Dáma na rozcestí – Spím já ráda v přírodě?!

Stejně jako v předchozích dnech, i dnes jsem vstávala okolo páté. Měl být tropický den s teplotami přes 35 stupňů celsia.  Rychle jsem posnídala, doplnila vodu a vyšla do krásného rána.

Město Albrechtice obklopují lesy a pastviny. Že je vyhlášené chovem skotu jsem věděla. Ale že ráno potkám krávu na procházce městem, to mě opravdu překvapilo.  Byla krásná, šla si svobodně, klidně se pásla v proluce mezi domy a na fotografování zkušeně pózovala. Asi byla zvyklá.  Ostatně, když v kalifornském městečku Idyllwild mohou mít psa starostou, proč by ve Městě Albrechtice nemohli mít krávu celebritou?!

Cesta z města vedla k polským hranicím, změnila se na úzkou pěšinku v trávě tak vysoké, že jsem se v ní ztrácela. Naštěstí nebyla rosa, tráva se vlnila v ranním větříku a šlo se krásně. Mířila jsem k rozhledně na Hraničním vrchu. Turisté tam raději jezdí na kolech po silnici, já ale byla vděčná za stezku bez asfaltu.

Rozhledna na Hraničním vrchu vznikla v roce 2011 z nepotřebných konstrukcí na přenos telefonního signálu. Řekla bych, že to bylo chytré řešení. Rozhledna se stala cílem turistů z obou stran hranice, což pomůže rozvoji turistiky v regionu, do kterého se jinak davy turistů nehrnou. Výhled na českou i polskou stranu byl v ranním světle opravdu krásný.

Od rozhledny jsem seběhla loukou na silnici, která po nějakých 3 kilometrech končila za obcí Piskořov. Tady jsem se ve stínu lípy u kapličky ráda zastavila. Obec měla původně německé osídlení - architektura to jenom potvrzuje. Po vysídlení původních obyvatel ji ale nečekala demolice, vlastně ji asi zachránili chalupáři. Dnes jsou domy citlivě opravené. K trvalému bydlení neslouží, ale živo tam je, není to žádný mrtvý skanzen.

Za Piskořovem pokračovala jen prašná cesta podél hranic. Konečně jsem se zase na chvíli zbavila asfaltu.

Cesta, lemovaná z obou stran vysokými stromy, se klikatila podél potoka Hrozová i podél česko-polské hranice až k obci Pelhřimovy. Tedy toho, co z ní zbylo. Dvě čísla popisná, opravovaný kostel sv. Jiří s rozbořenými zbytky hřbitova a kaple sv. Anny. V předválečném období tady žilo více než 200 lidí.

Čekala jsem stejný osud, jaký potkalo mnoho pohraničních obcí s původně německými obyvateli – poválečný odsun a likvidace domů. Historie Pelhřimov je ale ještě barvitější.

Do roku 1742, tedy do konce Rakousko-Pruské války, tvořila dnešní česká část obce celek s nynější polskou částí. Po válce byla rozdělena na pruskou a rakouskou část, které odděloval jen potok Hrozová.  S rozpadem Rakousko-Uherska připadla rakouská část Československu, pruská Německu a po roce 1945 Polsku. Obec tak byla formálně rozdělena hned několikrát.

Za druhé světové války byla většina domů poničena, po válce byli němečtí obyvatelé odsunuti a od padesátých let probíhala demolice obce. 

V roce 2000 se záchrany kostela ujalo Hnutí Duha Jeseníky, opravili střechu, okna, postupně vrací do kostela život.

Jen o kousek dál je na české straně kaple sv. Anny (Panská kaple), která patřila k zámku Pelhřimovy – tedy k tomu, co z něj na polské straně zbylo. Její renovaci zajistil broumovský spolek Omnium.

Novodobá historie kapličky je podle Wikipedie docela zajímavá. Koncem května 2020 u ní došlo k incidentu, kdy polská armáda v rámci koronavirových opatření obsadila české území, utábořila se zde a bránila českým občanům v přístupu do kapličky. Na české cestě vybudovali polští vojáci zátarasy. O měsíc později polská strana označila rozmístění polské pohraniční hlídky na českém území za  důsledek nedorozumění a že došlo k nápravě. Ani jedna strana se „okupací“ sousední země příliš nechlubila.  Jde o citlivé území a vztahy jsou stále trochu křehké.

Kaplička je to ale krásná.

Za celý den jsem nepotkala jediného živáčka. Tedy až na tu krávu.  Slunce pálilo, ale ve stínu stromořadí se šlo docela hezky. V okolí obce Pelhřimovy jsou staré sady i stromořadí s ovocnými druhy, které možná pamatují ještě původní obyvatele.  Staré stromy stíní cestu podél hranice. I proto jsem ji nevyměnila za asfaltovou silnici do nedalekých Slezských Rudoltic.

