Dáma na rozcestí – vůně zelí a dopisy bez adresy

Vstala jsem brzy ráno, sotva se slunce vyhouplo nad obzor. Začínal horký den. Snídani jsem  vyřešila v nejbližším městečku, kde jsem doplnila i zásobu vody.

Pak už jsem nechala Dyji za zády a uháněla směrem k hranicím.  Čím víc ujdu, než bude horko, tím lépe. 

Neodolala jsem  projít obcí Hnízdo. Už při plánování cesty jsem byla zvědavá, jak to v takovém Hnízdě vypadá.  Ano, jméno odpovídá….

Pokračovala jsem po polních cestách a dál až k hrádku Lamperberg. Je vzorně opravený, v sezoně slouží k prezentaci vín. Byla jsem tam sama, stálo to za zastávku na předčasný oběd s výhledem do krajiny.  Oběd byl luxusní – ořechy a voda z vlastních zásob, k tomu půl deci vína od prodejce. Vedro bylo jako ve Středomoří.  Jen výhled na moře chyběl. S polednem se k hrádku začali trousit cyklisté, byl čas vyrazit dál – přímo po hranici.

 V mapě na mé trase přibylo značení Stezky Českem. Cestování okolo republiky se stává stále víc populární i díky obdobnému projektu – Via Czechia.  Oba projekty mají dobře připravené mapové podklady, včetně informací o možnostech přespání a zdrojích vody. Doplněna jsou i „přátelská místa“, kde  je možnost dobití  mobilů, sprchy a podobně.

Já si ale svoji cestu od začátku volím sama. Oba projekty jsou určitě užitečné, ale mám k nim vztah asi jako k instantní polévce.  Když je to akutní, proč by ne. Ale vlastní domácí je lepší. Zkrátka cesty si plánuji co nejvíce po hranici a současně tak, abych viděla místa, kde jsem ještě nebyla. Často si zajdu i přes hranice k sousedům, nebo zvolím nějakou o něco delší a méně schůdnou zkratku na nejvyšší kopec v okolí.  Ujdu víc, vidím víc.  Každý si ale volí sám svůj způsob cestování a je úplně jedno, zda jde, běží nebo jede po své vlastní nebo naplánované cestě.  Tady je cílem cesta a je to právě cesta, která spojuje lidi. Takže je určitě dobře, že se na ni každý rok vydává stále více pocestných.

Vedro bylo jako v pekle, cesty rozpálené, vzduch se vlnil žárem jako na poušti. Dorazila jsem do Jaroslavic a schovala se do chládku na dvoře místní restaurace. Našla jsem poslední volný stůl, shodila propocený batoh, objednala si pití a polévku – domácí zelňačku. Dvorek restaurace byl plný, ostatní stoly obsazené. Nenápadně jsem si sundala pod stolem boty a ponožky – ta úleva!  Doplnila jsem tekutiny, jedla zelnou polévku a čert ví jak –  zelná polévka se najednou ocitla o patro níž – v mé levé botě. Tak akorát se tam vešla.  Rozhodně jsem tím zaujala publikum. Naštěstí se v podobných situacích umím proměnit ve „stařenku sešlou, ušlou“ a tak se na mně obsluha celkem soucitně dívala,  botu jsem trochu  vyčistila na toaletách a ostatní publikum jsem přestala zajímat. Jen restauraci jsem opouštěla za zvuků čvachtání v botě doprovázeného vůní kysaného zelí. 

Na náměstí jsem využila tekoucí vodu, vyčistila pořádně botu, dala ji sušit a odplížila jsem se do stínu posbírat síly a ztracené sebevědomí. Za dvě hodinky polevil žár, bota uschla, já posbírala sebevědomí, boty i batoh a vyrazila na cestu. Vůně zelí mě doprovázela.

Vracela jsem se k Dyji, na jejím břehu jsem ten den chtěla přespat. Tušila jsem, že ve vodáckém kempu to nebude.  Bylo  odpoledne, když jsem  procházela okolo kempu v Hrádku. Není špatný, bylo tam méně lidí, ale v sezoně určitě nemělo pro mne smysl se tam zdržovat.

Pokračovala jsem po břehu Dyje až k pěchotnímu srubu Závora.

Pěchotní srub Závora je jeden ze šesti těžkých objektů, které se na Moravě v rámci opevnění z let 1936-38 podařilo vybudovat.  Jde o oboustranný srub s jedním nadzemním a jedním podzemním podlažím.  V jeho okolí je pak řada objektů lehkého opevnění, některé opravené, v sezoně s možností prohlídky.

Nezdržovala jsem se prohlídkou, s manželem jsem jich na našich cyklovýletech viděla až dost. Přála jsem si najít hezké místo, kde bych mohla sejít k řece a vykoupat se.  Po chvilce se mi  přání splnilo.  Klidná zátočina s tůňkou, kolem nikde nikdo.  Nad hladinu vody vyskočila ryba, zatřpytila se ve slunci.  Zaplavala jsem si, osušila se a užívala jsem si času, který jako by se zastavil.

Na břehu ležel kmen, něco bílého se tam zalesklo. Ležel tam lístek s nápisem: „Pravý král skloní hlavu jen před svojí královnou“.   Nevím, na koho ten lístek čekal, ale úplně přesně vím, pro koho by být mohl. Nechala jsem jej tak, jak byl. Už jsem odcházela, když jsem ve větvích vrby zahlédla další lístek:  „Někdy trochu zmizím, protože se taky potřebuju“.  Lépe bych to neřekla…. Úplně přesně vím, pro koho by i tenhle vzkaz mohl být. Zůstal tam pro svého adresáta nebo pro vítr, aby jej poslal po řece dál.

Slunce se klonilo k západu, došla jsem na nouzové nocoviště, které mělo ale do těch, které znám ze Šumavy, hodně daleko.  Vlhké místo s kopřivami na břehu řeky, obsazené rybáři. Šla jsem dál.  Věděla jsem, že mě na rakouské straně čeká jedna docela hezká pláž a těšila jsem se na ni. Pláž tam byla, ale obsazená hulákající partičkou. Bohužel jim bylo až příliš dobře rozumět – mluvili česky.  Lépe by bylo nerozumět…  Uvařila jsem si na břehu řeky večeři. Partička o něco později posbírala plechovky od piva a zmizela. Bylo mi ale jasné, že tohle by nemuselo být to pravé místo na bezpečné přenocování. Ušla jsem ten den něco přes 30 kilometrů, žádné velké výkony. Věděla jsem ale přesně, kolik mám další den ujít a s kým se tam setkám. Nebylo kam spěchat.

Přesunula jsem se tedy dál, našla klidné místo, pověsila hamaku a usínala za zvuků komáří kapely. Už dávno mi nevadí.  Od kamarádky umím trik, jak na naše komáry vyzrát. Přes hamaku jsem přehodila víceúčelovou moskytiéru (zavinovací sukni, osušku, šál proti slunci…) a spala jako miminko.

Vítr šuměl ve větvích, pohupoval hamakou a nebe bylo plné hvězd.