Dáma na rozcestí – Kde je vůle, tam je cesta

Pečlivě vypracovaný itinerář jsem si mohla strčit za klobouk. Do Opavy jsem jít nechtěla, ale musela. Pohřbila jsem tam staré boty, pořídila nové a přespala v penzionu. Ztratila jsem tím spoustu času i kilometrů. 

Ale nelitovala jsem. Všechno se prostě naplánovat nedá. Alespoň si prohlédnu Opavu.

Vstávala jsem stejně jako v předchozích dnech okolo páté. Ne snad, že bych nemohla dospat, ale chtěla jsem se vyhnout největšímu vedru a do oběda ujít co nejvíc. V penzionu jsem si udělala rychlou snídani a těšila se na procházku Opavou v nových botách.

Město se probouzelo a já si mohla vychutnat ulice ještě téměř bez lidí. Staré budovy, prostorné náměstí a v jeho středu cosi, co mi připomínalo obří penis. Po ránu nebývám moc bystrá, ono to bude možná něco jiného. Rozhodně to zaujme.

Snad to má být památka na původní trasu tramvaje.  Kličkovala jsem uličkami města a stále se usmívala nad artefaktem na náměstí. Radní museli mít odvahu, než sochu schválili, ale dobře udělali. Náměstí rozhodně není nudné. Umění ve městech mě baví a vůbec si nemyslím, že by mělo mít jen podobu strnulé sochy panovníka nebo bojovníka hledícího do dáli.

Opava mě překvapila, jak je hezká. Obklopená řekou i parky, se spoustou zeleně.  Dost možná za to může i nešťastný průběh bojů o město za II. světové války, kdy bylo téměř devadesát procent budov zničeno.

Prošla jsem okolo Domu umění, před kterým stojí socha běžící dívky s nezaměnitelným rukopisem Kurta Gebauera. Škoda, že bylo tak brzy ráno a pondělí k tomu. Jinak bych se tady ráda zdržela.

Město jsem nechala za zády a pokračovala stále podél řeky Opavy. Pro cyklisty to musí být ráj, ale pro pěší to je utrpení. Po první desítce kilometrů jsem cítila, že jsem bohatší o nové puchýře na obou nohách. Tentokrát na vnitřní části chodidla, kde se noha opírala o šev v botě. Nové boty byly špatně udělané, v obchodě při zkoušení jsem neměla šanci to zjistit. Nepotěšilo mě to, ale jít se s tím dalo.

Města i městečka už jsem naštěstí měla za sebou a tak bylo občas i na co koukat. Rovná a úrodná krajina podél řeky, máky v obilí… Bylo horko, na chvíli jsem se zastavila u lavičky při broumovické kapličce. Už tam odpočíval cyklista a tak jsme se dali do řeči. Bylo to milé povídání o cestování, ještě mě chvilku doprovodil pěšky, pak sedl na kolo a uháněl dál. Jak já ho chápala! Tohle kraj opravdu není pro pěší. Na dlouhých rovinkách jsem měla spoustu času na přemýšlení. 

Z nudné cyklostezky jsem odbočila tak rychle, jak jen to šlo. Obec Úvalno slibovala kopec s rozhlednou a lesní cesty. Za nádražím jsem se zastavila u krásné kavárny. Jen měla drobnou chybu - v pondělí měli zavřeno. Pondělí bylo, zavřeno také a tak jsem měla židle ve stínu jen pro sebe. Poobědvala jsem a zkontrolovala nové puchýře. Měly velikost poloviny křepelčího vajíčka, ale byly na boku chodidel a tak moc nepřekážely. Aktuální stav byl tedy čtyři souměrné puchýře.  Naopak už mě netrápila viróza a kloub na noze byl už jen trochu modrý a téměř nebolel. S tím se dalo jít, žádný problém. Počasí krásné, co víc jsem si mohla přát?

Bylo poledne a přede mnou stoupání na rozhlednu Strážiště. V poledním žáru hodně přes třicet stupňů to bylo výživné. Zastavila jsem se k dalšímu odpočinku na plovárně, která je jen kousek pod rozhlednou.  Byl tam stín, lehký větřík, dala jsem si vychlazené nealko pivo, doplnila vodu a kochala se výhledem do kraje. Naštěstí jsem neměla plavky a tak nezbývalo, než pokračovat letním žárem k rozhledně.

Rozhledna je to hezká, ale neměla jsem chuť šplhat do schodů.  Naopak jsem sestoupila do údolí Hájnického potoka, abych vzápětí šplhala opět vzhůru, k poutnímu místu Cvilín.

Na temeni kopce Burgberg (Cvilín) stávala údajně soška Panny Marie. Vrchol kopce se stal významným poutním místem, kde postupně vznikla kaple a následně (1722) i kostel. Ten byl za josefinských reforem zrušen, jako údajně nepotřebný. Několik krnovských měšťanů se rozhodlo jej odkoupit. Obnova kostela byla ale podmíněna dostatkem farníků, to vyvolalo vlnu výstavby domů v okolí a vznik nové kolonie Mariánské Pole. Kostel se tak zásluhou místních lidí dochoval do dnešních dnů a je co obdivovat.  Hmatatelný důkaz napříč staletími, že platí: „kde je vůle, tam je cesta“.

