Historická vsuvka – Jak to bylo v Bílé Vodě?

Znásilnění, porod, utržená ruka a osudy řádových sester za socialismu. K tomu něco o závislostech, svěcení žen a tajemství podzemní církve. Také o tom je kniha nesoucí jméno obce u polských hranic.

Stoupala jsem po hraničním chodníčku k Borůvkové hoře, bylo pozdní podzimní odpoledne, pěšinku jsem měla jen pro sebe. Za zády jsem nechala Bílou Vodu s klášterem, restaurací, muzeem, hřbitovem i psychiatrickou léčebnu. Měla jsem dost času na přemýšlení.

Jesenicko-rychlebský výběžek se v temných časech naší historie stal místem, kam byli odklízeni ti nepohodlní: váleční zajatci, původní obyvatelé před odsunem nebo jen o pár let později členové řádů a kongregací.

Jaké byly skutečné osudy obce Bílá Voda i řádových sester? Literární fikce může být inspirací k úvahám, ale rozhodně není věrohodným zdrojem informací. Před lety jsem četla knížku Aleny Ježkové Tichá srdce. Popisuje historii církevních řádů a kongregací na našem území, obsahuje rozhovory s jejich členy i krásné černobílé fotografie. Autorka přistupuje k tématu s potřebnou dávkou pokory a tím získala důvěru i na straně druhé. Pro mne otevřela okno do světa, který mi stál za prozkoumání. Od té doby jsem četla desítky rozhovorů se řádovými sestrami, odborné práce historiků i laické publikace. Zdrojů informací o životě řádových sester od padesátých let do současnosti je překvapivě hodně. Jejich osudy jsou zajímavé samy o sobě. Stejně tak osudy obce Bílá Voda. Její vzestupy a pády, vlivy vládnoucích režimů i církve na rozvoj nebo úpadek obce. Netuším, proč je potřeba tak zajímavá témata okořenit bulvární linkou. Snad to zvýší prodejnost, snad se to někomu líbí. Určitě to přivede do obce víc návštěvníků, obchod i hospoda si polepší…. Jak to ale bylo doopravdy?

Poslední slib (Sestra Dobromila)

Anna Šťastná se narodila se v roce 1928 ve Vacenovicích na Dolňácku. Bylo jí dvanáct, když se rozhodla vstoupit do klášterní školy vincentek ve Strážnici. Jako přípravu na službu v klášteře vystudovala Rodinnou školu ve Veselí nad Moravou a po válce i Střední pedagogickou školu v Přerově. V devatenácti letech odešla jako novicka do Kroměříže, kde se připravovala na vstup do řeholního společenství Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul.

Slib řádové sestry skládala v roce 1948 a byl to na dlouhou dobu poslední slib, které řádové sestry směly složit. Ostatní zůstaly novickami až do šedesátých let nebo museli složit slib v ilegalitě.

Přijala řádové jméno Dobromila a do roku 1950 žila v klášteře, pracovala v domově pro osiřelé děti ve Strážnici a to až do 28. září 1950, kdy do kláštera přijelo čtrnáct estébáků. Bylo pondělí, dostaly den na sbalení a další den musely opustit klášter. Po celou dobu je hlídalo čtrnáct lidí. Mladší sestry mohly zůstat ve Strážnici, pokud by ale vystoupily z řádu. Na to žádná nepřistoupila.

Večer před deportací se strážnické náměstí zaplnilo lidmi modlícími se za osud jeptišek. Celou noc se modlili. Sestry v šest hodin odjížděly a lidé na náměstí plakali…

Jako místo k deportaci jim byla určena Bílá Voda. Odlehlá obec v horách u polských hranic, ze které byli původní němečtí obyvatelé vysídleni a noví obyvatelé se jen pomalu zabydlovali.

Sestře představené oznámili, že je tam vše připraveno a že si mají vzít s sebou pouze jídlo na jeden den. Sestry se ale přes známé dozvěděly, že piaristický klášter v Bílé Vodě je 120 let neobydlen, zpustlý a prázdný.

Blížila se zima, většina místností byla bez topení, okna vymlácená. Jen v jedné byl sporák, tam si smontovaly na noc postele. Spolu s nimi se zde zabydlovaly sestry z dalších řádů a kongregací. Některé jejich představené uvěřily slibům StB a s sebou si opravdu vzaly jídlo jen na jeden den.

