O výběru povolání a sladkém životě

Jak se stalo, že jste tím, čím jste?   Je vaše povolání  povoláním nebo zaměstnání? Žijete abyste pracovali, nebo pracujete, abyste žili?

Baví mě sledovat, kdo, co a jak dělá.  Jestli ho to baví. Když vám servírka hodí talíř s jídlem jako psovi kost, máte jasno hned.  Ale co třeba lékař, který se vás chystá operovat?  Nechtěl dělat  vlastně něco úplně jiného? Dělá to, co dělá, rád?

Pohrávala jsem si s myšlenkou, že by bylo hezké mít  třeba takový kouzelný klobouk, který by se nasadil dětem na hlavu, podobně jako v příběhu o Harry Potterovi,  a  přiděloval  by  lidem povolání: „ty půjdeš opravovat auta,  z tebe bude zpěvák,  ty jsi rozený podvodník…“. Nakonec mě  ta představa pořádně vyděsila.  Tohle už tady přeci jednou bylo! 

Ten příběh znám roky.  Je to příběh o  holčičce, která měla copy dlouhé až na záda a ve škole samé jedničky.  Začala studovat víceleté gymnázium a chtěla být doktorkou. Jenže měla smůlu na tatínka. Tatínek byl inteligentní a úspěšný. Měl vysoké postavení v Živnobance.   V té době převzal vládu nad zemí lid, který nepřál  inteligentním a vzdělaným. Poslali tatínka do vězení a pak na převýchovu do kamenolomu.  Holčičku se samými jedničkami poslali do učení na zedníka.    Lékařkou se nikdy nestala.

Kdepak, na určování povolání jinými já nevěřím.  Ostatně i já ještě pamatuji dobu, kdy jsem se chtěla hlásit na vysokou školu, kam brali jen každého desátého.  Tenkrát ještě „soudružka“ výchovná poradkyně měla potvrdit moje doporučení ke studiu. Zeptala se mě: „Máš tam nějakou protekci?“   Po pravdě jsem odpověděla, že ne. „Rodiče ve straně nemáš, tak to se tam nedostaneš!“ To mi fakt pomohla… Naštěstí papír podepsala. Nějak jí uniklo, že jsem se už  několik let oboru věnovala a vyhrála i nějaké soutěže.  Také doba byla už trochu jiná.  Na školu mě vzali a soudružku o několik let později naopak z gymnázia vylili.

Věřím  na kompas. Na to, že  každý je k něčemu povolán.  Pokud ten svůj kompas poslechne. Jenže někdy je to hodně těžké rozhodování.  Někdy se  ta střelka nechce  ustálit  hned. Možná znáte nějakého toho  lékaře nebo právníka, kteří  zběhli ze své profese třeba ke kuchařině.  Nebo vyrábí mýdla. Rodičům tím asi radost neudělali.  Ale jsou v tom skvělí, uživí je to a jsou šťastní. Jejich kompas je povolal. Znám příběh  chytrého mládence, který vystudoval medicínu, specializoval se na psychiatrii a když v praxi viděl, jak  těžký batoh si to naložil, změnil profesi. Dal se na publicistiku, film a režii. Tam své klienty možná otráví, ale sebevraždu rozhodně  nespáchají.

V přímém přenosu jsem pozorovala život pána,  který měl svůj kompas nastavený úplně přesně.  Byl chemik a úspěšný výzkumník.  Práce mu byla koníčkem.  Bádal v té  šťastné době, kdy se nemusel honit za granty.  Svojí prací žil. Na prvním místě u něj byla věda, pak  možná tenis, běhání a rodina.  Tuším, že doma moc přítomný nebyl. Pokud byl fyzicky, nebyl duševně.  V hlavě mu běhaly chemické pokusy.  K té práci byl zcela jistě povolán. Myslím, že byl šťastný.   Ale byli i jeho blízcí? 

Občas potkávám nenápadného, hubeného pána v šedivém obleku. Každý den chodí pracovat do banky.  Šedivý úředník. Ráno tam, odpoledne zpátky.  V davu si ho nevšimnete.  Jeden z našich nejlepších spisovatelů současnosti.  Možná není vůbec špatné sedět na dvou židlích současně.  Jedna profese obohatí tu druhou. Pokud se obě dělají dobře.  Když denně vyprodukujete  deset deka úřednických papírů, moc práce za sebou  nevidíte. Pokud napíšete knihu, opravíte hodinky, postavíte dům, je to mnohem hmatatelnější výsledek.  Mnohem uspokojivější. Když se zadaří.

Když se zadaří mít v rovnováze práci, vztahy v rodině, přátele a koníčky.

Někdy je výběr povolání opravdu těžký. Znám  příběh  jiného chytrého  mládence.  Měl samé jedničky, bavila ho biologie, ornitologie především.   Chtěl  ale udělat radost mamince, tak se přihlásil na medicínu.  Se samými jedničkami přijímací zkoušky ani pohovory dělat  nemusel. Možná to byla chyba. Třeba  by při tom přijímací komise zjistila jednu podstatnou věc. Že nemá rád lidi. Že je těžký introvert.  Mládenec to byl chytrý a šikovný, medicínu vystudoval.  Maminka měla radost. Ono přeci jen lépe zní, když řeknete, že z vašeho synáčka je pan doktor, než když se pochlubíte, že  běhá po lesích s jinými pány a ukazují si ptáky. Naštěstí si pan doktor vybral obor, kde  na něj pacienti  nemluví, nebo  ho neslyší. Vybral si ortholarynkologii (ORL). Ve volném čase běhá po lesích,  určuje ptáky a je šťastný.  Práce se mu nestala posláním, jen zaměstnáním.

Jak to máte vy? Pracujete  abyste žili, nebo žijete, abyste pracovali? 

Ráda sleduji vlog (video blog) jedné  Italky. Vysvětlovala tam, jaké mylné představy mají  cizinci o Itálii. O tom, že „La dolce vita“, onen sladký život,  dávno patří minulosti. Pokud kdy vůbec byl. Ale že naopak je pravda, že Italové  opravdu spíše pracují aby žili, než naopak.  Přednost má rodina.

A jak to máte vy? Žijete abyste pracovali, nebo pracujete, abyste žili? Našli jste rovnováhu?

Přeji vám, ať vás  baví  co děláte, jste v tom šťastní a  váš  život je v rovnováze.