O umění učit

Ač vypadám jako učitelka ručních prací, věřte mi, učitelka nejsem. Nemohla bych být. Některým rodičům bych vracela chladné mrtvolky.

Dítka drzá a tupá by mě dokázala exitovat  do energeticky  vysoké úrovně.  Řečeno  chemickou terminologií.   Naše děti by vám potvrdily, že trpělivost není mojí silnou stránkou. Už u prvorozeného dítka jsem pochopila, že umět něco a umět to naučit jsou dvě zcela rozdílné věci. Učili jste dítě na nočník? Nebo lyžovat?   Nadpozemskou trpělivost k tomu potřebujete! Tu já nemám. Proto jsem  nikdy neučila.  Pokud už jsem někdy něco přednášela, tak jen svéprávným lidem, kteří měli o téma zájem.  Což byla - a je -čistá radost.

Naopak učena jsem celoživotně. Neustále  chytám něčí moudra,  musím se vzdělávat v práci, učím se jazyky, učím se  vyrábět různé věci.  Baví mě to.  I ten proces učení , i to setkání s těmi, kteří mě učí.  

Za svůj život jsem se potkala s desítkami, možná stovkami učitelů. Doma i v zahraničí. Ti báječní měli několik věcí společných.  Pochopitelně svůj obor uměli.  Zní to jako samozřejmost, ale  jak se dočtete dál, není to samozřejmé.  Dobré učitele učení bavilo.  Měli tu správnou kombinaci přísnosti, důslednosti a současně nadhledu a pochopení. Pracovali na sobě. Jejich svět nebyl černobílý. Připouštěli diskusi. Dokonce ji často vítali, protože  sami se při ní něco naučili. Měli  nadání učit. Byli k tomu povoláni.  Stalo se to jejich povoláním.

Na rozdíl od jiných, kteří si patrně jednoho rána řekli: “ Čím bych tak mohl/ mohla být ?“ Podívali se před sebe  - na postavu před tabulí.  „Hele,  půjdu  taky učit!  To je práce u které já budu  ten chytrý ! A budu na to  mít papír!“ Takový vyučující povolán patrně nebyl, nicméně se dostavil, jiný po ruce nebyl, tak co už tak s tím, že?!

Potkala jsem řadu  úžasných a nadšených vyučujících biologie, několik výborných  dějepisářů a češtinářů, několik báječně šílených fyzikářů, ale jenom dva dobré chemiky a matikáře. Je opravdu tak těžké umět chemii nebo matematiku a současně ji umět  vyložit a  procvičit?  Proč je tak veliký rozdíl mezi absolventy  matematicko-fyzikální fakulty a absolventy pedagogických fakult?  Nebo jsem měla jenom smůlu?

Potkala jsem dlouhou řadu učitelů jazyků.  Ne všichni učili na školách a ne všichni byli vystudovaní pedagogové.  Naopak často byli lepší učitelé ti,  pro které to nebylo povolání ale koníček.

Se zájmem sleduji posun v učení  u mladších generací. V něčem určitě k lepšímu.  Mají-li štěstí na dobré vedení školy, mají větší svobodu, mohou  být kreativní.  Někdy mě  ta kreativita  nebo míra svobody  trochu překvapuje.

 Zjistila jsem, že  když studenti napíší písemku, známku se dozví z informačního systému (někdy hned, jindy za měsíc), ale často už písemku do ruky nedostanou. Když se studenti jednoho vyučujícího ptali, proč tedy píšou písemky, když  je zpátky nedostanou a nepoučí se z chyb, dozvěděli se, že  učitelé potřebují známky. Tomu nerozumím. Učitelé už nechodí  do školy  učit, ale sbírat známky? Jako my chodíme do lesa sbírat houby? Potřebují známky, aby mohli dostat výplatu?

 Za našeho mládí bylo normální, že jsme se podívali, co jsme v písemce zvorali a poučili se z toho.  Případně jsme dělali opravy.  Chybami jsme se učili. Dnes je chyba asi trestný čin. Rozumím tomu správně, že se dnes učitelé bojí, že by snad mohli pokazit v opravách něco oni?!   To se může stát.  A co má být? I učitel je jenom člověk. Přeci s titulem z pedagogické fakulty nedostávají  i diplom o neomylnosti.  Naopak.  Dobrý učitel umí přiznat omyl. 

