Dáma na rozcestí - a noc plná vášní

Byla to noc plná vášní. Neměl to ale na svědomí mladý pár, který se mnou sdílel pokoj. Ti spali jako zabití. Celou noc mě budily hlasy vichřice a štípání nějakého zatoulaného komára.

Nad ránem, ještě za tmy, vichřice utichla, mladý pár se nasoukal do svého městského oblečení a vyrazil k domovu. Vstala jsem hned po nich, a jak si stelu postel, zahlédla jsem hnědou breberku, uhánějící k okraji matrace.  Tak tyhle broučky jsem do té doby znala jen z literatury. Došlo mi, že v noci mě komár určitě neštípal.

Chytla mě lehká panika. Jestli si něco opravdu domů nechci přivézt, tak jsou to štěnice. Naštěstí jsem měla většinu věcí zabalených v batohu a ještě v nepromokavých obalech. I kdyby nějaká breberka do batohu vlezla, do věcí se mi nedostane. Nemělo smysl to v tuhle chvíli řešit.  Rychle jsem posnídala z vlastních zásob, zabalila věci, dole v umývárně doplnila vodu na cestu a vyšla do šedého rána.

Venku před chatou snídal ten otrávený pan recepční ze včerejška. Dávalo mi to smysl, také bych byla otrávená, kdybych měla pracovat se štěnicemi. Mávli jsme na sebe a já šla dál.

Koleno stejně jako v minulých dnech nespolupracovalo.  Do rána opět oteklo a nechtělo se ohýbat.  Odlehčovala jsem mu hůlkami, chodit s tím šlo a bylo jasné, že se časem rozhýbe.

Po chvíli jsem minula odbočku k agro penzionu, kde měla Iva ubytování. Věnovala jsem jí tichou vzpomínku a představila jsem si, jak sedí u eko-bio snídaně. 

Mraky se pomalu zvedaly a přicházel krásný podzimní den.

 Dlouhou dobu jsem měla cestu po hranici jen pro sebe. Až u Beskydského sedla mě minul polský běžec.  Prohodili jsme spolu pár slov a uháněl dolů do údolí. Užívala jsem si výhledů i cesty lesem, velká psí stopa v blátě mi připomněla, že vzácně těmito lesy migrují vlci, když tu jsem zaslechla z dálky rolničku. Představovala jsem si nějakou zbloudilou ovečku a strefila jsem se těsně vedle.  Ovečka to nebyla, spíš vlk samotář. Za zatáčkou se vynořil chlapík, který vypadal jako trpaslík z Pána prstenů.  Menší, podsaditý, vousy do půl hrudi, kratší kalhoty, batoh tak akorát a na něm rolničku proti medvědům. Víc běžel, než šel. Pozdravila jsem ho, ale neměl ani čas odpovědět. Vypadal, jako by šel přes celou Evropu – stejně jako vlci samotáři.

Cesta po hranicích se na pouhých devíti kilometrech mezi Velkým Stožkem a Velkou Čantorií houpala mezi vrcholy a sedly kopců a nabízela neuvěřitelné výhledy.

Užívala jsem si každý kousek cesty. Byl to můj poslední den a počasí jako by se mi chtělo omluvit za předchozí deštivé dny.

Přede mnou bylo už jen stoupání na Velkou Čantoryji (995 mnm) a pak dál jen sestup z hor a cesta do Třince. Při stoupání k vrcholu jsem si říkala, že čas mám dobrý a že bych mohla ještě stihnout otevřené muzeum Třineckých železáren.

Z vrcholu hory ke mně doléhala dunivá muzika, vedle rozhledny jsem zahlédla startovní bránu a brzy  i několik běžců. Zastavila jsem se udělat si snímek rozhledny, když vidím, jak pod stříškou někdo v modré bundě usilovně mává.

No to snad…. To snad není možné! Byla to Iva! Vyběhla jsem do kopce, pozdravily jsme se a já si došla koupit čaj, abychom setkání mohly oslavit.

