O parkování a novotách

Naše městečko se stalo světovým. Stačil  na to kýbl barvy. Zavedli, po vzoru velkoměst, parkovací zóny. 

Kdysi jsem se s nimi setkala v Mnichově. Auto jsme nechali stát za pár euro na obrovském parkovišti na okraji města a dál pokračovali městskou dopravou. Dávalo mi to smysl, fungovalo to.  Když v Praze zavedli také parkovací zóny, obří záchytná parkoviště dost chyběla. Většinou se problém odstavených aut jen přesunul z jedné čtvrti do druhé.

U nás si vzali vzor z Prahy.  Nejprve namalovali parkovací zóny v jedné polovině městečka. Tam také udělali záchytné parkoviště.  Nijak veliké, ale kdo přijel včas, zaparkoval. Ostatní se přesunuli na druhou, ještě nepomalovanou, polovinu městečka. Cizáci měli smůlu.

Na cizince si tady dáváme pozor už od středověku.  Chrání nás hned dvě řeky a hradby, centrum není velké, jen náměstí a něco uliček okolo.  Do města jsme návštěvníky vždycky pouštěli neradi.  Většinou s nimi přišly problémy - mor, cholera, zbraně a novoty.

Prostě ideální návštěvník našeho městečka odstaví koně a zaplatí. Pak obejde náměstí, nají se v některé z předražených restaurací v centru, zaplatí a odjede pryč. Na nějaké rozmazlování návštěvníků tady nejsme zařízení.

Ovšem městečko nijak zvlášť nerozmazluje ani své obyvatele.  Proto se mnozí odstěhovali do okolních obcí a do městečka dojíždějí za prací, do škol a úřadů.  Po namalování parkovacích zón na polovině  městečka se tak každé ráno sunuly kolony aut nejprve jedním směrem – vyložit děti u škol – a pak zpět – zaparkovat na nepomalované polovině.

Po čase došlo logicky k pomalování ulic i v druhé poloviny městečka. Tentokrát už bez záchytného parkoviště. Kýbl barvy stojí méně, než vybudování parkoviště. Ne snad, že by se radní nesnažili. Oslovili sousední obec, zda by  tam nemohli udělat své parkoviště.  Představuji si to asi tak, jako by za námi přišel soused, že by nám na zahrádce úplně zadarmo vybudoval parkoviště pro svoje návštěvy. My bychom si asi poklepali na čelo a řekli něco jadrného, kam že si to parkoviště asi tak může dát. Radní ze sousední obce se vyjádřili diplomatičtěji, ale se stejným výsledkem.

Z diskusí nad parkovacími zónami  jsem pochopila, že městečko zóny sjednotily nejenom barevně. Naštvaní byli všichni.  Ti co bydlí v centru zjistili, že tam o mnoho volněji nemají, jen za to musí platit. Když k babičce přijedou vnoučata na svátky, musí odstavit auto až v horoucích peklech.

Ti, kteří dojíždí každý den do města, možná na vteřinku zauvažovali o cestování třeba autobusem. Pak se podívali do jízdního řádu a zjistili, že jezdí tak málo, že to nepůjde. Ti statečnější to i zkusili.   Rodič tak vyrazil se dvěma potomky, z nichž každý měl svůj školní batoh, ověšen kytarou a batohem na atletiku (na kroužky po škole) i svou taškou.  Odpoledne přibyl nákup.  Příště jeli autem.

Možná si říkáte, když jsem tak chytrá, jak bych to řešila já.  Selský rozum mi říká, abych si nechala zpracovat studii proveditelnosti. Tím bych zjistila, kolik parkovacích míst a kde mohu umístit.  Pokud bych měla málo místa,  musela  bych parkovací místa udělat nikoliv vedle sebe, ale nad sebou. Tedy parkovací domy.  Parkovné bych ale musela nechat za cenu lístku na městskou dopravu. Musela bych počítat s tím, že jde o ztrátový projekt.  Zkusila bych tedy sehnat dotaci. Jinak by parkovací domy byly prázdné. Nakonec bych informovala obyvatele všemi dostupnými prostředky a až pak vyrazila s kýblem barvy do ulic. Jenže to je projekt na víc než jedno volební období. Opačné pořadí je o dost levnější a rychlejší, ale poněkud nefunkční.

Zkušení už ví, kde se dá zdarma parkovat. Nebo jedou na okraj města, kde se parkovat smí.  Jen v dopravě se nic nezměnilo.  Ráno se sunou kolony jedním směrem  -děti do škol – pak zpět- odstavit auto. Odpoledne to samé v opačném pořadí.

Jednou jsem se takhle posouvala v koloně, když tu nás předjela na elektrické koloběžce mladá holka. Zbystřila jsem. Kdepak mladá holka! Byla to moje kamarádka, jen o pár let mladší než já. Inspirace byla jasná.

Od té doby si vozím v autě skládací koloběžku. Auto odstavím na okraji, naskočím na koloběžku a frčím.  Ještě nedávno jsem ráno jezdila sama. Postupně přibývaly další koloběžky a dnes už je to ráno docela slušná kolona.

Tak jen čekám, kdy nám zpoplatní vjezd do městečka. Protože na cizáky, na ty moc zařízení nejsme.  Většinou s nimi přišly jen problémy - mor, cholera a novoty.

Tak vám přeji hezký den a novinky jen samé dobré.