Sedm výmluv (a jeden důvod), proč mě nebaví kolo...

Kolo mě baví, v tom by problém nebyl! Co mě však vůbec nebaví, je fakt, že i dlouho po dojetí delší jízdy jsem jaksi „mimo provoz“. Neznám totiž lepší antikoncepci, než jsou dvě hodiny strávené na jízdním kole. Vím, že trpí i muži, ale ti to jaksi zvládají s noblesou. Trochu si vše porovnají v cyklistických kalhotách a pak už hrozí jen otlačený zadek, přehřátí spermií a zapaření. Ale co my, ženy?

Ať dělám co dělám, vždy jaksi zcepením v místech, která jsou pro mě stejně jako většinu žen nejcitlivější. A to jsem dvakrát změnila sedlo, jeho nastavení, úhel i materiál. Samozřejmostí jsou cyklistické kalhoty s vycpávkou (nic moc), pozorně volím i střih a kvalitu materiálu spodního prádla tak, aby vše bylo na správném místě, nic se nekrabatilo a netlačilo, vše bylo prodyšné. Po deseti až patnácti minutách vždy zkouším chvilku jízdu stojíce v pedálech, abych si prokrvila přesezené partie, ale nic nepomáhá. Jak to mám civilizovaně shrnout, aniž by tváře méně otrlých čtenářů a čtenářek nezalila červeň - mám ji prostě dřevěnou, zcepenělou a ještě dlouho po dojezdu do cíle denní trasy, po vysprchování i protahování cítím, že jsou místa, kde není vše, jak by mělo být. A vím, že nejsem s tímto problémem sama. A tak je dnes pro mě kolo a cyklistika přijatelná jen ve dvou podobách.V té první se trestám za kila, která se na mě plíživě čas od času nalepí a vyrážím na zničující hodinové výjezdy. Nejsem a nikdy jsem nebyla cyklista – výletník, takže šlapu do pedálů, co to dá, mučím se a trýzním a končím na pokraji infarktu (a nebo že už bych ho prodělala?) a ve stavu na hranici sebezničení. V té druhé podobě je cyklistika jako sklenka kvalitního alkoholu - nejvíce chutná v dobré společnosti. Takže když se naskytne příležitost a skupinka přátel, se kterou jsem schopna držet tempo, která si chce o víkendu společně vyrobit žízeň a hodit za hlavu bláznivý kolotoč všedních dnů, ráda se připojím. A ať už to skončí u stánku a vychlazeného půllitru a nebo večer u krbu, většinou při tom pookřeju na duši navzdory fyzickým útrapám. A mezitím? Kolo je vzorně zavěšeno na háku, čas od času dohustím duše a jinak se věnuji aktivitám podstatně zajímavějším. Co tedy dělám pravidelně za sport? Všem milovníkům životních radovánek je v tuhle chvíli asi jasné, že cyklistika to nebude. Kdo z vás by nakonec připustil pokračování pseudocyklistické kariéry, které by mělo být vykoupeno abstinencí něžností, důvěrností či v horším případě sexuálním odříkáním. V tom okamžiku byla a je volba jasná.