Ukázalo se, že Iva odolala snídani v agro penzionu, posnídala také ze svých zásob a vyšla brzy ráno. Původně v plánu neměla vyjít až na Velkou Čantorii, ale bylo jasné, že když ji už bude mít za sebou a sejde do Nýdku, bude se jí příště lépe navazovat na další cestě okolo republiky. Bylo to moudré a navíc jsme si tak mohly vyměnit zkušenosti. Já se například mohla pochlubit krásnou řádkou štípanců od štěnic. To nemá každý.

Měly jsme před sebou ještě poslední kousek společné cesty až na rozcestí. Tam jsme se naposledy rozloučily, teď už definitivně.  Iva zamířila do Nýdku a já dál, po červené značce podél hranic.

Cesta po červené značce byla rozblácená a jako by mě něco stále místo do Třince, táhlo dolů, do Nýdku. Po chvíli jsem z rozblácené pěšiny sešla a napojila se na cyklostezku. Je to krásná zpevněná cesta, žádná asfaltka, a krouží po vrstevnici souběžně s červenou turistickou značkou. Protože jsem ale chtěla jít co nejblíž hranic, pokorně jsem se po chvíli vrátila zpět na červeně značenou turistickou pěšinu. 

Brzy jsem měla cákance bláta až ke kolenům a boty obalené blátem. Když mi po několikáté uklouzla noha, což nedělalo dobře kolenu, začal mě chytat lehký vztek: „Nějaké… červené….cákance… na stromech…mi přece….nebudou…. přikazovat, …. kudy já půjdu!“

Poslední kapkou bylo, když se mi hůlka zabořila do bláta, zabrala jsem - a v ruce mi zůstala jen její horní polovina! Zbývající část jsem vypáčila, jen to mlasklo. Bylo rozhodnuto.  Nejkratší cestou jsem opustila pěšinu a vrátila se na cyklotrasu. Byla krásně nasvícená sluncem a pokrytá zlatavým listím.  Neodolala jsem - a rozběhla se. Kolenu se to nelíbilo. Rozumné to jistě nebylo, ale byla to čistá radost. Batoh už byl odlehčený, cesta to byla tak akorát na lehký klus.   

Před Vendryní se cyklostezka napojila na asfaltovou silničku a já zvolnila tempo. Zastavila jsem se na chvilku u vápenných pecí u informační tabule: Na území Vendryně se těžila železná ruda pro huť v nedaleké polské Ustroni a později pro huť v Třinci. K tomu se zde ve třech lomech těžil vápenec, který se pálil v jednoduchých zděných pecích a to až do roku 1965, kdy skončila i těžba vápence v lomech.

Název obce je podle staré legendy odvozen od slova Wedroviec-Wanderer, tedy poutník.

Využila jsem přístřešek pro poutníky, vyndala věci z batohu a do posledního kousku prohlédla, zda se mnou necestuje černý pasažér – hnědá breberka. Štěnice jsem do dalšího ubytování přinést opravdu nechtěla.  Štípance od nich se probouzely a pekelně svědily.  Z literatury jsem věděla, že ty potvory nejprve vpíchnou anestetikum, takže je člověk necítí, a až pak začnou sát. Teď už jejich anestetikum dávno nepůsobilo. Zkušenost to byla zajímavá, ale stačila.

O trávu jsem otřela zablácené boty a z kalhot očistila zaschlé bláto. Jako dáma jsem rozhodně nevypadala, ale už jsem mohla jít do města.

Barevné lesy se postupně proměnily v šedivé město. Na jeho okraji jsem dokoupila něco jídla a objednala si ubytování. Ještě nebyly ani tři hodiny odpoledne, zamířila jsem do muzea Třineckých železáren.

Železárny po staletí ovlivňují život v širokém okolí. Jsou největším zaměstnavatelem, ovlivňují sociální skladbu města, připravily město o velkou část historické zástavby a významně ovlivňují i životní prostředí ve městě.  

