Možná si fandové i občasní diváci biatlonu všimli, že čím dál tím víc přibývají pod články z tohoto krásného sportu diskuze na téma Jiří Rejman a jeho komentování. Možná by si to už zasloužilo vyjádření sportovní redakce ČT
Pan Rejman mě po řadě jím komentovaných pořadů donutil, že se na biatlon nedívám na ČT, která obsazuje závody i studia spoustou lidí a dokáže zařadit cílené záběry na české závodníky v akci, ale přepínám na Eurosport a vracím se občas až na studio s rozborem. Ptáte se proč? Už to přes všechnu snahu a toleranci nedávám. Po hektických a mnohdy nechutně familiárních výkřicích typu „ …pojď, Milane, a neboj se...", „… běž Markéto, běž…“ či obzvlášť vydařených frenetických výlevech typu „… makej, Džes, makej! (rozuměj oslovení naší závodnice Jessiky Jislové)…“, mi a spoustě dalších příznivců nic jiného nezbývá. Tato „tykačka“ na dálku a používání přezdívek či zkratek jmen vůči všem českým závodnicím a závodníkům jako výraz naprostého komentátorského amatérismu, to je facka sportovní žurnalistice. Nedovedu si představit, jak sportovní komentátor fotbalu vykřikuje u fotbalové šance českých hráčů „napal to, Roso, dej to tam…“.
Pan Rejman není komentátor, ale slušně zasvěcený fanoušek komolící zcela pravidelně jména závodníků, komentující dojezd do cíle u závodníků, kteří jsou ještě daleko na trati, aby se pak překvapeně podivoval, kdo že nám to do toho cíle finišuje. Možná by stálo za to panu Rejmanovi, až pomine koronavirus, koupit lístek do hlediště a svěřit tento sport někomu, kdo nás nebude vyhánět ke konkurenčním stanicím, protože obrazově to ČT dělá opravdu dobře a je jen škoda, že tato práce přichází vniveč. Jako člen podpůrného týmu u trati nebo fanoušek – dobře, jako profesionál u mikrofonu - propadák.
Při všech těžkostech považuji za neomluvitelné, že mě jako televiznímu divákovi je situace z obrazovky už dávno jasná, jen pan Rejman ji teprve se zpožděním objevuje (výmluva na sledování dalších zdrojů, více obrazovek, mezičasů apod. neobstojí, navíc když je tam ještě spolukomentátor).
Těší mě, když jsou lidé profesionálové v tom klasickém slova smyslu – jsou prostě odborníky se vším všudy. Taky chci instalatéra, který mi vymění těsnění na vodovodní baterii, aniž by mi vyplavil koupelnu, obkladače, jehož řady dlaždiček se nevlní jako přívalové vlny anebo účetní, jejíž zpracování daňového přiznání mě nebude stát „majlant“. A taky si přeji k dobrému sportu dobrého sporťáka typu Marka Svačiny (tenis, dostihy), Tomáše Jílka (cyklistika) či Tomáše Budky (lyže), pro něž není problém zasvěceně, výstižně a mnohdy i vtipně a s nadsázkou hodnotit i jiné aspekty sportovní podívané, jako je zákulisí sportovce či sportu jako takového (ale bez familiárního a trapného podlézání), dění na sportovních kolbištích, to vše bez ztráty emocionálního náboje.
Chci toho tolik, když si přeji výbornou znalost českého jazyka, kultivovaný jazykový projev, znalost základů výslovnosti cizích jmen v různých jazycích, odbornou znalost sportovního odvětví, přehled v rozsahu celosvětového tisku, vášeň a chuť být připravený – tedy shrnuto profesionální výkon? Pak my všichni dokážeme takovému profíkovi odpustit i přeřeknutí či ojedinělé zaváhání. Permanentní amatérismus v tom nejhorším slova smyslu a bezbřehé uspokojení a samolibost však na této úrovni ne. Vždyť ve sportovní redakci by měli pracovat ti nejlepší z nejlepších z jistě dlouhé řady zájemců o tuto jistě nelehkou a náročnou, ale prestižní a vysněnou TOP práci.
Možná je pan Rejman jinak veselý a zábavný chlapík – to nevím. Ale sporťák je průměrný a nedělá čest svému oboru. Abych mu nekřivdila, hledala jsem i jiné informace a narazila mimo jiných na tuto – byť starší:
(zdroj: Mělnický deník, 10.8.2015,https://melnicky.denik.cz/online-rozhovor/on-line-rozhovor-ptejte-se-sportovniho-komentatora-jiriho-rejmana.html ):
„Pokud mně přímo někdo osloví s kritikou VŽDY odpovídám. Korespondenci si archivuji a za poslední rok jsem měl cca 10 připomínek k mému komentátorskému výkonu. Když navíc vezmu v úvahu, že za poslední rok byl biatlon (s vyjimkou MS v ledním hokeji) v našem programu suverénně nejsledovanějším sportem, s průměrnou sledovaností cca 450 000 tisíc diváků na přenos, tak mě to nechává relativně v klidu. Píšu relativně , protože v profesi ani v obyčejném životě se nepovažuji za suveréna a o práci hodně přemýšlím, někdy mám i pochybnosti...“
Člověk občas plácne leccos, ale spojovat sledovanost jednoho z marketingově nejprofesionálněji ošetřeného sportu v České republice v době výsledkové exploze s vlastní kvalitou bylo a je velmi pošetilé.