Řeholnice byly pod neustálým dozorem zmocněnkyně, hlídala jejich korespondenci, musely hlásit cesty mimo Bílou Vodu, i návštěvy byly kontrolovány.

Mezi tím k nim jezdili z Prahy, nejmladší sestry každou samostatně volali a přemlouvali k odchodu ze společenství. Neodešla z nich žádná.

V roce 1951 sestry rozdělili podle věku a mladší z nich zařadili na práci v průmyslu. Sestru Dobromilu spolu s dalšími poslali do punčochárny Elite v Krásné Lípě u Vansdorfu. V domě kde bydlely, měly zatlučená okna, aby neovlivňovaly okolí. V práci jim nasadili vysoké normy, které žádná z nich nezvládala.

Odvést sestry z řádu se ani přes opakovanou snahu komunistů nepodařilo. Naopak stále více lidí v jejich okolí začalo chodit do kostela. Za trest sestry převezli do prádelny v Trutnově. Tam je ubytovali v bývalém válečném pracovním táboře, několik kilometrů od nejbližšího obydlí. Aby stihly ranní směnu v práci, musely vstávat ve tři ráno a v zimě se brodit sněhem k několik kilometrů vzdálené autobusové zastávce.

Z Trutnova se jim, za pomoci sestry představené, podařilo dostat do domova důchodců ve Zborovicích. Správce tam dělal komunista, který když viděl jak pracují, je chránil a ve Zborovicích nechal. Zůstaly tam až do roku 1956. Potom je poslali do domova důchodců v Kroměříži, kde sestra Dobromila pracovala dalších třicet let.

Kroměříští funkcionáři ale chtěli mít město „očištěné“ od řeholních sester a tak v červnu roku 1986 sestra Dobromila putovala opět do Bílé Vody. Podmínky se v Bílé Vodě už v mnohém zlepšily. Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul si tam postavila vlastní dům a v něm sestry žily až do roku 1990. Poté se sestra Dobromila vrátila do kláštera v Kroměříži. (Zdroj: Paměť národa)

Do vězení (Sestry Vojtěcha a Bohumila)

Antonie Hasmandová se narodila v roce 1914 v Huštěnovicích u Uherského Hradiště. Studovala měšťanskou školu, odkud přestoupila na řádovou dívčí školu sester boromejek ve Frýdlantu nad Ostravicí a dále pokračovala ve studiu na Učitelském ústavu u sv. Anny v Praze. Po složení maturity vstoupila do noviciátu sester boromejek na pražské Malé Straně. Přijala řádové jméno Vojtěcha a po šesti letech složila věčné sliby (1940). Po jejich složení pokračovala ve studiu pedagogiky. Odbornou přípravu ale dokončit nemohla, protože za nacistické okupace došlo k uzavření vysokých škol a k zákazu působení řádových sester ve školství.

Sestry z Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v té době působily na 120 místech po celé republice v nemocnicích, školách a sociálních ústavech. Sestra Vojtěcha se v době války věnovala ošetřování nemocných v nemocnici ve Slaném.

Po skončení války se kongregace se musela vyrovnat s odchodem zkušených sester německé národnosti, které byly odsunuty. Vojtěcha převzala vedení řádové školy v Brně (1945-1949) a to až do převzetí moci komunisty a zákazu církevních škol. Znovu se musela stěhovat, tentokrát do Prahy, kde pracovala v řádové Nemocnici pod Petřínem.

V dubnu 1950 se stěhovala opět, a to do Prachatic, kde byla jmenována představenou v charitním domě sv. Jana Nepomuka Neumanna. Právě v té době zasáhl komunistický režim vůči mužským řádům. Řeholníci byli v noci ze 13.na14. dubna přepadeni a odvezeni do centralizačních a internačních klášterů. Mezi několik málo řeholníků, kterým se podařilo zatčení uniknout, patřil páter Remigius Rudolf Janča OFM. Nejprve se skrýval v Nemocnici pod Petřínem v Praze, protože ale hrozilo jeho prozrazení, přesunul se do Prachatic, kde nalezl útočiště u sester boromejek.

