Bali II. – To jsem nevěděla, že je moře na kopci

Letiště Denpasar i nesympatické turistické hnízdo Kuta nám zůstaly za zády, mně se podařilo přetlačit přetrvávající a vytrvalou žaludeční slabost nějakými prášky a nespočetnými panáky anacitu mírně do pozadí, ale na plánovaný přesun lodí z Bali na tři mini ostrůvky Gili (Trawangan, Mono a Air) v sousedství Lomboku nebylo zatím ani pomyšlení. Naším – mým a Lenčiným - přechodným útočištěm se tak stala na východním pobřeží Bali ležící Padangbai a my se mohly konečně začít rekreovat. To jsme si alespoň myslely, osud si však pro nás ale připravil jiný plán.

Když jsme se v sobotu po všech útrapách nekonečných cest vyspaly, vyrazily jsme natěšené na „White beach“, abychom se konečně po třech dnech cest a mého vytrvalého objímání záchodové mísy (co bych dala za tu moji českou vymydlenou porcelánovou) vykoupaly v moři a nechaly spočinout svoje unavená těla na bílém písku, příležitostně omývána jemnými vlnkami tolik vysněného moře. Já byla total mrtvá, Lenka natěšená a plná sil, a to se zdála být poměrně schůdná kombinace. Na hotýlku nám popsali stručně cestu, máchli ležérně kamsi vpravo (na mapě to bylo hned za výběžkem do moře), takže teoreticky bez problému.V této chvíli se musím zmínit o jedné podstatné skutečnosti. Moje kamarádka Lenka se totiž stále ještě nevyrovnala se svojí dřívější děsivou zkušeností, kdy byla v Indonésii s manželem navštívit jejich zde studující dceru Lucku a ta, ve snaze jim ukázat co nejvíce z krás země zahrnující tisíce ostrovů a bezpočet ras a kultur, ji uštvala výpravami za poznáním nejen do džungle, ale i bahnitých kopců a dalších míst, kam by česky řečeno ani psa nevyhnal. V neposlední řadě si Lenka z tohoto zážitku přivezla nyní na Bali až patologický odpor k jakémukoliv převýšení většímu než dva metry. Kdyby věděla, co ji na cestě na pláž čeká….

„Měly bychom vyrazit v deset…“, zazněla v předvečer výletu za mořem a Bílou pláží moje prosba, takže jsme samozřejmě vystartovaly těsně před polednem, v době, kdy se rtuť teploměru drala skleněnou trubicí ven jak dlouho přenášené dítko z matčina lůna a vše živé bylo s výjimkou nás dvou a pár dalších bílých turistů „bule“ schováno v nejbližším stínu. Což o to, směr jsme držely správný, jenže jsme minuly nějakou záhadnou odbočku přes smeťák a přešly následně asi pět kopců, jakési místní Himaláje. A kopce v Padangbaji, to jsou neskutečně prudký stoupáky, protože tady se žádné serpentýny nevyskytují. Tady když do kopce, tak kolmo k vrstevnici, nač to protahovat zbytečnými zákrutami.

No, trochu to zkrátím. Ušly jsme v poledním žáru asi 5 km – jediný dvě blběny, co když už neležely ve stínu, tak ještě navíc nejely na skůtru ani na motorce, ale šly pěšky. Nakonec jsme po téměř dvouhodinové tůře padangbajskými kopci skončily sice u moře, ale ne na Bílé pláži, nýbrž na jakési lávové vyvřelině, po které se nejenže absolutně nedalo jít do vody, ale po ní se nedalo přejít vůbec. Byla to rozervaná plocha rozžhavených černých hrotů, fakírské lože je proti tomu hedvábnej pelíšek. V bezprostřední blízkosti navíc dva balijští stavitelé lodi (no, spíš jejich hodně vzdálení potomci) zamořili celé široké okolí při výrobě laminátového jukungu ředidlem, laminátem i dalšími rozpouštědly, tmely a barvami včetně plechovek a jiných obalů od všech těch výdobytků civilizace, takže zavelet civilizovaně k ústupu bylo jediné řešení. Voda ze zásob byla dávno dopita, žízeň neskutečná, slunce v plné síle a my naopak na úplném dně.

