Oddlužení po novele: Lepší, ale problém zůstane

Oddlužení spotřebitelů bude nově možné během tří let místo předchozích pěti. To je hlavní výsledek novely insolvenčního zákona, kterou jsme před pár dny přijali v Poslanecké sněmovně.

Konečná podoba zákona je kompromisní. V řadě ohledů hodně kompromisní. A jako u každého kompromisu platí, že nikdo není na sto procent spokojený.

Lidskoprávní organizace a samozřejmě dlužníci by si jistě přáli ještě mírnější zákon. Asi ani ne tak v počtu let, po které se oddlužení odehrává, protože méně než tři už asi ani není možné, jako v ostatních podmínkách. Jakkoliv totiž v médiích převládá tvrzení, že zákon jde vstříc pouze dlužníkům, v řadě věcí tomu tak není.

Věřitelé by pak celé oddlužení nesporně nejraději úplně shodili ze stolu a trvali na stoprocentním splacení všeho včetně pokut a dalších přívěsků.

Politici museli mezi těmito zcela protichůdnými přáními najít schůdnou cestu, po které bylo možné doputovat k nějakému rozumnému výsledku. Jak vidíte, nerozděluji to na opozici a koalici, protože v dané věci šly názory mnohdy napříč stranami. Jen poznamenám, a jsem za to hodně ráda, že z této potřebné změny zákona se nestalo politikum, ale jednání bylo (povětšinou) naprosto v odborné rovině. Na tom nemění nic ani fakt, že u konečného hlasování se poslanci ANO zdrželi a zákon nepodpořili.

Ostatně podstatnější je, zda novela zákona nějak pomůže občanům.

Pomůže.

Dluhové pasti a neúnosné množství exekucí jsme zdědili po dobách předchozích. A teď nemám ani tak na mysli dvě poslední volební období pod taktovkou ANO a sociální demokracie. V nich bylo naopak podniknuto několik pokusů o větší nebo menší nápravu situace. Jenže požár byl (a je) příliš velký. I po nějakých předchozích úlevách a dílčích řešeních máme: 100 000 lidí v insolvenci, dalších 400 000 v dluhové pasti a asi 650 000 lidí s exekucemi (čísla ale nelze mechanicky sčítat, ty skupiny se z nemalé části překrývají). Každopádně je v zemi minimálně 700 tisíc lidí, kteří mají velký nebo reálně neřešitelný problém s dluhy.

Onen proces zadlužování trval prostě příliš dlouho, navíc mnohdy byly nedostatečnými zákony umožněny naprosto podvodné praktiky – a to jak při tom, „jak dostat lidi do pasti“, tak v postupech, které z běžného dluhu dokázaly vyrobit dluhovou past. To se dělo od hlubokých devadesátých let minulého století a adekvátní ochrana spotřebitelů se zrodila až někdy před deseti lety. Krize 1997-2000, 2008-2011 a 2020-2023 samozřejmě ničemu nepřidaly. Proto je český dluhový problém tak hluboký, a proto má možná veřejnost někdy dojen, že „jdeme dlužníkům a ž příliš na ruku“.

To znělo i při přijetí předpisů umožňujících Milostivé léto I, II a nyní i III. Jenže všechny tyto vstřícné kroky byly velmi nedokonalé, bohužel si to myslím i u toho aktuálního. Příkladem: poslední Milostivé léto řeší dluhy u zdravotních pojišťoven, jenže tyto instituce dluhy často nechávají „u ledu“, nejdou do exekucí, takže dopad pokusu o řešení nebude nijak zásadní.

Podobné potíže byly i u starších pokusů. Pomohly, ale nikoliv systémově. Do tlusté čáry bylo vždy daleko.

Nové podmínky oddlužení podle insolvenčního zákona jsou každopádně dobré, lepší než předchozí stav. Ale zázrak nečekejme. I nadále v naší společnosti tento problém zůstane jako možná vnějškově trochu potlačené, ale stále přítomné nebezpečí.

Každopádně jsem velmi ráda, že novela insolvenčního zákona prošla, doufám, že nenaradí v Senátu a nepochybuji, že prezident ji podepíše. Ještě raději jsem, že jednání bylo racionální a o argumentech, nikoliv o politických zájmech. Ale zároveň si nemyslím, že bychom „měli vyřešeno“. K otázce dluhů domácností se budeme muset v budoucnu ještě vrátit.