Dáma na rozcestí - S mileniály na cestách

Z minulých vyprávění už víte, že jsme s kamarádkou Šumavu s batohem na zádech prochodily mnoha směry. Ještě víc nám jich k prochození zůstalo.  

Po návratu z cest po Šumavě jsem něco málo zážitků povyprávěla rodině. Hned jsem je také varovala, že mám v plánu vyrazit na Luzný a že bych ráda doprovod někoho z nich. A že se nemusí bát, letos se to už asi nestihne, takže o příštích prázdninách.

Manžel se přihlásil, že by jel – a odkulhal pryč. Tak já bych s ním jela ráda také, ale jeho koleno by nespolupracovalo. Bylo potřeba najít někoho jiného, zdatného a psychicky odolného. Zbývala dcera, syn, pes a kocour.

Dcera rovnou odpověděla, že ona tedy rozhodně ne, že má prázdniny v příštím roce už plné. Diplomacie není její silná stránka. Taky to mohla stařičké matičce sdělit šetrněji. Ale chápala jsem, opravdu toho má hodně.

Syn čekal - patrně na vyjádření psa a kocoura. Nakonec prohlásil, že pokud to bude nutné, pojede. Je to gentleman a diplomat. Rok je dlouhá doba. Tak to bychom měli……

Léto uteklo jako voda. S manželem jsme stihli cyklistickou dovolenou, při které jeho koleno celkem fungovalo. Jezdili jsme po místech cyklistům notoricky známých. Po místech, kterým jsme se třicet let vyhýbali. Máme je hned za humny. Užili jsme si to ale náramně.

Děti přežily každé svůj skautský tábor ve svých oddílech. Jedno jako vedoucí, druhé jako člen vedení.   Pak měly v plánu studia v zahraničí a nějakou tu brigádu. Jenže člověk míní a koronavirus mění. Ze zahraničních studií sešlo a práce pro brigádníky bylo málo.  Poslední dny prázdnin zůstaly děti doma.

Já najednou měla neskutečně silný pocit, že bych měla vyrazit zase na cesty.  Vyběhnout si na Luzný. Dvakrát se mi to nepovedlo, tohle byla příležitost.  Já vím, není to žádný Everest, ale stejně… Pár dnů dovolené mi zbylo, předpověď počasí celkem dobrá. Nemělo smysl to odkládat na příští rok. Zbývalo to šetrně oznámit synovi.

Nesl to statečně a souhlasil. Překvapivě se přidala i dcera. Tak tohle byl hodně dobrý tým! Děti nejsou žádní nováčci.  Oba jezdili na lodi  ještě než začali chodit. Na lyžích hned, když se naučili chodit. Do Skauta chodí od nejútlejšího věku. Umí obstojně lézt s lanem i bez. Oba opakovaně asistovali u život ohrožujících situací. Syn ve Španělsku zachránil život  anglickému spolužákovi, který se topil v moři. Oba jsou zvyklí chodit dlouhé trasy za světla i tmy. Lepší společníky jsem si nemohla přát. Měla jsem už zase svůj plán…

Na Luzný není nijak těžké se dostat. Stačí tam zajet autem a kousek jít pěšky. Nebo autobusem - s přestupem, také nijak složité.  Ale já to měla vymyšlené jinak. První rok jsem tam mířila s kamarádkou od obou Roklanů. Z úpatí Luzného nás spláchl  déšť. Druhý rok jsem tam vyrazila sama po hraničním chodníčku a zbaběle jsem došla jen k historickým hraničním kamenům. Nebyl žádný racionální důvod, proč jsem nešla dál.  Ale třeba to tak bylo správně.

Měla jsem v plánu vyběhnout si z Modravy na Březník, pak si odskočit na Luzný a nocovat na Bučině.  Tentokrát v doprovodu dcery a syna.

 V neděli odpoledne jsme odjeli autem na Kvildu. Auto jsem zaparkovala u kolegy z práce na zahradě. Sotva jsme vylezli z auta, nebe se zatáhlo a připravovalo se na déšť. Rychle jsme se s kolegou pozdravili, nahodili batohy a šli k autobusové zastávce. Mířili jsme na Modravu.  Spustil se liják. Sotva jsme si stačili natáhnout ponča. Uháněli jsme pod střechu nejbližší restaurace. Takových nás tam bylo dost. Ochladilo se. Do odjezdu autobusu byl čas, zašli jsme dovnitř.  Při čaji jsme čekali, až se déšť přežene.

Bavilo mě sledovat, jak se oba sourozenci špičkují, kdo z nich je větší mileniál.

(Wikipedie:  jde o děti narozené po roce 1982. Protože děti narozené po roce 1982 maturovaly v roce 2000 a později, vžilo se pro ně také označení mileniálové.  Kromě označení mileniálové si vysloužila i další názvy, například internetová generace).

 Každý z nich je narozený v jiném století. Rozhodně s nimi nebyla nuda. Zjistila jsem tak, že existují staří mileniálové – používají především Facebook a mladí mileniálové- používají hlavně Instagram.  Poučila jsem se, jak připravovat kávu a čaj na sto způsobů. Jak jsem bez toho mohla žít tolik let a nevědět?!

Venku přestalo pršet, přiblížil se čas odjezdu autobusu na Modravu.  Už zase svítilo slunce, které se pomalu sklánělo k západu. Při čekání na autobus jsme si postupně oblékali teplejší kousky oblečení. Koncem léta už se na Šumavě dají očekávat všechna roční období najednou. Byli jsme připraveni na noční mrazík, déšť i slunce. Můj batoh byl ale tentokrát opravdu lehký, tak do sedmi kilo i s jídlem a vodou. Vezla jsem si  letní péřový spacák, doplněný o zimní výbavu - lehkou péřovou bundu a oblečení s merinem. Zatím se mi ale osvědčila pozoruhodná kombinace letního a zimního oblečení: krátké kalhoty a péřová bunda.

Dcera to měla viditelně podobně a  jak to měl synek, to netuším. Na všechna roční období současně mu stačila košile a krátké kalhoty, vzácně pak tenká bunda. Asi ho hřálo mládí. Navíc je to gentleman. Kvalitní batoh půjčil sestře, která měla ten svůj v Praze. Sám vyrazil s batohem pamatujícím jeho skautské začátky. Což bylo dost dávno.

Nocoviště na Modravě už bylo plné. Po dešti podmáčené, údolím foukal chladný vítr. Slunce zapadalo, mělo to své kouzlo. Vmáčkli jsme se na okraj nocoviště. Brzy ráno budeme vstávat, tohle místo bylo ideální, nebudeme ostatní tolik rušit. Já měla tarp postavený ve chviličce. Syn s dcerou si vezli každý svoji plachtu, kterou jindy používají přes hamaku.  Proto má plachta tvar tomu uzpůsobený. Na nocovišti by ale neměli hamaku kam přichytit. Proto si ji tentokrát s sebou nebrali a s plachtou museli  improvizovat. Jsou zkušení, měli to také hotové za chviličku. Jídlo jsme trochu ošidili, pokochali se západem slunce a brzy šli spát.