Již v lednu 1952 ale proběhl zásah proti sestrám působícím v pražské Nemocnici pod Petřínem. Ukrýval se zde teolog Oto Mádr, což bylo dostatečným důvodem pro zatčení celého vedení kongregace v čele s představenou Bohumilou Langrovou. Ve tři hodiny ráno vtrhli příslušníci StB do Nemocnice pod Petřínem, celý dům byl prohledán, sestra Bohumila byla zatčena a umístěna do vyšetřovací vazby v Ruzyni. Při prvním výslechu odmítla obžalobu, za to následovala sprška nadávek a vyhrožování. První výslech trval celou noc, poté byla umístěna na 48 hodin do temnice. Byla obviněna ze špionáže pro Vatikán a v červnu 1952 odsouzena v procesu „Otto Mádr a spol.“ na 20 let.

Prachatice, ležící blízko západní hranice, nebyly počátkem padesátých let také klidné místo. Příslušníci tajné policie pátrali po narušitelích hranic, od léta 1952 sledovali sestru Vojtěchu i celou prachatickou komunitu. Dne 10. září vtrhlo policejní komando do domu sester, zatkli sestru Vojtěchu i P. Janču, který se v poslední chvíli ještě marně pokusil o útěk přes klášterní zahradu.

Sestra Vojtěcha byla v září 1953 odsouzena v procesu „Jarolímek a spol.“ k 8 letům odnětí svobody za velezradu. V roce 1956, ještě ve výkonu trestu, popsala svoji velezrádnou činnost takto: „Vždyť jsem neučinila nic jiného, než co jsem považovalo za svoji náboženskou a řeholní povinnost a k čemu mě nutila křesťanská láska (….).“

Představená kongregace, Bohumila Langrová, byla propuštěna po osmi letech na amnestii v roce 1960. Z vězení se vracela k sestrám s podlomeným zdravím. V kongregaci se postupně zapojila znovu do výchovy sester a především do výkonu funkce generální představené. Z úřadu odstoupila po čtvrt století dlouhé službě v roce 1970, ale práci pro kongregaci se věnovala i nadále. Ničeho nelitovala, těm, kteří jí ublížili, dokázala odpustit. Zemřela v kruhu svých sester ve věku 83 let (1896-1979).

Sestra Vojtěcha ve vězení onemocněla tuberkulózou a téměř přišla o zrak při práci na broušení bižuterie v pardubické věznici. Z vězení byla propuštěna také v roce 1960. Ve stejném roce se přesunula do Vidnavy na Jesenicku, kde žila více než stovka sester starších 60ti let. Nejprve zde pracovala jako uklízečka, později byla jmenována představenou komunity. Od roku 1970 přešla do Hradiště u Znojma, protože byla zvolena generální představenou komunity. Zemřela v roce 1988 ve věku 74 let. (Zdroj: Paměť národa)

Historické souvislosti

Internace členek ženských řádů a kongregací (akce „Ř“) byla zahájena v létě 1950. Navazovala na akci „K“, tedy na internaci členů mužských řádů a kongregací zahájenou v dubnu téhož roku.

Od července do září 1950 bylo v internačních střediscích shromážděno více než 4 000 řeholnic. V prvé etapě byly postiženy především členky kontemplativních řádů a sestry pracující ve školství a výchově mládeže. V další etapě došlo ke snižování počtu řádových sester v nemocnicích a sociálních ústavech, kde v roce 1950 pracovalo téměř 10 000 řeholnic. Představené řádů byly internovány, nové členky nesměly být přijímány, velká část sester byla převedena do průmyslu a byl na ně vyvíjen nátlak k opuštění řádu. Život v komunitě narušovalo časté stěhování i omezený kontakt s představenými. Řeholnice tak byly postupně vytlačovány ze společnosti.

Ani ženským řádům a kongregacím se nevyhnuly demonstrativní procesy. Procentuální podíl odsouzených však byl nižší, než tomu bylo u mužských řádů a kongregací.

V období let 1948-1968 bylo 96 řádových sester odsouzeno a 9 prošlo vazbou. Nejvíce odsouzených sester (18 a 4 vyšetřovány ve vazbě) náleželo k řádu Boromejek tj. Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského.

Ve druhé polovině padesátých let byly stovky sester drženy v centralizačních střediscích, např. v Broumově, Bílé Vodě, Javorníku a Zlatých Horách.

