Bali V. – Konečně dovolená a setkání s "malým bělocípým"

Jsme s kamarádkou Lenkou, obě dámy lehce přes padesát, už skoro týden na Bali, zatím kvůli mé letecké žaludeční indispozici i následné „velké ráně“ na motocyklu stále ještě v Padangbaji, přístavní vesničce na jihovýchodním pobřeží. A vypadá to konečně na opravdovou dovolenou...

Střídáme v Padangbaji Bílou pláž a Modrou lagunu, dokonce už všude trefíme, povalovačka, místní kuchyně, četba, plavání, potápění i seznamování se se zdejším folklórem. A v mém případě stále ještě lízání nespočetných ran ze zmíněné havárie (viz Bali III.), které se spíš zvětšují, než hojí. Ono jim to totiž moře a můj nezodpovědný přístup ani nedovolují. To, co se vždycky do rána mírně zacelí a relativně hojí, to zase moře druhý den rozežere a vykotlá, takže odtrhávám po ponorech neopren z živého masa, foukám a foukám a platím daň za blbost.

A taky za rozbitou motorku, ale pozor, zde je to nad očekávání. Spravily to necelé čtyři tisíce korun, což po tom všem zní neuvěřitelně. Chlapci z půjčovny byli skvělí, dokonce mě nechali vybrat, zda si přeji dražší variantu s povinně originální díly přes certifikovaný oficiální servis (v případě hrazení pojišťovnou, která to vyžaduje) a nebo levnější variantu  s neoriginál díly a v jejich vlastní dílně (rozuměj u nich na dvorku) pro chudáka jako já, jehož pojišťovna má havárii s půjčeným dopravním prostředkem ve výluce. A tak platím a platím, lízám si rány a jsem šťastná, že to všichni, hlavně ti okolo mě, přežili relativně ve zdraví. Hojit se začíná i moje těžce pošramocené ego a tak nastává ten správný čas na další dobrodružství.

Nastávající až podezřelou pohodu následujícího dne proložily další dva ponory z jukungu a abychom náhodou neměly s Lenkou roupy, tak ten první byl vskutku hororový a patřil k tomu nejhoršímu, co jsem za roky potápení zažila (a že toho nebylo málo!). Proud jak blázen hned, jak jsme zajeli do zhruba 25 metrů, bez varování. Na brífinku před ponorem ani zmínka o jakémkoliv pohybu vody,  prý pohoda kolem skalní stěny, ale bylo to jak nasednout do rozjetého Pendolina.

Už kolem dvaceti metrů nás chytil proud bez varování za pačesy a z

ačal zápas o holé bytí a nebytí. Drželi jsme se, včetně našich nových podvodních parťáků z Ameriky Kevina a Iriny, všeho, co bylo k dispozici, hlavně skal i kamenů, chvíli plápolali v proudu jak věchýtky, chvíli jeli jak horskou dráhou a vypadalo to, že kdo to neukope, skončí někde uprostřed Indického oceánu. O držení nějaké skupinky nemohlo být řeči, všichni bojovali, co to šlo a já byla ráda, že jsem z posledních sil stíhala kontrolovat pozici mého „buddyho“ Lenky. Na nějaké koukání okolo a sledování mořského života nebylo ani pomyšlení, ani čas. Oba Amíci se z toho ponoru vzpamatovávají asi ještě dnes a vždy přítomný úsměv zmizel i z tváře instruktora, který musel být asi v trávovém opojení, když tenhle ponor vybíral a viditelně si oddechl, když jsme všichni skončili zase ve skupince zdraví a celí. Že jsme při tom boji o život vydýchali za 25 minut všichni skoro nadoraz 12litrové láhve, které nám normálně pro stejně hluboké ponory vydrží i na 50 – 60 minut, svědčí o mnohém. Ale zvládli jsme to, i když fakt krizovka a shrnuto podtrženo - total crazy dive.

Vše jsme si vynahradili na druhém ponoru, krásnej bělocípej žralok spící pod útesem. Více než 150 cm neskonale nádherné predátorské elegance - krásný setkání. Jen doteď nevím, kdo z nás dvou se víc bál, jestli on nebo já. Fakt je, že prchal rychleji než se líhnuly v mojí hlavě myšlenky na ústup – naštěstí!

Příště:  Bali VI. – Když je vody po kolena…

Předchozí: Bali I. – IV. (http://verabenesova.blog.idnes.cz/)