Dáma na rozcestí - Tanec Dervišů

Přespání v přístřešku mezi Roklanem a Luzným proběhlo v pohodě. Byly jsme tak unavené, že nám bylo dost jedno, jestli tam smíme nebo nesmíme přespat.  

Ráno nepršelo, ale vítr sliboval další změnu počasí.  Snídani jsme zvládly rychle a brzy vyrazily na cestu.    Chodníček vedl tmavým bukovým lesem. Okolní stromy byly v lese popadané, připomínalo to prales.

 Jen jsme překvapivě často míjely  stopy po lidech v podobě  toaletních papírů.  Do té doby jsem si myslela, že je to jen česká specialita.  Tady to  ale byla úroda! Postupně i tohle nadělení zmizelo a my došly na silnici k Fredenbrücke.  O kousek dál  byly toalety   přímo luxusní,  čisté, kryté dřevěnou stavbou.   Proto také poslední  kilometry nebyl nikde u cesty ani kousek toaletního papíru.  Tomu říkám dobře investované peníze daňových poplatníků!  Chápu, že toalety potřebují údržbu a že v horách nemohou být za každým rohem.  A že je povinností návštěvníků chovat se k přírodě ohleduplně.  Ale tam, kde je vysoký pohyb lidí a současně dobrá přístupová cesta, tam to za investici stojí!  Ne každému totiž dojde,  že toaletní papír nebo vlhčené ubrousky se hned tak nerozloží.

Stoupaly  jsme  úzkou pěšinkou proti proudu  potoka Kleine Ohe,  každá svým tempem.  Zastavila jsem se u nádrže Martinsklause a čekala na kamarádku.

 Nebe bylo šedivé, začaly padat první kapky.   Schovala jsem se pod strom a vylovila z batohu pončo.   V tu chvíli kamarádka dorazila, také se oblékla do bundy a ponča. Čekaly jsme, zda se počasí umoudří. Místo toho se spustil ještě větší  liják.  Voda se začala hrnout po pěšince dolů z kopce. Nedalo se nic dělat, musely jsme se vrátit. Vydaly jsme se tedy stejnou cestou zpět. To už  byla z pěšinky malá říčka.  Místy vytvářela tůňky plné bláta. V jedné z nich se mi zabodla hůlka, udělalo to „mlask“ a gumový nástavec tam zůstal.  Neměla jsem chuť  ho z bláta lovit, uháněla jsem dál.

Za chvilku jsme byly zpět dole u mostu. Schovala jsem se pod stříšku záchodků, kamarádka si zatím sundávala jednu vrstvu oblečení. Najednou začala v tom slejváku  provádět vířivý tanec, při kterém divoce máchala rukama a poskakovala. Připomínalo to  tanec dervišů. Pončo kolem ní vlálo,  zvedala jeho cípy a poskakujíce volala: „Huš! Jdi pryč! Au! A další!“  Pod pončo jí vlétla vosa a odmítala opustit  teplý a suchý příbytek.  Nakonec naštvaná vosa  přeci jen našla cestu ven a odletěla  do deště.  A víte co na to řekla kamarádka?! Že se ta chudinka chtěla jenom schovat!  Já mám takové štěstí!   Kamarádka je nejenom statečná, ale i dostatečně praštěná.  Jenom statečný a dostatečně praštěný člověk může vyrazit se mnou na toulky.

Kamarádky byla tanečním výstupem a vosím jedem zahřátá, ale do mne se dala zima.  Zkoukly jsme mapu a zjistily, že jsme  mohly jít  od Martinsklause  do Waldhäuser a tam počkat na autobus.  Nedalo se nic dělat, vyrazily jsme  opět do kopce, tentokrát ale jinou cestou.  Po chvíli stoupání jsme v dešti potkaly skupinku lidí vedenou paní s visačkou průvodce na krku.  Zkusila jsem se jí anglicky zeptat na cestu k nejbližší autobusové zastávce. Odpověděla perfektní angličtinou a překvapivě nás poslala opět dolů.  Vlastně nás doprovodila i s celou skupinkou až k zastávce a ještě nám řekla,  kdy autobus přijede.  Po cestě jsme si trochu povídaly. Byla tak asi mého věku, perfektně vybavená na déšť a vůbec – moje krevní skupina.  Poděkovala jsme jí  za pomoc a do několika minut  přijel autobus.  Řídila ho paní, se kterou už jsem se anglicky nedomluvila, tak jsem  odněkud  vytáhla  překvapivé množství německých slovíček a domluvily jsme se na cestě na Bučinu i s přestupem - kde, v kolik a jak.  Ani jsem netušila, že toho po letech ještě budu schopná.  Hlava asi usoudila, že nám jde o život.

Bylo to jako mávnutím kouzelného proutku. Snad do dvou hodin od chvíle, kdy nás déšť spláchl z úpatí Luzného,  jsme už seděly  v teple restaurace na Bučině. Venku stále lilo,  my si daly horký čaj a polévku.  Jenže co dál? Ven se jít nedalo, já teprve rozmrzala a do modrých rukou se mi vracel cit. Ale sedět zbytek dne v restauraci  bych si netroufala.  Ceny  na jídelním lístku napovídaly, že tady asi taky moc dlouho nevydržíme. A teď přišla chvíle pro kamarádku. Ona se totiž na rozdíl ode mne nestydí.  Prostě se zeptala obsluhy, zda tam můžeme posedět. A protože bylo volno, tak s tím žádný problém neměli.  Já mám takovou kliku! Sama bych to asi vzdala. U vedlejšího stolu se začaly smát dvě dámy. Ukázalo se, že mají podobný problém – musí počkat na poslední autobus do Kvildy.  Zatím to řešily tak, že zakryly názvy jídel a vybíraly podle ceny.  V restauraci jsme vydržely sedět nějakých šest hodin, útratu jsme udělaly také obstojnou a když  byl čas vyrazit, jako zázrakem přestalo pršet a vysvitlo slunce. Bylo nádherně!

Ostré letní slunce vysušilo hrazení okolo nocoviště. Bylo dost brzy, měly jsme čas rozložit mokré věci a nechat je sušit.  Mám to tam ráda.    Hodně lidí to tam má rádo… Proto je tam také většinou v sezoně dost plno.  My měly čas alespoň několik hodin kochat se vyhlídkou a libovat si, jaké štěstí jsme to dnes měly.