Ale to bychom nebyly my dvě, těžkotonážní bojovnice zocelené četnou nepřízní osudu a zkušenostmi z více než padesátky let pobytu na naší matičce Zemi. Pečlivě jsme zvažovaly strategii návratu. Podél pobřeží? Nelze! Zpět stejnou cestou? Nikdy! My přeci tu zatracenou Bílou pláž musíme najít !!! A tak jsme se vracely takovýma kančíma stezkama po nejvyšší vrstevnici, stále jakoby na dohled moře mezi původní trasou a pobřežím, až jsme dorazily k obrovskému rozestavěnému hotelovému komplexu na úplné špici útesu hrdě se tyčícího nad zpěněným mořem. Asi čtyři budoucí patra, nyní však všude kolem jen beton a armatury a zase beton nebo schody z ničeho nic končící tři metry nad terénem… A hele, tam vzadu asi desítka Balijců staví zeď z kamenů na pomyslné hranici pozemku, ti by nám snad mohli poradit. Nesměle jsme se zeptaly nejbližšího „stavitele“, kudy že vede cesta za vysněným cílem a on k naší radosti ukázal křížem přes staveniště do hvozdů a změti lián padajících na druhém konci stavby kolmo k moři.Naše radost ale měla jen krátké trvání, protože to, jak jsme si záhy s Lenkou uvědomily, znamenalo překonat v první řadě příkop u zídky zvící rozměru Taxisu a v druhé řadě tu na příkop navazující asi 120cm vysokou zídku. A k tomu všemu bylo nutné ještě projít mezi partou nudících se pracantů přes staveniště a pak se vydat již zmíněným houštím. Pominu, že už setkání s námi, dvěmi běloškami lopotícími se v největším vedru smetištěm a staveništěm, bylo pro ně atrakcí už samo o sobě. Nicméně jsem si vzpomněla na svoji sportovní minulost a při představě hrozící tříkilometrové „objížďky“ jsem se proti všem fyzikálním zákonitostem nějak dostala přes příkop i zídku, aniž bych ji srovnala se zemí. S Lenkou (kamarádka promine) to však bylo trochu složitější. Přece jenom náš stavitel a jediná pomoc v dohledu vládl zhruba třetinovou vahou mojí patřičně žensky vybavené kamarádky, ale nakonec se nám společnými silami a k pobavení celé party úderníků podařilo překážky zdolat a Lenku přesunout na správnou stranu. Rozjařený „zídkař“ asi ještě teď v úžasu naznačuje svým parťákům tím všechny jazykové bariéry bořícím a navýsost chlapským pohybem, že tak krásnou, velkou, ženskou a kouzelně zakulacenou zadnici ještě v rukách v životě nedržel (a už nikdy držet nebude)! V jeho přirozeně krásném smyslném gestu jakoby bylo vyjádřeno tisíci let potvrzené a zakódované mužství a obdiv k patřičným ženským křivkám a já v tu chvíli Lence upřimně i přejícně ten obdiv záviděla, i když i moje pozadí se rozhodně v davu neztratí.

Nakonec jsme po krátkém okamžiku v šíleném svahu mezi palmami a skálami sešplhaly a sklouzaly dolů na naši vysněnou Bílou pláž, rudé jak čerstvě opařená prasátka a ztrhané jak pivovarské koně po prodloužené šichtě. A tam, na pláži – jak jinak – příliv jako prase, jinak se to opravdu říct nedá. “Den nejvyšší vody“, obrovské vlny a hukot, za který by se nemusela stydět nejedna vodní turbína na českých tocích. Jedna vlna za druhou nám podrážela nohy, když se vracela zpět od břehu do moře, další nás hned poté nekompromisně mlátila a fackovala shora, prostě boj o holé přežití. Takže sečteno podtrženo - přemoženy životem a útrapami cesty jsme se nechaly ještě párkrát semlít vlnami útočícími ze všech stran jako dvě vyvržené velryby a bylo po relaxu.

Jak praví klasik – kdybychom to bývaly byly věděly, tak bychom tam asi bývaly byly nechodily, ale za blbost se platí a o těch zkouškách a hledání a natloukání si čumáku přeci nakonec ten život je. Kdybychom v té chvíli jenom tušily, co nás čeká druhý den, asi bychom se i z tohoto zážitku při hledání Bílé pláže radovaly. Takto jsme zakončily naše útrapy jen nesmělým Lenčiným povzdechem: „Já říkala, že už do Indonésie nikdy nepojedu, a to jsem ještě nevěděla, že i moře je tu na kopci…“

Příště: Bali III. – Když vlevo není vpravo aneb jak jsem se znovu narodila.

Předchozí: Bali I. – Jak mě život přistihl nepřipravenou aneb "šťastný let".