O umění bloudit

Ženy údajně nemají orientační smysl. Alespoň to tvrdí mnozí pánové. Pánové prominou, ale že ženy nemají orientační smysl je nesmysl. Dokonce vědecky dokázaný.

Pokud by pravěké ženy – sběračky, netrefily zpátky do jeskyně, rod by vymřel.  Ostatně ani odborné studie nic takového nepotvrdily  (viz např.  Current Biology, Global Determinants of Navigation Ability, Coutrot et al.,2018).  Rozdíly mezi pohlavími a jejich smyslem pro orientaci by tady ale zcela jistě byly. Mezi oběma pohlavími se liší například způsob vnímání jednotlivých orientačních bodů.

V zemích, kde ženy orientaci nepoužívají, je ale jejich schopnost logicky nižší, než v zemích, kde ji aktivně užívají.

Podle mne je ale největší rozdíl mezi lidmi v tom, jak vnímají tu chvíli, kdy zjistí, že zabloudili.  Někteří to berou jako naprosté selhání. Nejlépe někoho jiného. Hledají, na koho by se to dalo hodit.  Jiní se vyděsí, protože z bezpečné cesty z bodu A do bodu B se stala výprava do neznáma. Zkušení bloudiči si jen vzdychnou: „ aha, už je to tady zase“ a nijak zvlášť je to nepřekvapí. Protože řekněme si na rovinu, bloudění k cestování patří.

Znám pána, který o sobě říká, že má kompas v hlavě. Chudák! To musí být pěkná nuda. Taky trochu lituju jeho maminku. Představuji si, jak jí v porodnici řekli: „ Ták maminko, máte pěkného zdravého chlapečka. Všechno je v pořádku, jen taková drobnost. Má kompas v hlavě. Nemusíte se bát, není to nebezpečné. Možná trochu nepohodlné, ale třeba z toho vyroste“.  Chlapeček z toho nevyrostl, později si pořídil cestovní kancelář a i přes ten kompas v hlavě cesty s ním nebývají nudné.

Jsem žena. Orientační smysl mám, řekněme, průměrný. Umím zacházet s mobilní navigací, mapou a v nouzi i s buzolou. To ale vůbec neznamená, že nebloudím! Naopak, bloudím často a ráda. 

V průběhu let jsem se v této dovednosti docela pěkně vypracovala. Nerada chodím po asfaltových cestách. Vynechávám často i cesty značené a volím různé zkratky.  Moji blízcí s tím mají své zkušenosti.

Například jsem se jednou pěšky vracela s manželem v Beskydech z vesničky v údolí do chalupy nahoře v kopcích. Vedla tam klikatá, nudná, asfaltová cesta. Napříč vrstevnicemi šla ale pěšinka v krásném bukovém lese.  Vzala jsem to kolmo vzhůru, manžel se mnou, ne zcela nadšen mojí zkratkou. Slibovala jsem mu krásný bukový les. Ten tam opravdu byl. Pěšinka se v něm ztratila, bukové listí zasypalo suťovisko kamenů pod nohama. Každý neopatrný krok znamenal, že se člověk sunul zpět do údolí.  Čím vzteklejší člověk byl, tím rychleji se sunul…  A můj muž se tenkrát sunul opravdu rychle… Vyběhla jsem okrajem suťoviska a nečekala na připomínky.  Tuším, že mi tenkrát chtěl sdělit něco intenzivního o mých zkratkách. Je statečný. Manželé jsme stále.

S kamarádkou jsem jednou zvolila pro přechod hranice také moc pěknou zkratkou. Dodnes na ni vzpomíná. Pěšinka byla na mapě, v terénu se ale ztratila. Směr byl jasný, nebylo kam zabloudit. Stačilo projít hustým lesem, přelézt pár popadaných stromů, přeskočit (s batohem na zádech) potok, projít podmáčenou loukou a před námi se otevřela krajina sousední země. Ovšem také výhled na širokou, pohodlnou cestu s lávkou přes potok a pěšinou bezpečně směřující od naší hranice. Žádné brodění, skákání, přelézání… Prostě nuda. Nikdy ale nezapomenu na ten hluboký povzdech kamarádky a těžké dosednutí na svah u cesty. Dlouho, předlouho hleděla k horám v dálce. Tam jsme ten den ještě měly dojít….

Někdy bloudím a není to tak docela mojí vinou.  Dokonce ani nemusím jít zkratkou.  Například si takhle jdu po značené turistické trase, cesta je pěkně široká, jdu a nic si nemyslím. Značka tady, značka tam. Jak si tak jdu a nic si nemyslím, najednou vidím, že bloudím.  Cesta končí  mýtinou plnou pokácených stromů. Tu pěkně širokou cestu si udělali lesáci. Turistická značka uhnula nenápadně do hustého lesa už před několika kilometry.  Z toho je úplně jasné, že většinou jsem v tom naprosto nevinně, že se s blouděním musím smířit a že bloudění k cestování prostě patří.

 Jsem žena. Umím zacházet s mobilní navigací. Návody na ni ale nečtu. Pokud je návod na použití navigace v autě tlustý jako Bible kralická, považuji to za chybu výrobce. Navigace v autě má být jednoduchá, jasná a uživatelsky přívětivá.  Pokud mě navigace ve služebním voze dovede místo na obecní úřad na břeh rybníka, považuji to od ní za roztomilý nápad. Pracovní cestu to vylepší, ale neurychlí.

Navigace v autě tak rozjasnila den kolegyni, která se místo v Českém Krumlově ocitla nedaleko  Krumlova Moravského. Jednání odložila, prohlédla si Muchovu Epopej a dneska je ráda, že ji tam viděla, ještě než ji Pražané začali stěhovat po světě  aby ji po čase zase vrátili Moravskému Krumlovu.

Takové bloudění by si zkrátka člověk měl užít, měl by mít radost, že vidí nové věci a nová místa. Pokud tedy právě nebloudí  bez vody na poušti.

Tak vám přeji hodně zážitků z cestování a pokud budete bloudit, tak jen radostně!