Nejvíce řeholnic bylo soustředěno v Bílé Vodě, kde v roce 1960 žilo v charitním domě více než 300 sester ze 14 řádů a kongregací.

Vzestupy a pády Bílé Vody

Bílá Voda je nejsevernější i nejzápadnější obcí ve Slezsku. První písemná zmínka o ní je ze století šestnáctého. Za třicetileté války (1618-48) zpustla natolik, že musela být původními vlastníky prodána a nakonec přešla do vlastnictví kladské větve rodu Lichtenštejnů.

Do historie Bílé Vody se významně zapsal olomoucký kanovník a pozdější biskup Jakub Arnošt Lichtenštejn, který povolal řád Piaristů, aby zde působili na zvýšení vzdělanosti a duchovní vyspělosti. Za tímto účelem založil Jakub Arnošt vzdělávací instituci pojmenovanou piaristický klášter (1723-33). V rozsáhlém areálu, navazujícím na kostel Navštívení Panny Marie, sídlila kolej, triviální škola a gymnázium. Ke klášteru patřily i hospodářské budovy, lékařský dům a lékárna. Škola se tak stala střediskem vzdělávání, duchovního ale i divadelního a hudebního života pro celý region.

Po prohrané Rakousko - Pruské válce (1742) přestali do škol dojíždět studenti z pruského Slezska, nastal úbytek žáků a škola stagnovala, což vedlo později ke zrušení gymnázia. Piaristé působili se školství v Bílé Vodě do 70. let 19. století a v oblasti duchovní až do roku 1938.

Obec byla po roce 1742 odříznuta od hospodářského zázemí, které se nyní nacházelo na pruském území. K dalšímu rozkvětu obce došlo až téměř o sto let později, kdy panství v Bílé Vodě koupila nizozemská a pruská princezna Marianna Oranžská. Byla proslulá charitativní činností, založila zdejší školu, přestavěla zámek, ovlivnila hospodářský rozvoj celé oblasti.

V 70. letech 19. století péči o školství v Bílé Vodě převzal od piaristů nový konvent Chudých školských sester de Notre Dame. Přišly do Bílé Vody po zrušení své filiálky v Prusku. Jednalo se o vůbec první internaci řádových sester v Bílé Vodě. Nejprve si našly ubytování v bývalé piaristické koleji, později si koupily budovu naproti koleji a k ní přistavěly pro sociální a školní účely budovu sousední. Sestry vedly v Bílé Vodě obecnou, měšťanskou a hospodářskou školu s dívčím penzionátem a spravovali rovněž sociální ústav. V roce 1940 byl jeden dům přeměn na útulek pro přistěhovalce, v roce 1945 pak pro běžence. Od srpna roku 1946 se sestry staraly o odsunované matky s dětmi. Po zrušení církevních škol komunisty byl v roce 1948 dívčí internát přeměněn na ústav pro mentálně postižené muže. Obě budovy i s klášterem byly v roce 1950 použity jako internační středisko pro řeholnice z různých řádů a kongregací.

Poválečná léta hluboce zasáhla do vývoje obce. Původní obyvatelé byli odsunuti, noví obyvatelé se jen těžko sžívali s krajem, který přišel o své tradice a zvyky. Od roku 1950 přišly do Bílé Vody stovky řádových sester, které postupně zabydlily nejenom piaristickou kolej, ale i řadu stavení.

Sestry byly v prvních letech izolovány od společnosti, jejich pohyb byl pod neustálou kontrolou. V Bílé Vodě sestry pracovaly nejprve pro oděvní průmysl a vypomáhaly v zemědělství. V roce 1951 převzala původní internační střediska v Bílé Vodě a Vidnavě Česká katolická charita a vznikly tak dva Zaopatřovací ústavy (Charitní domovy) pro přestárlé řeholnice.

Sestry si postupně zrekonstruovaly nebo postavily ze svých prostředků domy, které byly předány do správy České katolické charity. Do roku 1989 obývaly sestry v Bílé Vodě celkem 20 domů.

Od roku 1985 se v Bílé Vodě začalo s výrobou hostií, kterou zajišťovaly nejprve sestry vincentky, poté premonstrátky. Výroba hostií zde zůstala až do dnešní doby, jen ji už zajišťují civilní zaměstnanci.

