Dáma na rozcestí - Každý si musí udělat své vlastní chyby

Kopce mi nevadí, vyrostla jsem na nich.   Na dalších kopcích s rodinou žiji.  Když si u nás chci zaběhat, můžu jen do kopce nebo z kopce.  Výhledy mám ráda.  Navíc jsem po zkušenostech z loňska věděla, co mě čeká. Prostě cesta vzhůru. 

U Debrníku jsem kamarádce vyprávěla o sklárně, o rodu Abelů, o jejich propojení s rodinou Klostermannových a slíbila pokračování příběhu na Hůrce. Byla jsem chytrá jako rádio.  Minulý rok jsem něco málo měla nastudováno a v průběhu celého dalšího roku jsem měla dost času si znalosti doplnit.

Kamarádka moji přednášku moc nekomentovala, pomalu stoupala do kopce a hlasitě oddechovala. Bylo vedro. Já hopkala chvíli s ní, chvíli před ní, pak jsem fotila a kochala se výhledem do údolí. Bylo mi fajn. Konečně to pro mne nebyla trestná výprava, ale pohodová cesta. Ale litovala jsem ji, to zase ano. Ještě jsem si dobře pamatovala, jaké to bylo vláčet těžký batoh. Jenže asi si každý musí vyrobit své vlastní chyby.

Kamarádka se zastavila u potůčku tekoucím podél cesty. Sehnula se pro vodu. Batoh ji převážil. Uložila se podél vody. A jéje… V duchu jsem měnila trasu a plán A za plán B. Možná dojde i na plán C…..  Kamarádka se po chvíli statečně zvedla a pomalou chůzí v rytmu karavany jdoucí pouští se vydala na cestu k vrcholu. Trochu se mi ulevilo.  Počasí bylo nádherné, výhledy stály za to. 

V časném odpoledni jsme dorazily na Hůrku. Pověděla jsem jí u hřbitova zbytek příběhu. O tom, jak na hřbitově byla rodinná hrobka majitelů sklárny, kolem nás byla obec s hospodou, kostelem a poštou.  V  hrobce rodu Abelů byl pochován i jejich lékař a přítel, tatínek pana spisovatele Klostermanna. A také co se s nimi pak stalo. Je o tom napsáno i natočeno dost. Není to veselé povídání. A taky jsem se jí přiznala, jak mizerně se mi tady minulý rok spalo. A že máme čas, tak by bylo fajn jít dál. Kamarádka naštěstí souhlasila.

Další zastávka byla u jezera Laka.  Lidí tam bylo hodně, zdržely jsme se jen na chvíli. Pak jsme zase stoupaly vzhůru.  Každá svým tempem.  Na posledním úseku jsme se domluvily, že  půjdu napřed a sejdeme se na Poledníku. Zabloudit se nedalo. Jinam, než do kopce (1315 m) to nejde.

Udělala jsem ještě jednu fotku kamarádky, to pro případné pozůstalé, a uháněla vzhůru.

Na Poledníku už bylo celkem plno, ale letos naštěstí žádná školní výprava. Přesně jsem věděla, kde se chci ubytovat. Uvařila jsem čaj, pak sobě večeři, dala hřát vodu na večeři pro kamarádku a bylo mi dobře. Slunce zapadalo, měla jsem dost času na přemýšlení.

Před rokem jsem si s sebou nesla batoh plný obav. Tady jsem se dozvěděla, proč jsem na cestách. Po roce je to jiné.  Cítila jsem hlubokou vděčnost, za to, že můžu. Že můžu chodit i běhat. Už dávno mi není dvacet. Ale dokud to půjde…  

Kamarádka dorazila právě včas. Čaj už nebyl vařící, voda na její večeři naopak ano. Měla toho dost. Ale po čaji a jídle pookřála. Přepočítala si puchýře. Některé zkušeně prošila. Je to holka statečná.

Spát jsme šly brzy, ráno nás čekalo časné vstávání a dlouhá cesta. Měla jsem totiž svůj plán…