Pokračovala jsem do obce Hrozová, kde na mne čekal u kostela velký a stinný altánek.  Už byl nejvyšší čas.  Bylo neskutečné vedro a já ho potřebovala někde přečkat. V altánku se odpočívalo skvěle. Měli tady pestrou sbírku literatury – od Klause až po knížku o přírodě v polštině. Našla jsem převyprávěné příběhy Egypťana Sinuheta, tedy ty skutečné příběhy z papyrusových svitků, od Zamarovského.  Při čtení čas utíkal rychle, ani jsem si nevšimla, že slunce se posunulo k západu. Byl čas vymyslet přenocování. V altánku by to bylo pěkné, ale potřebovala jsem jít dál. Jen nerada jsem vrátila knížku zpět do poličky.

Zavolala jsem cvičně do penzionu v Osoblaze, naštěstí malovali a nemohli nikoho ubytovat. Tím bylo jasné, že konečně využiju terptent, který jsem do té doby táhla zbytečně. Utábořila bych se celkem kdekoliv u vody, ale stále to bylo příliš blízko měst. Zavolala jsem tedy do kempu v Osoblaze. Ať prý přijdu, postavím si stan, kde chci, že za mnou dorazí, až nebude takové horko.

To jsem chápala. Asfalt pod nohama tál a než jsem došla pouhé čtyři kilometry do Bohušova, měla jsem toho dost.

Na kraji městečka mě zastavily závory, po úzkokolejce projížděl vláček. Před závorami stál baculatý snědý klučík, tak osmiletý, s kolem. Říkala jsem si, že je docela malý a sám, že asi šel pozdravit vláček. Taky že ano. Klučík k projíždějícímu vláčku zvedl baculatou ručičku a vláček pozdravil – vztyčeným prostředníčkem. Asi místní zvyk.

V Bohušově jsem zamířila do obchodu pro pití. Před krámem pestrá sbírka lidí různého věku, občas bezzubý úsměv, kuřácký kašel…  Život tady snadný nebude.

Z Bohušova do Osoblahy se vinula pěšinka mezi poli, dovedla mě na hlavní silnici a náměstí s domy krabicového typu. Ani tady nešla na ulici přehlédnout zajímavá sociální skladba.  Scházela jsem silnicí do údolí, minula rozpadající se dům, když v tom na mne z druhé strany silnice zavolala paní: „Vy jdete do kempu, že jo? Přijdeme za vámi okolo šesté, až nebude takové horko.“

Tady s davem asi nesplynu.  V kempu mi to došlo. Byl téměř prázdný. V jednom rohu obytné auto, ve druhém další.  Jinak klid, čisto, pěkná kuchyňka i koupelna. Stan jsem si postavila ve stínu stromů, natáhla hamaku a opustila myšlenku, že se půjdu projít ke hranicím. V dálce za plotem občas bylo slyšet hluk, jak okolo procházeli mladí z nejchudší části města. Docela jsem byla ráda, že jsem stanovala za plotem v kempu. V něm byl klid takový, že jsem v hamace usnula.

Po šesté přišla paní správcová v doprovodu té druhé paní. Kde prý mám kolo. A zase jsem vysvětlovala, že jdu pěšky, odkud a kam.  Zaplatila jsem, dámy odešly, udělala jsem si časnou večeři a zkontrolovala zprávy na mobilu.

Kamarádka psala, že je do středy pracovně v Turnově, pak se vrací přes celou republiku domů a do práce. Připojila by se ke mně na víkend a odvezla nás autem. Aha. Představila jsem si, jak krouží kolem republiky v autě na raketový pohon. Budu to se zájmem sledovat.

Za den jsem ušla jen 26 km, ale v tom horku mi to úplně stačilo.

Pozvolna se stmívalo, byla dusná letní noc. V předpovědi slibovali bouřky, sbalila jsem hamaku, zalezla do stanu a usnula.

Vzbudily mne zvuky z koruny stromu u stanu. Nějaký pták? Asi sova, ale nehoukala, ty zvuky byly jiné. Povídala si? To bylo milé. Ráda spím v přírodě.

• 03:00    hodiny ráno -  ještě si povídá.
• 03:15 – už si povídají dvě.
• 03:20 – hádají se.
• 03:30 – jsou sovy chráněné?!
• 03:40 – konečně odletěly.
• 04:00 – začal štěkat pes.
• 04:15 – někdo řve na psa.
• 04:20 – konečně klid.
• 04:45 – kokrhá kohout.
• 04:55 – no tak budu teda vstávat. Spím já ráda v přírodě?!