Záměrem režimu bylo, izolovat sestry od společnosti, aby postupně dožily svůj život v izolaci. Řeholnice proto trefně nazvaly Bílou Vodu „přestupní stanicí do nebe“. Přesto, nebo právě proto, sestry svojí přítomností významně ovlivnily Bílou Vodu. Pečovaly o řeholní domy, kostel, hřbitov, pekly dorty a koláčky na svatby a oslavy v širokém okolí.

Pro stovky sester se Bílá Voda stala i místem posledním a jsou pohřbeny na místním hřbitově, který byl po roce 2000 vyhlášen kulturní památkou.

Po roce 1989 se začaly sestry postupně vracet do svých mateřinců. Některé z nejstarších sester při odjezdu plakaly – prožily v Bílé Vodě desítky let v silném společenství sester, pro mnohé z nich se Bílá Voda stala i místem posledního spočinutí.

Klášter a domy po sestrách zůstaly opuštěné, pro Bílou vodu začala nová kapitola života. Život u hranic byl těžký vždy a sociální skladba obce nebyla nikdy ideální. Vedení obce se rozhodlo ubytovat v domech rumunské imigranty.

Prvních 36 rumunských imigrantů přišlo do Bílé Vody v roce 1996. Později jejich počet stoupl na více než 100. Rumunští imigranti si místo sami vybrat nemohli, přesto se zdá, že se s obcí (a obec s nimi) v průběhu let sžili. Jsou vyhlášení pevnými rodinnými vztahy, silnou vírou, pracovitostí a péčí o své děti. Bílá Voda znovu ožila.

Jak to opravdu bylo?

Historii tvoří příběhy lidí. Jejich osudy nejsou vždy jen černobílé.

Komunistický režim omezil práva a svobodu tisíců nevinných lidí. Řádové sestry mezi ně bezpochyby patřily. V žádném ze zdrojů jsem nenalezla informace o fyzickém násilí páchaném na řádových sestrách. Psychickému nátlaku a omezení svobody však byly vystaveny všechny.

Je dobré vědět a pochopit, že ne pro každou budoucí řádovou sestru bylo povolání tak silné, aby zvládla tlak na vystoupení z řádu. Byla to však výjimečné případy. Je dobré pochopit i důvody, pro které ženy přijaly kněžské svěcení, přestože to bylo v rozporu s katolickým církevním právem-jako tomu bylo například u Jarmily Javorové (1932) a dalších.

Je zajímavé zamyslet se nad tím, jaké historické zkušenosti v sobě nese naše společnost ve vztahu k mužským představitelům katolické církve. A naopak jak společnost vnímá řádové sestry. Jejich roli ve společnosti v minulosti i nyní.

Stoupala jsem po hraničním chodníčku od Bílé Vody k Borůvkové hoře. Až tam, nahoře mi došlo, co bylo pro mne to podstatné, co jsem v rozhovorech se řádovými sestrami četla. Nebyl tam ani stín křivdy, bylo tam odpuštění a smíření. Bylo tam intenzivní naplnění života ve službě druhým. Takové příběhy se ale špatně prodávají.

Zdroje: Zpracováno s využitím materiálů Paměť národa, dále Vojtěch Vlček: Ženské řehole za komunismu, Kamila Hladká : Sestry, Alena Ježková: Tichá srdce, Konference o internaci řádových sester po roce 1950 v ČR se zaměřením na Bílou Vodu (14.4.2015), Michaela Neubauerová: Osudy ženských řádů a kongregací na Jesenicku po roce 1945, Kateřina Štrofivá: Reflexe témat z celokongregační kroniky sester boromejek z let 1948 až 1952, Hana Vlčková: Dějiny komunit Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje v období komunismu v Čechách, na Moravě a na Slovensku, časopis Krok 2015, č.2, Martina Sedláková: Diplomová práce- Ve jménu lásky. Život a činnost řádových sester na přelomu 2.a3. tisíciletí, Martin Šimon: Úspěšná integrace rumunské komunity z Bílé Vody, Ústav pro studium totalitních režimů: Projekty: Odboj a perzekuce křesťanů v době nacismu a komunismu (1939–1989): Římskokatolická církev, Wikipedie a další.