Není to jednoduché.  Vím.  Ani se studenty, ani s rodiči. Vůbec nezávidím například učitelům angličtiny.  Dorostla generace dětí, kteří jsou z bilingvních rodin. Nebo žili v zahraničí.  Nebo se jim  ten jazyk stal koníčkem. Umí anglicky skvěle.   Vyučující, který na sobě roky nepracoval, pak učí angličtinu, kterou by rodilý mluvčí nikdy nepoužil. Děti to poznají.  Přijde jim vtipné, když učitel místo já myslím řekne já umyvadlo.  Stejně tomu ale nerozumím. Učitelé přeci neustále jezdí na nějaká školení.  To se nevzdělávají ve svém oboru? Jak se přihodí, že někdo učí třicet let to samé?

Souboj  studentů a pedagogů je věčný.  Má různé podoby. Proto jsem se zájmem sledovala příběh jednoho mládence. Tomu se angličtina stala koníčkem už v útlém věku.  Chodil do jazykové školy tak, jako jiní na fotbalové tréningy. Postupně si udělal jazykové certifikáty.  Na nižším gymnáziu  měl úroveň  B2 (tj. vyšší než maturita) a v prvním ročníku vyššího gymnázia úroveň  C1 (cca rodilý mluvčí).   Na čele to napsané neměl, nechlubil se tím. Učitelé si jej proklepli a pak většinou nechali být, protože uměl vše, co měl umět.  Mládenec  si  při hodinách  angličtiny pod lavicí četl  v originále  Jaordana  Petersona nebo anglický překlad   Nietzscheho.

 Jednou padla kosa na kámen. Dostali novou vyučující.  Zaměřila se na všechny, kteří vyčnívali. Nejprve na tichounkou holčinu, protože byla moc tichá.  Pak na mládence, co si četl pod lavicí a odpovídal s přízvukem, který měl do slovanského daleko.  Jednou se povedlo ho nachytat.  Nedával pozor, dostal za pět. Právem. Pak dostal pětku z domácího úkolu.  Jeho opravu studenti zpět nikdy nedostali, ale zato se celá třída dozvěděla, že tento mladý muž má pětku.  Mládenec už začal dávat pozor. Všiml si, že vyučující neumí používat správné předložky. Že učí tak, jak by to rodilý mluvčí nikdy neřekl.  Víte , že se například dá zkoušet z vyjmenování druhů časů?!  Nebo z přepisu výslovnosti?!  O přestávkách opravoval  spolužákům chybné výroky vyučující. Občas zoufalstvím tloukl hlavou do lavice. Učitel má přeci vždy pravdu, že?!  Ve čtvrtletí z angličtiny propadal.  Pak psali pár písemek, v pololetí měl tuším dvojku nebo trojku. To ale není podstatné. Pochopitelně mohl chtít  přezkoušení.  Mohl nastoupit  s rodiči mávajícími jeho certifikátem  před vedení školy a chtít přezkoušet nejenom sebe, ale i vyučující.  Víte co ale udělal?  Řekl, že jeho znalosti mu nikdo nevezme a že mu známka může být  ukradená!   Asi přeci jen z toho Petersona nebo Nietzscheho něco  pochytil.  Už věděl, co je pro život důležité.

Na mládence se začali obracet rodiče dětí se žádostmi o doučování.  Pro mladého muže se tak koníček stal zdrojem přivýdělku.  Věděl už, jak  se nemá učit.  Teď zjistil, že učit je občas dřina. Ale i zábava a obohacení.  Že se vyplatí, když na sobě člověk zapracuje. Rodiče se naopak  poučili, že mezi znalostmi a známkou nemusí být přímá úměra.  Někdy tedy i špatný učitel může být  zdrojem poučení.  Jak se to nemá dělat.

Přeji vám, ať máte štěstí na dobré učitele. A učitelům přeji dobré žáky i rodiče.  Nám všem přeji, ať nás učení baví. Protože se učíme celý život. Někdy je cesta tím cílem.