O hlavě na cestách a sexuálním životě tučňáků

Běhání  i chůze jsou pěkně nebezpečné sporty. Každou chvilku vás může něco napadnout. Myšlenky před běháním jsou u mne ryze praktické. Jak je venku?  Co na sebe?  Kudy? Jaké boty? Chce se mi? No, to je jedno…Tak jdeme.

Na své  běhání nepotřebuji značkové oblečení. To za mne běhat nebude.  Ostatně se za běžce ani nepovažuji.  Běhám si  a kochám se krajinou.    Už jsem si zvykla, že v lesích spolehlivě děsím turisty. Také byste se asi lekli, když se vám za zády objeví  dáma navlečená  v běhací vrstvě  a přes ní  má ještě    šortky na běhání.  Zkušenost mě naučila, že když mi prochladnou prodloužená záda,  tedy pozadí ( musculus gluteus maximus),  už toho pak moc nenaběhám. Jenže  vysvětlujte to…

Jak si tak pobíhám po lesích, hlava  cestuje,  jak se jí zlíbí. Řeší věci jako:  chtělo to ty druhé boty, hele zpomal, kam se ženeš… ,  přemýšlí  co  by se mělo uvařit,  o umění učit,  o neurotransmiterech, o tom jak   muži stárnou, o  cizích jazycích,  jak to bylo s Donem Quijotem….Prostě myšlenky naprosto zásadní, asi tak na Nobelovu cenu.  

Před časem  jsem si klusala do kopečka proti proudu potoka a říkala si, že tady by bylo  dobré zavřít pusu.  Létají  tu  protivné jepice,  nedávno jsem jednu vdechla a to tedy byl zážitek.  Vtom se ze zatáčky vynořili dva mládenci .   Fešáci!  Kde byli takoví  krásní kluci, když já byla mladá?! Tak zkusím  alespoň míň funět, až kolem nich poběžím. Jako že je to čistá radost, běžet si takhle do kopce… Hele, oni se drží za ruce! No tak těm jsem tedy úplně ukradená! To si můžu funět, jak chci. Ti rozhodně nestojí o to vidět nějakou babču, jak kluše do kopce.  Ale  pro mně a za mně, ať si chodí kluci s klukama a vůbec kdo chce s kým chce.   Nemusí se mi to líbit, můžu s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat. Jak říká klasik.

 Matka příroda je moudrá.  Někomu nadělí v něčem všemi hrstmi a v jiném zase ubere. To mi přijde celkem fér. Ona to ta příroda vůbec dobře  zařídila. Někde jsem četla, že homosexualita je  běžná i u zvířat. Jednak se tím brání přemnožení, jednak tím některé druhy získávají paradoxně evoluční výhodu. Prostě tyhle páry mají výhodnější postavení ve společenství stejného druhu.  Nemusí kmitat kolem potomků.  Jsou to ideální strýčkové a tetičky.  Někdy je dokonce baví hrátky  s obojím pohlavím. Například takoví  tučňáci, to jsou filutové! Jejich sexuální  hrátky popsal už více než před 100 lety člen Skottovi polární výpravy.  Pozorování jej tak šokovala, že výsledky nepublikoval  a zůstaly ukryty v záznamech z výpravy až do dnešních dnů  (viz National geographic).   Naštěstí je neukryl do násady krumpáče jako kolega Cimrman  hru „Svou pravdu nebudeme skrývat“.   Stačilo schovat je do hromady dokumentů označených „nepublikovat“.  Jak si tak přemýšlím o sexuálním životě tučňáků,  zjistím,  že jsem  vyběhla kopec  ani  nevím jak. Čistá radost.

Tak takhle nějak je to s těmi myšlenkami při běhání.

Japonský spisovatel  Haruki Murakami  o myšlenkách  při běhání (a nejenom o nich) napsal knihu  „O čem mluvím, když mluvím o běhání“.  Běhá denně, občas  si ještě odskočí zaběhnout  maraton.  Takových hodin běhání, to by bylo, aby něco nevymyslel!  Ostatně sám přiznává, že mu běhání vneslo do života řád. Ráno si jde zaběhat, potom píše.  Vyběhal si tak jednu až dvě knihy ročně a několik literárních cen.  

Nejenom při běhu můžete dostat zajímavé nápady. Například chůze na dlouhé vzdálenosti umí  dokonale vyčistit hlavu.  Já si ji na jedné cestě provětrala tak důkladně, že jsem zapomněla heslo do počítače  a PIN k bankovní  kartě.

Když jsem začala s chůzí na delší  trasy, nebyla jsem tak docela nováček. Kdysi jsme s manželem hodně cestovali s batohem, většinou po světě. Nikdy a nikde jsem ale neměla takový pocit sounáležitosti s krajinou, jako tady a v tomto svém více než středním  věku.  Snad je to tou zkušeností,  sumou znalostí  o krajině a lidech, kteří v ní žili a žijí, o tom, jak se vyvíjela, o její historii. Tohle všechno mi v cizině chybělo.  Když jdu s batohem českou krajinou den za dnem,  cestičkami  vyšlapanými  generacemi hospodářů, umím si představit, jaké to kdysi bylo… Tohle je pro mne nová zkušenost.  Lepší než sebelepší  film.  Tohle mě opravdu hodně baví. Dokud to půjde, tak půjdu.….

Přeji vám, ať si můžete jít občas provětrat hlavu. Třeba dostanete na svých cestách nějaký geniální nápad právě vy.  Nobelova cena by se nám dost hodila!