Bali X. - Jak se půlí „grátis“

Je náš poslední večer na ostrůvku Trawangan schovaném v Balijském moři, poslední chvíle naší dobrodružné a divoké dovolené na druhém konci světa, kam jsme s kamarádkou Lenkou odjely bez velkých plánů i bez cestovky restartovat své síly pro druhou padesátku, i když je jasné, že celou ji určitě nedožijeme.

Sedíme v naší oblíbené plážové restauraci Fortuna Café, ztraceny na malé placce země uprostřed moře. Pro suchozemce a Středoevropana milujícího moře ráj na Zemi. Hraje tu živá kapela, drobná zpěvačka asijského vzezření má hlas jak zvon, potřebný feeling i dostatek citu, takže úžasné. Dává jeden flák za druhým, muzikanti za ní jsou opravdu muzikanty, hrají bez not a hudbu cítí i prožívají každým kouskem těla. Když dvě Švédky a pár dalších dívek a dam vstalo a začaly mezi stolky na hlíně před pódiem bosky tancovat se skleničkou daikiri v ruce, atmosféra nabrala grády. Kapela okamžitě reaguje, jedou písničky na přání jedna za druhou, zpěvačka skvěle komunikuje s hosty a plánovaná večeře se rychle mění v neplánovaný, ale o to kouzelnější večírek. Na řadu přichází i výdobytek komunikační technologie, občas si zpěvačka vezme na pomoc čtečku kvůli textu, ale nijak to neubírá na jejím výkonu a nasazení. Abbu střídá Bee Gees, Adéle zase Beyonce, neztrácí se ani Céline Dion a další.

My s Lenkou si vychutnáváme poslední rybu, tedy naši poslední trawanganskou, zapíjíme ji proti bontonu místní plzní, nebo-li bintangem a necháme se unášet rytmem večera. V závěru střídá dívku za mikrofonem majitel a zřejmě i mecenáš kapely Fortuna Café mistr Bahu, milovník reggae. Charakter písniček se trochu mění, ale na vynikající atmosféře to nijak neubírá. Jen mi jaksi samozřejmě přecházíme z bintangu na mojito. Až tady vlastně poznávám, jak fantasticky může chutnat nápoj, který mám ráda i v Čechách, ale zde je to ještě nesrovnatelně lepší, zřejmě umocněno atmosférou a originálními surovinami. Ne trocha málo alkoholu a kupa ledu s mátou. To místní má medově nazlátlou barvu po hnědém rumu, máta nádherně pouští aroma, ledu jen trocha, limetka má říz a všechno dohromady je to neskutečně dobrý. Brzy máme s Lenkou dopito a u stolu se objevuje číšník s nabídkou další. "Já už ne," říkám. Mám přeci jen před očekávaným návratem nejisté pocity a nechci můj svéhlavý žaludek probouzet k dalším problémům. "Is happy hour!", říká důrazně, ale s úsměvem mladík, „další je grátis!“

A tak Lenka, která si stejně pokračování odpírala jen aby se mnou držela basu, neodolala a šla do toho. Při placení mi dává ke společné kase hromádku rupií. "Měla jsem jednu navíc," reaguje na můj udivený pohled, co že to zkouší a snaží se tak zdůvodnit snahu o srovnání pomyslného dluhu. Koukám na ni a napadá mě jediné - "Proboha, buddy! Jak se půlí GRÁTIS?"...

... a pak se smějeme a smějeme v kouzelné atmosféře pláže, šplouchajících vln oceánu, krásné hudby i přátelství utuženého prožitky posledních dní. Smích i uvolnění nad poznáním, jak některé věci nosíme s sebou napříč časem i kontinenty.

Tak pro příště, ať je to v Brně nebo na ztracené indonésské pláži – grátis se nepůlí, grátis se vychutnává plnými doušky, stejně jako život a přátelství...

Předchozí: Bali I. – IX.