Dáma na rozcestí - O lidech na cestách a nocování na střelnici

Bylo na čase začít plánovat další cestu.  Do Nového Údolí je to kousek.  Nahoru na Třístoličník a Plechý se nechtělo ani jedné z nás.

Já měla  v paměti zážitky z roku minulého, kamarádka už tam také byla a hlavně její nohy se  zespodu proměnily v uměleckou výšivku. To jak si postupně prošívala přibývající puchýře a nechávala z nich vlát bavlnky.  Je statečná. 

Je také společensky aktivní a má za každým rohem schované nějaké známé nebo přátele.  Tentokrát  měla kamarádku ubytovanou v penzionu u Lipna.  Tam jsme stejně chtěly dojít,  jenže ne za každou cenu. Zvolily jsme  tedy kompromis.   Kamarádka se domluví se svou kamarádkou.  My dojdeme v pohodě do Nového Údolí, přespíme a druhý den se svezeme vláčkem do Černé v Pošumaví.  Tam se potkáme s kamarádkou kamarádky a  přívozem se dostaneme na druhý břeh Lipna. Pak dojdeme do Vyššího Brodu, kde nás vyzvedne  pro změnu přítel kamarádky. 

Cesta do Nového Údolí vede mezi loukami a pastvinami. Místy přežívají  staré ovocné stromy, pamětníci zašlých časů.

Kousek od Dolního Cazova  je nahoře na louce pod lesem pomník Bohumila  Hasila – bratra „Krále Šumavy“, Josefa Hasila. Mám k tomu dost načteno z různých zdrojů. Nedávno jsem mluvila s příslušníkem rodiny, kterou osud  spojil s Josefem Hasilem a ovlivnilo ji to na další tři generace.  Byla to strašná doba.  Po cestě je o čem přemýšlet. 

Nocoviště v Novém Údolí bylo plné už v pozdním odpoledni.  Pro nás dvě se ještě místo našlo.  Skautský oddíl už se musel nastěhovat za ohrádku.

Jsem většinou člověkoplachá.   Raději  poslouchám, než mluvím. Tedy doma je to jiné, to by blízcí jistě potvrdili. Ale mezi lidmi  se spíš chci poučit a vyslechnout, než mluvit.  A na nocovištích je k tomu opravdu příležitost. V sezoně bývají nocoviště plná.   Co člověk, to příběh.  Lidé jsou si tady blíž, než by i sami chtěli.

Potkat můžete manželské i nemanželské dvojice,  dva kluky,  dvě holky,  pána se psem, samotnou holku, samotného kluka, rodinu se čtyřmi malými  dětmi,  tatínka se dvěma dospělými dětmi, důchodce  ve dvojicích i samotné,  dvě dámy středního věku,  samotnou starší paní, samotného staršího pána, tátu se synem,  cyklisty po dvojicích i týmech, skautský oddíl…   Některé skupinky se vytvoří náhodně a pak spolu cestují. Jiné se naopak na cestách rozejdou.  Je zajímavé to sledovat.

K našemu místu na nocovišti byl nejblíže právě skautský oddíl.  Obě naše děti od útlého věku skautují a protože už jsou dospělé nebo se k dospělosti blíží, vedou oddíl nebo se na vedení podílí.  Se zájmem jsem sledovala, jak to funguje jinde.   Oddíl přišel navštívit mládenec  stanující se sestrou a tatínkem uvnitř ohrádky.  Sympatický mládenec, viditelně zkušený táborník. Dali se do řeči, nedalo se neposlouchat,  náš tarp byl od nich na dva metry.  A že je vodní skaut z města na severu, odkud oni a tak. Pak zkoušel, jestli mají nějaké společné známé tady na jihu.  Jmenoval přezdívku mé dcery, přidal i pár holek z jejího oddílu.   To už jsem vyprskla smíchem a tím jsem prozradila, že poslouchám. Já vím, je to neslušné…  Ale přiznala jsem se.  Dcera je hodně aktivní, má spoustu známých po celé republice.

