Jako dítě jsem měla ráda počty, bavilo mě, že 2 + 2 = 4 a je jedno, jestli to jsou dvě hrušky nebo dvě koruny. Také nulu jsem si oblíbila, protože šlohla-li jsem nenáviděnému spolužákovi obě jeho tužky, měl nula tužek.
Zlom nastal, když se začaly sčítat a ještě jinak upravovat x s ypsilonem a občas se do toho zamotal zet. Když pak jsme strávili několik let hledáním x v rovnici, otrávilo mě to úplně. Říkala jsem si, jestli by se nemohl vydat nějaký přípis, že x se jednou pro vždy rovná čtyřem a byl by klid. Nikdo by nemusel jeho hodnotu pořád zjišťovat a mohli bychom se věnovat důležitějším věcem. Nestalo se, a tak jsem musela řešit rovnice o jedné neznámé a pak i o dvou. Bylo mi opravdu jedno, že v tomto případě neznámá by jí i zůstala, poněvadž člověk nemusí vědět všechno. Ti zvědaví se dobrali toho, čemu se neznámá rovná a většinou to byla čísla jako 1 nebo 2 a v nejhorším případě jedna třetina. Moje výsledky se od nich pronikavě lišily: nejspíš to bylo něco jako padesát dva třiceti čtvrtin, minus nekonečno a často – vlastně nejčastěji – rovnice neměla řešení.
Moji učitelé matematiky ze mě šíleli, ale vlastní vinou! Proč mi říkali takové nehoráznosti, že nulou děliti nelze? Naše matka vždycky říkala, že všechno jde, když se chce. Když jsem tuto prostou pravdu ve škole prezentovala, nesetkala jsem se s žádným pochopením. Naznala jsem, že v matematice bude nutno se podřídit nějakým pravidlům, která jsou často proti zdravému rozumu a která zkrátka musím akceptovat a nevystavovat je účinkům svého tvořivého ducha. Tím pádem jsem s matematikou a matematikáři uzavřela jakousi tajnou dohodu, že já nebudu zpochybňovat co říkají a oni mě na oplátku nechají na pokoji. Až bude kompozice, budou se učitelé koukat jinam a umožní mi opsat aspoň jeden příklad, abych neměla sardel a nepropadla. A tak to i bylo a mohla jsem tímto modem vivendi žít nadále, kdybych nebyla potkala svého budoucího muže, který studoval MATFYZ. Rázem jsem si připadala jako blb, jako někdo kdo není hoden názvu homo sapiens. A tak jsem z paměti vyhrabávala pojmy jako skalární součin, vektor a nevím co ještě, abych pochopila, co je Hilbertův prostor. A otevřela se mi nová dimenze: nový pohled na něco, co jsem do té doby považovala za neuchopitelné, vzdálené jako Slunce.
Nepředstavujte si, že se ze mě stal matematik. Stále používám počty: průměrnou rychlost jízdy svým vozidlem z Poděbrad do Nymburka (odmítám zásadně jezdit z A do B, protože tam není nic k vidění) vám spočtu kdykoli. Stejně snadno zjistím, o kolik procent mi stoupl plat, přidalo-li nám MŠMT 60 korun.
Ale jedno vám řeknu: ve dvaceti (a v patnácti teprve ne) nemůžete vědět, co budete v životě potřebovat. Někdy to nevíte ani v padesáti :-)
