Bali I. - Jak mě život přistihl nepřipravenou aneb „šťastný let“

Po třech letech zalamování v práci, stovkách hodin přesčasů a psychickém bezvědomí jsme se s kamarádkou Lenkou domluvily, že v souladu s heslem „…teď a nebo nikdy…“ vyrazíme na dovolenou. A dovolená po takovém záběru, to je pro nás moře, prohřátý písek, slunce a dle místních podmínek i přiměřená dávka sportu – potápění, šnorchl a nějaké plavání. A protože kamarádce studovala třetím rokem v Indonésii dcera a já už byla na Bali před pěti lety a byla to pro mě dovolená snů, bylo rozhodnuto. Zemí zaslíbenou se pro nás stane právě Bali, ostrov vodních chrámů i buvolů, zeleně, rýžových polí a sopek… ale také země tun odpadků a bezbřehého bordelu, kam oko dohlédne.

Náš smělý plán, jak zrekreovat prací uštvané duše a tukem obalená těla, dostal drobnou trhlinu už záhy po startu z letiště. Při pár drobných turbulencích na nejdelším ze tří letů z Prahy do cílové destinace Denpasaru si můj žaludek řekl dost a já zbytek letu i celý následující strávila poblíž toalety. A znáte to, jak je to v letedle s toaletami. Když tam nestojí alespoň tři lidé frontu, není něco v pořádku. Bojovala jsem sice statečně, v rukou třímala zvracecí pytlík poskytnutý mi v rámci letenky stejně jako všem ostatním cestujícím, ale i tak jsem byla životem záludně přistižena zcela nepřipravena.

Čekalo nás poslední přistání a s blížícím se dosednutím na ranvej kulminovaly i moje žaludeční potíže. Jen co se kola letadla dotknula pevné země (jinak řečeno jen s tím prásknul pilot na přistávací dráhu), můj žaludek definitivně vzdal boj za udržení svého obsahu tam, kde má být. Letadlo se řítilo přistávací dráhou a cpalo při brzdění cestující do opěradel sedaček, a já si konečně chtěla ulevit do k tomuto účelu určeného pytlíku. Leč sáček vzdoroval. Neměl žádný otvor, tedy nebylo kam si ulevit. S pohledem naprostého zoufalství jsem jej zpocenou rukou vetkla do dlaně kamarádce Lence a ta – žena praktická a pohotová – okamžitě pochopila. Ale i ona nad nečekaným rébusem ztroskotala. To už ale nebyl čas na další experimenty. Razantně jsem odepnula – předpisy nepředpisy – pás a vyrazila k toaletám. Ale …

...ach Bože! Do uličky už začali vstávat první nedočkavci, aby se připravili k výstupu. S rukou na ústech, zalomená v pase, jsem jak postřelené podsvinče klopotně rozrážela hrozny spolucestujících a nekompromisně si s razancí bojového vozidla „BéVéPé“ razila cestu k toaletě. Pravda, přidušené a zoufalé „sorry“ se silným českým akcentem znásobeným dlaní překrytými ústy i razance mého postupu mi zjednaly u spolucestujících okamžitě respekt tak, že i distingovaná usedlá dáma zajela z uličky zpět do sedačky jako lasička, jen aby mi nezkřížila cestu, ale i tak to bylo naprosto na hraně…

No, že jsem zvracela ještě další dva dny, proběhala Kutu – jinak příšerné město nedaleko letiště – křížem krážem, abych našla doktora nebo alespoň pomoc, to už je jiná story.

Jen bych vám ráda doporučila, až budete při letu nad pevninou zasvěceně poslouchat, jak si nandat plovací vestu, kde a kudy provléknout asi osm háčků a šňůrek, za co zatáhnout, aby se nafouknula, jak si přiložit kyslíkovou masku aj., vzpomeňte si na mě a včas prozkoumejte, jak roztrhnout zvracecí pytlík, přesněji řečeno, jak na jeho jednom konci vyrobit otvor. Pravděpodobnost, že ho budete muset po turbulencích použít, je rozhodně větší, než to, že budete pod sedačkou Boeingu či Airbusu za strmého pádu střemhlav a tepové frekvenci kolem dvěstěpadesáti šátrat po záchranné vestě.

Poznámka pro všechny příležitostné a k nevolnostem náchylné cestovatele: zvracecí pytlík se musí v místě nesmělé modré linky (v případě China airlines) roztrhnout, nebo-li zbavit horního okraje. K tomu potřebujete rozhodně obě ruce, čímž vám jedna bude chybět na udržení obsahu rozdováděného žaludku minimálně v ústní dutině. Proto doporuřuji sáček uvést do stavu použitelnosti ještě v době, kdy se vám hlavou blaženě odvíjí třeba vyprávění o idylických cestovatelských zážitcích od Jirky Kolbaby, let je ještě klidný a pohotový, poryvy větru v nedohlednu, letadlové menu s typickým odérem bezpečně zavřeno v hliníkových boxech a úzkost se ještě ani nenarodila. Tak „šťastný let!“ vám všem.

Příště: Bali II. – To jsem nevěděla, že je moře na kopci