Proto mě muzeum zajímalo, ale nedozvonila jsem se. Byla neděle, měli mít otevřeno, ale dveře byly nedobytně zavřené, informace žádná. Chápala jsem to. Místní sem nepůjdou, turisté tady nebývají a za zavřenými dveřmi jsou pracovníci v klidu a bezpečí. 

Tak jsem si alespoň prošla město – až k areálu železáren. Tam je opravdu jiný svět.  Na ulici rodina s tolika dětmi, že je nespočítáš, před večerkou parta pijáků, právě u nich zastavila městská policie, ve vzduchu zápach síry a hluk z vlečky zajíždějící do továrny. Cestou zpět jsem potkávala skupinky mířící na hokej. Šály týmu Třineckých železáren okolo krku -  chléb a hry.   

Bylo by ale hloupé vidět továrnu černobíle. Nebýt železáren, byl by východní výběžek republiky mnohem chudší. Nebýt továrny a železnice, historie tohoto území by se vyvíjela o dost jinak.

Za den jsem ušla 34 kilometrů a stačilo mi to. Zamířila jsem do hotelu. Večer jsem měla čas na malé bilancování.

Za uplynulých 5 dnů jsem nachodila po horách 149 kilometrů ve slunci, dešti, mlze, blátě i v padajícím listí.  Dvakrát jsem spala venku a třikrát pod střechou.  Bylo krásné jít sama a ještě lepší bylo jít v dobré společnosti. Prošla jsem se ve třech zemích současně a byla to čistá radost.

Vybavení se osvědčilo skvěle.  Boty mě podržely v mokrém a náročném terénu a stejně tak se osvědčily nepromokavé ponožky. Z oblečení bych také neměnila nic, i spací systém fungoval za chladného a vlhkého počasí překvapivě dobře. Lehký letní péřový spacák spolu s bivakovacím vakem skvěle sloužili i při teplotách jen lehce nad nulou. Možná ještě zkusím jinou variantu karimatky a tím ušetřím pár gramů a práci s balením. Jako vždy se osvědčil tarptent - vešel se i tam, kde bych se samonosným stanem neuspěla.  Byla jsem ráda, že jsem ho s sebou brala. Měla jsem jistotu, že mohu přespat kdekoliv i bez ohledu na počasí. Změnu čeká vařící systém, přestože sloužil dobře. Jen nechci riskovat, že mi dojde plyn ve chvíli, kdy se to bude nejméně hodit. Zcela jistě mě čekají nové hůlky. Na ty staré se už nemohu spolehnout a čeká je odchod do důchodu.    Určitě můžu batoh ještě trochu odlehčit, ale už to nebude nic zásadního.  Celková váha (včetně jídla a vody) okolo 9 kilo s vybavením i do teplot pod nulou nebyla ultralehká, ale byla rozumným kompromisem mezi hmotností, cenou a užitnou hodnotou. Vlastně jsem za celou dobu nepoužila jen jedinou věc - skládací deštník. Zabalila jsem ho v záchvatu paniky před odchodem z domu, když lilo jako z konve. Jak jsem to myslela, netuším. S deštníkem a hůlkami se chodit nedá, jako zbraň by taky neposloužil.

Druhý den ráno jsem se probudila do šedivého podzimního dne. Po snídani na mne čekala už jen cesta na nádraží. Vyšla jsem z hotelu a s potěšením vytáhla i tu poslední věc, kterou jsem zatím nepoužila - deštník. Lilo jako z konve.  V hlavě mi znělo:“Raindrops keep fallin' on my head…“

Tak zase někdy příště - pokud Osud dovolí.

Střelná-Třinec (železárny):5 dnů, 149 km čisté radosti ve slunci, dešti, mlze, blátě i v padajícím listí

Po hranicích ČR  s odbočkami do Německa, Rakouska, Slovenska a Polska