „došly“ .

Půjčil si peníze a ráno už byl zase ve fabrice, aby Verunka nic nepoznala. Myslím, že se o tom nikdy nedověděla.

Strejda měl taky rád různé experimenty a v jejich rámci se rozhodl vyrobit ořechovku. Naložil ořechy do takové velké hliníkové bandasky, co se v nich kdysi přepravovalo mléko. Měl to v chodbičce a nikdo se nikdy nedověděl, jak to přišlo, ale ta věc explodovala. Výbuch vyrazil poklop, ten se zaryl do stropu a šlupky se rozletěly všude kolem a připlácly se na stěny i na strejdu. Jejich vlčák Astor, který stál u dveří, měl z toho šok a dlouho odmítal jít do baráku. I jemu přistálo v kožichu několik smrdutých kousků, ale naštěstí ho to nezranilo.

Teta byla vzteky bez sebe, protože předtím vymalovali a strejda to dodělal tím, že řekl, že by to tak mohli nechat, protože je to abstraktní umění.

Jediný měl úžasné charisma. My jsme jinak jako rodina kolekce nezajímavých individuí -  o to víc on vyčuhoval.

Ať přišel, kam chtěl, všude byl středem pozornosti, aniž by o to nějak výrazně usiloval. Přítomné dámy uchvátil jeho zjev a pány bezprostřednost a schopnost bavit se s každým. Uměl skvěle vyprávět vtipy a hodně si jich pamatoval.

O jedněch prázdninách mě pozvali k nim. Jela jsem i se svojí kamarádkou a strejda nás pozval na výlet na Pravčickou bránu. Když jsme tam dorazili, hostil nás jak král. Akorát pak neměl peněženku, čemuž se smál jako dobrému vtipu a majitel hotelu s ním. Se strejdou se znali a dodnes nechápu, proč jsem se tenkrát nenaštvala, když nás s kamarádkou odveleli do kuchyně, abychom si tu útratu odpracovaly. Jo - přesně tak. Strejda mastil s hoteliérem karty a my jsme drhly v kuchyni nádobí.

Kdyby žil dneska, mohl by to někam dotáhnout třeba v oblasti zábavy. I když  - Bůh ví. Dělat zábavu na povel by mu asi nešlo.

Asi po 40 letech se s tetou rozvedli, protože si našel jinou „bábu“, která ho nechala žít. Myslím ale, že Verunka zůstala jeho láskou do konce.