V rohu kostela poklimbával průvodce, určitě bych se od něj dozvěděla o poutním místu vše. Já ale potřebovala položit otázky úplně jinému průvodci.  Zůstala jsem stát v tichém kostele.  Mám raději skromnější stavby, ale tohle místo určitě za návštěvu stálo. Nelitovala jsem.

Vyšla jsem z chladivého stínu do rozpáleného odpoledne.  Po schodech, prošlapaných tisícovkami poutníků, jsem sešla do Krnova.

Krnov má své kouzlo. Já ale měla už všech měst tak akorát dost.  V původním plánu jsem počítala s tím, že už budu mít města za sebou a spát budu venku.  Nákupem bot jsem se zdržela a tím se harmonogram zadrhl. Potřebovala jsem vymyslet nový plán. Spaní na kraji města v autobusové zastávce byla až ta poslední možnost, hrdina nejsem.

Rozhodla jsem se napodobit syna, který v mnohem horší situaci použil moudré řešení. Jako čerstvě plnoletý vyrazil s kamarádem na cesty po Itálii. Jak už to tak bývá, cesta se také zadrhla a to hodně. Mladí muži to vyřešili rozumně.  Vzali své batůžky a vyrazili do kavárny. Tam vymysleli plán B a zbytek cesty si náramně užili.

Udělala jsem to stejně. V Krnově jsem zašla do kavárny, u kávy jsem na internetu našla penzion ve Městě Albrechtice. Volný měli poslední pokoj, jen jsem měla dorazit do 18. hodiny.  Odhadovala jsem to tak na 15 kilometrů a bylo téměř půl čtvrté. Obdivováním Krnova jsem se nějak zdržela. Rychle jsem zaplatila a tempem tryskové myši jsem uháněla z města ven, proti proudu řeky Opavice, k horám na obzoru.

Asfaltových cyklostezek jsem už měla za předchozí dny tak akorát dost.  Už jsem se nikde nechtěla zastavovat, těšila jsem se, že zítra konečně asfalt opustím a půjdu pěšinkou po hranici. Jak jsem tak uháněla a přemýšlela si, míjela jsem zámek v Linhartovech. Za prohlídku by asi stál, bylo ale pondělí, takže zavřeno a já jen uháněla okolo. U zámku mě míjeli dva chlapíci, jeden z nich mě z dálky zdravil a  zářivě se usmíval. To mě překvapilo. Myslela jsem, že doba, kdy se na mně mladší kluci smáli, už je dávno pryč!  Pozdrav doplnil voláním: „Vy jste rychlá, to jste došla daleko!“ Konečně mi to došlo. Byl to ten chlapík, kterého jsem potkala ráno u broumovické kapličky, jen neměl kolo. Stačila jsem mu úsměv oplatit, odpovědět a uháněla jsem dál. Potěšilo mě to. Jako bych si tím dobila baterky.

Před penzionem na okraji Města Albrechtice jsem stála přesně úderem 18.té hodiny.  Kód k zámku jsem měla ve zprávě o ubytování. Sotva jsem na pokoji shodila batoh, už jsem slyšela přicházet paní správcovou. Daly jsme se do řeči. Prý, kde mám kolo. Když jsem jí vysvětlila, že jdu pěšky z Opavy, významně zvedla obočí. Nevěřícně se ptala, jestli jdu s nějakou partou, jestli je to třeba soutěž. Když jsem jí vysvětlila, že jdu ze zvědavosti, že jsem postupně došla ze Železné Rudy až sem a že na mne žádný diplom nečeká, měla, myslím, diagnózu hotovou. Naprosto ji chápu.

Zaplatila jsem peníze odpovídající noclehu v penzionu a ubytovala se, řekněme, v pěkné ubytovně.  Z poměru kvality a ceny bylo jasné, že tady velkou konkurenci nemají. Byla jsem ale vděčná, že nemusím nocovat venku na okraji města. Venku spím ráda, ale spát u měst mi nepřijde jako dobrý nápad.

Právě jsem si v kuchyňce vařila večeři, když se za okny objevila polská dodávka s reklamou na tepelná čerpadla a hned vedle ní česká dodávka s reklamou na fotovoltaické elektrárny. S tou ubytovnou jsem se tedy moc nespletla. Ani se včerejší úvahou, že na energetické krizi jedni prodělají a jiní vydělají.

V podvečer jsem zvládla telefonát domů a napsat zprávu kamarádce.  O víkendu byla v Olomouci, někdy v dohledné době by se měla ke mně připojit. Přišla odpověď:“ Z Olomouce se přesouvám na jednání do Turnova.“  Aha. To není zrovna za rohem. Budu to se zájmem pozorovat.

Spát jsem šla se slepicemi.  Ušla jsem 46 km, získala sbírku 4 souměrných puchýřů a dál už jsem ten den nechtěla udělat ani jeden, jediný, zbytečný krok.