Dáma na rozcestí – Osudy

Tři týdny trvalo, než zmizely štípance od štěnic a tři měsíce, než se koleno umoudřilo. Přišel Advent a my s manželem vyjeli do krajiny pouští a polopouští. Znovu jsem si uvědomila, jak moc patřím do hor, kopců a do lesů. 

Na Štědrý den jsem pod stromečkem kromě jiného našla velké balení expedičního jídla. Dojalo mě to. Vím, že můj muž není potěšený, když odjíždím. O to víc jsme pak ale rádi, že jsme spolu. Z velikosti bedny se sušeným  jídlem jsem soudila, že mám před sebou ještě dlouhé roky pěšího putování. Ve věku, řekněme, zralém.

Je to šest let, kdy mě rozbolela záda a tak jsem se vydala s houserem, starým batohem a novými botami napříč Šumavou od Lipna do Železné Rudy. Přestože jsem nebyla bez zkušeností, s batohem jsem v minulosti cestovala doma i v zahraničí, ta cesta mě hodně naučila. A poučila. V dalším roce jsem šla s kamarádkou v opačném směru, pak křížem krážem Šumavou a dál po hranicích. Zatím jsem došla ze Železné Rudy do Třince.  Jiní za tu dobu prošli kontinenty, já jdu, jak čas dovolí.

Kilometry jsem dávno přestala počítat, podél hranice jsem často šla zkratkami o trochu delšími a méně schůdnými. Kolik jsem ušla, vím jen díky svým zápiskům (https://veltrubska.blog.idnes.cz/).      

              S první tisícovkou jsem nenapsala ani závěť, ani knihu.  Víc mě zajímalo setkání s krajinou a lidmi v ní. S těmi, kteří v ní žili i s těmi, které jsem potkala, nebo šli se mnou. Bavilo mě to – a baví stále.

Kamarádka, která mě doprovázela na počátku, zůstala mojí kamarádkou i nadále, přestože se mé výlety změnily v trestné výpravy přes hory a doly. Moc mě potěšilo, že chce vědět o dalších mých plánech a třeba se i na kousek cesty připojit.

S  Ivou D., která mi byla skvělým parťákem do deště ve Slezských Beskydech, jsem zůstala v kontaktu stále.  Je zkušená a mě baví sledovat, kudy a jak chodí. Vzájemně sdílíme znalosti, vážím si toho. Třeba se spolu ještě někdy na cestách potkáme.

U srdce mě zahřálo, když jsem jednou večer dostala zprávu od  Ivy Š. – té, která mě provedla Weinviertlem a do Mikulova.  Na to, aby mě rozesmála, jí stačilo napsat jedinou větu: „Začala jsem prohlížet trasy Stezky Českem!“ Ano, je to nakažlivé…

O několik měsíců později nás s manželem a pejskem navštívili. Měli jsme si co vyprávět dlouho do noci. Znám tak i další osudy Luby a Táni, které válka vyhnala z ukrajinského Charkova do Rakouska.

Táňa s maminkou Lubou strávily u Jurise s Adélou v rakouském Weinviertelu více než půl roku. Válka s jejich kartami hodně zamíchala.

Maminka Luba už nevydržela steskem po domově a vrátila se do Charkova. Přes to, že na něj ještě stále dopadaly bomby. Zbývalo jí jen pár měsíců, než bude mít možnost požádat si na Ukrajině o důchod a tak si tam našla práci.

S Táňou se rozešel manžel – na Ukrajině si našel novou partnerku. Táňa se rozhodla postavit na své nohy a žít dál v Rakousku. Prostřednictvím Charity si našla ubytování blíže u Vídně.  Adéla s Jurisem jí pomohli se stěhováním a prověřili nájemce. Táňa má dobré zázemí, chodí do intenzivních kurzů německého jazyka a hledá si práci. Nová partnerka jejího manžela po čase opustila, ale Táňa se k němu už nevrátila.

Ola Olu se vrátil do Nigerie, oženil se tam,  mezi Evropou a Nigerií cestuje stále. Spolu s  Adélou pracují i nadále na projektech podporujících spolupráci mezi Nigerií a Evropskou unií.

Půl roku uteklo jako voda a byl nejvyšší čas vyrazit zase o kousek dál po hranicích.