Tento text byl inspirován jiným, docela nedávno publikovaným, ale vrací nás někam do 70. let minulého století. Je věnován mým rodičům a zejména mému nevlastnímu otci, který se mi úspěšně snažil nahradit toho biologického.
Moje matka vždycky říkala, že manžel je vizitkou manželky. Tudíž ani jeden z mých dvou otců (Josef a Jan) nechodil nikdy neupravený. Neměli jsme žádný luxus, ale co bylo, muselo být vždycky čisté, nažehlené a když to nebylo máti po chuti, vyřadila to. Až potud bylo všechno v pořádku. Problém nastal, když bylo třeba koupit něco nového. S botami to ještě šlo, ale krize nastala, když se začaly „sypat“ kalhoty. Jiní muži by v nich ještě nějakou dobu pochodili, ale tohle sloveso prostě znamenalo, že dotyčný kus upadl v nemilost. Pak nastupovaly následující dialogy:
„Jene (tohle oslovení užívala matka vždy, když chtěla sdělit něco zásadního), ty šedivý kalhoty už nemůžeš nosit. Už se to ani vyprat nedá.“ Nebyla to pravda, ale znamenalo to jediné. Nutnost navštívit příslušný obchod.
„Ale dyť sou eště dobrý a do práce stačej.“
„To v žádným případě, eště lidi řeknou, že máš doma nějakou cuchtu.“
Cuchta bylo úplně nejhorší označení pro zpustlou ženštinu a signalizovalo, že návštěva obchodu se nebude odkládat. Vydali jsme se tam všichni tři. Máti (jak jsem se dozvěděla později) zkontrolovala, jestli má Jan čisté spodní prádlo, protože se bude převlíkat v kabince a co kdyby tam někdo vtrh. Upřímně, nevím, jak by se dotyčný ubožák dostal přes linii „já a matka“, aby viděl našeho otce ve slipech. A hlavně, proč by to kdo dělal. Ale to už patřilo k rituálům. Stejně jako to, že nás vždy obsluhovala stejná prodavačka. A rituál pokračoval:
„Tak zas jedny kalhoty pro pána?“
„To víte, tak nám něco pěknýho ukažte.“
Kalhoty putovaly z ramínka na tátu, táta před kabinku, obrat, pár kroků tam a zase zpátky a byl vždycky šťastný, když po prvním kousku šel palec nahoru. Nebylo to často, protože jsme na něj byly dvě. Obcházely jsme ho kolem dokola, takže to spíš připomínalo nějaký obětní tanec a někdy se tančilo i třikrát. Víckrát ne – to zkusila matka jen jednou a neradi jsme na to vzpomínali. Otec měl postavu jako Paolo Villaggio, takže bylo nutno zanést nové kalhoty k sousedovi, který byl za první republiky vyhlášený krejčí, a nechat je zkrátit.
Otec tu celou proceduru přetrpěl asi jen proto, že věděl, že odměnou mu bude nějaký mimořádný nedělní oběd jako svíčková nebo knedlozelovepř.
Jednou jsem se mámy ptala, kde se vzala ta její skoro posedlost po upraveném zevnějšku všech členů rodiny a dostala jsem dost nečekanou odpověď: její matka byla pradlena (narozená tuším 1886) a taky posluhovala u jedné Němky a ta jí prý říkala: „Vy Šéši ste dóbry lidi, ákorát nejste móc gemütlich.“ A ji to strašně uráželo a dělala co mohla, aby se jejich dvě místnosti jen leskly a všichni chodili čistě a úhledně oblečení a upravení, i když měli do kapsy hodně hluboko.
