S Maxíkem na Luzný

Noc byly chladná. Údolím foukal studený vítr, zem byla po dešti podmáčená. Zimní oblečení se mi hodilo. Vstávali jsme ještě za tmy. Plachty byly mokré od rosy. Zmrzlýma rukama jsme je sbalili a v tichosti zmizeli z nocoviště. 

Nebe začínalo šednout. Modravou jsme jen proběhli. Mládež nasadila raketové tempo. Na Modravské hoře jsme se na chvilku zastavili a sundali  první vrstvu oblečení. Svítalo. Cikánskou slatí už jsme tolik neutíkali, byla by škoda přijít o hru světla a rosy v trávě. 

O kousek dál jsme si u turistického přístřešku udělali zastávku na snídani. Pomalu se oteplovalo.  Další zastávka na nás čekala na Březníku. Tady jsme na chvíli vyndali plachty a nechali je na slunci trochu proschnout. Ze studánky jsme doplnili vodu a po chvíli šli dál.

Mladí měli své raketové tempo. Já ale měla na rozdíl od nich turistické hůlky a tedy náhon na všechny čtyři. Bez problémů jsem jim stačila. Po cestě jsem je chtěla trochu vzdělávat. Tak jsem jim hůlkou ukazovala na prhu arniku, oměj šalamounek nebo hořec panonský. Synek k mým snahám diplomaticky mlčel, dcera se začala smát: „To je jako z Cimrmanů! Jak tam ten Dlouhý ukazuje hůlkou. A tady všude seděl….“ Pomyslela jsem si něco o mládeži nemající úctu k mým šedinám, případně o házení hrachu na zeď. Tak jsem si květenu alespoň vyfotila.  Však na ně taky dojde a ještě budou škemrat o obrázky!

Cesta přímým směrem - Luzenským údolím, je zavřená z důvodu ochrany přírody. Jde se tedy oklikou. Nijak mi to nevadí, mám ráda výhledy a to ta delší trasa nabízí dostatečně. Terén je tady trochu hůře schůdný, není to cesta pro každého.

Díky raketovému tempu mladých jsme byli ve chvilce na hraničním chodníčku. Tenhle úsek cesty už si začali viditelně užívat i oni.  Pěšinka běží mezi borůvčím, přes cestu jsou popadané stromy, míjeli jsme historické hraniční kameny. Před pár desítkami let by nás za podobný výlet na hranice zastřelili.  To pro mladé nebyla žádná novinka, novodobou historii naší země znají.

Na křižovatce u Modrého sloupu jsme se na chvíli zastavili a vydýchali. Slunce ostře pálilo, ale na obzoru se začaly rýsovat černé mraky.  Měla jsem připravených několik variant, jak dál.  Domluvili jsme se, že rychle vyběhneme na Luzný, vynecháme polévku v restauraci, ale místo toho seběhneme hned dolů opět k hraničnímu chodníčku a pak dál po pěšinkách podél hranice. Zdržovat jsme se nikde moc nechtěli, bouřka na vrcholcích by byla pořádně nepříjemná.

Seběhli jsme do údolíčka na rozcestí k Arše a pak pokračovali vzhůru na Luzný.

Po cestě jsme už začali potkávat turisty, občas v doprovodu pejsků. Přibližně v polovině stoupání se údolím začalo ozývat volání: „Maxííí!“  Otočila jsem se. Kousek za mnou šla dcera, syn byl naopak daleko před námi. Jinak za námi nikdo. Usoudila jsem, že asi nějaký pejsek běží údolím pod námi. 

Volání nepřestávalo: „Maxíííí!“ To už jsme se s dcerou zastavily a se zájmem očekávaly prchající zvířátko.  Po chvíli jsme ho uviděly.  Pod námi se vynořil obtloustlý klučina. Z údolí na něj volala maminka. Klučina volání ignoroval a valil se do kopce. Ochotně jsme mu s dcerou uvolnily cestu. Klučíkovi rychlejší pohyb viditelně prospěje. Volání nepřestávalo, my s dcerou pokračovaly kamenným mořem vzhůru.

Mezi tím byl náš syn už na vrcholu. Tam si odložil batoh a vracel se zpět k nám. Minul valícího se Maxíka a jako správný gentleman vzal můj batoh a vynesl jej na vrcholek. Pak to samé nabídl ještě své sestře. Ta už byla téměř nahoře a tak si batoh nechala. To srovnání mladého gentlemana pomáhajícího stařičké matičce a Maxíka prchajícího před svojí maminkou mě dost pobavilo.

Na vrcholku pořádně foukalo, lidí tam bylo dost, nechtěli jsme se tam moc zdržovat. Jen jsme si chtěli udělat fotku z vrcholu a běžet dál. Maxík se ale přilepil k vrcholovému kříži a nezdálo se, že by chtěl změnit místo. Pak k němu dorazila i jeho maminka. Ke kříži se pro změnu přilepila ona. Bylo jasné, že budeme mít fotku kříže s jedním nebo druhým. Začali jsme se smát. Ostatní turisté se zájmem sledovali, čemu se smějeme a postupně se začali bavit také.  Nejlépe to vyřešila parta asi šesti turistů. Postavili se před paní Maxíkovou, tím ji zakryli a požádali naši dcerku o vrcholové foto. To už se smálo osazenstvo celého vršku. Paní Maxíkové to nedošlo, zůstávala tam stále. Tak máme vrcholové foto s ní. Možná tam stojí dodnes.

Další cesta byla parádní.  V našem směru už turisté nepokračovali, měli jsme ji jen pro sebe. Nejprve strmě dolů po kamenném moři. Pak po chodníčku a nakonec pěšinkami po neznačených cestách. Na to jsem se už dlouho těšila. Občas nějaký ten močálek nebo cesta přes potok. Rozhodně to nebyla nuda. Dcerka vtipně poznamenala, že tahle cestovka tedy nic moc. Ubytování mizerné, snídaně malá, oběd žádný, cesta blátivá. Bavilo nás to všechny.

Šli jsme svižným tempem, mraky slibovaly déšť.  Nám se ale naštěstí zatím vyhnul. Občas bylo borůvčí po pás, prudké stoupání se střídalo s klesáním do údolí. Z lesů jsme se vynořili kousek od hranic a to mnohem dříve, než jsem předpokládala.

Už v pohodovém tempu jsme přešli hranice a šli se najíst do hotelu na Bučině.  Tohle byl opravdu vydařený den!