Dali jsme se do řeči, vyměnili nějaké zkušenosti, bylo to poučné.   Říkala jsem si, jak strašně těžké musí být vedení oddílu na malém městě, kde chybí zázemí. To se s oddíly našich dětí nedá srovnávat. Ti zase mají jiné problémy právě s tím, že jsou ty oddíly veliké.  Ale všichni vedoucí mají můj obdiv.  Věnují se tomu zdarma, ve svém volném čase a je to velká zodpovědnost.

Skauti byli  bezvadní večer i ráno. Žádný hluk nedělali,  ráno  se sbalili brzy a jako jedni z prvních vyrazili na nádraží.

My s kamarádkou chvíli po nich.  Svezly jsme se vláčkem na Hůrku u  Černé v Pošumaví. Tam na nás čekala kamarádka kamarádky a všechno šlo podle plánu.  Byla zlatá, přesně věděla, po čem naše srdce touží : koupelna a káva. Po té nás s manželem zavezli  až do Frymburka, tam jsme se  všichni rozloučili a my přejely přívozem na Frýdavu. 

Opět se zde uplatnil jeden  z mnohých talentů  kamarádky. Po vystoupení z lodi se rozhlédla po okolních lesích a neomylně zahlédla stánek s občerstvením.  Tady totiž měli tu nejúžasnější malinovku a nejlepší kávu na kilometry daleko!  Dokonce znala i příběh pána, který stánek provozuje.  Bylo pravé poledne a horko.   Tuhle luxusní zastávku jsme si vychutnaly.

Z kempu přes vodu bylo slyšet nějaké techno, pak disko, bylo na čase zmizet z civilizace.  Ještě jedna noc je před námi a pak už se budeme muset do ní vrátit.  Zatím jsme ale uháněly pryč od lidí  – do lesů a kopců.

Tady přišla další chvíle pro moji kamarádku. Tuhle část Šumavy zná lépe než já, přesně věděla, kde se nám to bude líbit.

První zastávku jsme si daly u Mariánské kapličky. Výhled je tam krásný.  Od ní jsme sešly   dolů k Přední Výtoni a pak opět do kopce k bývalé obci Dorstadt.  Ač to tak podle obrázku nevypadá, nádrž zadržující vodu z rašeliniště Kapličky byla poloprázdná.  Okolní kopce vyprahlé,  tohle byla zase jiná Šumava.

Od Překopané hráze jsme stoupaly k  bývalé obci Kapličky. Slunce zapadalo, výhledy byly romantické, ale bylo na čase hledat místo na spaní.

Byly jsme dávno za hranicemi národního parku i chráněné krajinné oblasti, takže jsme počítaly s nocováním někde na louce.  Večeři jsme si udělaly v turistickém přístřešku a pak se přesunuly na louku s výhledem do měkkého světla zapadajícího slunce. Poslední noc venku.  Proti nocovišti plnému lidí to byla čistá radost. Na louku se snášel soumrak. Idylka. Ticho.

Prásk! Kousek od nás se ozval výstřel. A další. Nadskočila jsem ve spacáku. Zatajil se mi dech, rozbušilo srdce. Bylo slyšet štěkot psa. Připomínalo to vojenské cvičení.  Neustlaly jsme si někde na střelnici?! Pes neomylně mířil k nám.  Majitel na něj začal pískat. Pes neposlouchal. Pán na něj volal. Pes se zastavil kousek od nás.  Slyšely jsme jeho zrychlený dech… Nemám nic proti psům, ale o seznamování s cizím psem v noci, ležíce na louce v otevřeném tarpu, jsem nestála. Pes měl naštěstí podobný názor. Třeba jsme mu nevoněly.   Poslechl pána a odběhl. Uf! Žádné vojenské cvičení, jen myslivec. Stejně jsem byla ráda, že si náš tarp nespletl se srncem.  

Do tiché letní noci se ozývalo už jen bzučení komárů a bušení mého srdce….