Dáma na rozcestí – Jak jsem si došlo pro…

Předpověď počasí slibovala tropický den, v pozdějších hodinách oblačnost, bouřky, přívalové deště a krupobití. Měla jsem se na co těšit. 

Z Osoblažského výběžku jsem proto vycházela brzy ráno nejkratší cestou po asfaltové silnici a vynechala  všechny o trochu delší a méně schůdné cesty.

Slunce teprve vycházelo a já uháněla na západ. Ještě jsem se otočila, naposledy se podívala na východ slunce za svými zády a pak už jsem před sebou měla jen kilometry a kilometry asfaltu.

Slunce zmizelo za mraky, začalo poprchávat, jako malé varování, že může být hůř.  Po pravé ruce mě doprovázela hranice, po levé řeka Osoblaha a až po patnácti kilometrech první nekonečně dlouhá městečka nasázená po obou stranách silnice.

Zámek v Jindřichově zavřený, nedaleký obchod zrušený. Další obchod jen o pár stovek metrů dál.  Ráda jsem se do něj šla schovat před drobným deštěm. Žádný luxus, jen základní zboží. Koupila jsem si snídani a probrala s paní prodavačkou počasí. Ani jedna z aplikací na mém mobilu se nemohla rozhodnout, kdy přijde déšť do hor, ke kterým jsem se blížila.  Paní prodavačka hlásila déšť ve Zlatých Horách po 11 hodině. To bych tam právě měla být.  Poděkovala jsem a vzala si snídani ven na lavičku pod strom, kde nepršelo. Jedno místo už bylo obsazeno. Seděl tam chlapík vypadající jako bezdomovec, ale brzy se ukázalo, že je to naopak místní domorodec, zná všechny, kteří jdou nakoupit a všichni znají jeho. Prohodili jsme spolu pár vět, rychle jsem se najedla a pospíchala dál, než bude pršet ještě víc.  Míjela jsem dávno neopravované domy, chalupy a chaloupky a tak jsem si poskládala obrázek Osoblažského výběžku a předhůří Zlatých Hor. O neradostné sociální situaci na Ostravsku a Karvinsku jsem četla často, ale o Osoblažsku a podhůří Zlatých Hor nikdy.  Přitom tady musí být život mnohem těžší. Práce málo a všude daleko. Myslím, že za celou cestu po hranicích od Železné Rudy až sem jsem neviděla chudší region.

Víc než 20 kilometrů trvalo, než jsem mohla odbočit z asfaltových cest na pěšinu vedoucí do hor. Konečně. Čekalo na mne táhlé stoupání po svazích Biskupské Kupy. Sklon pěkné modré sjezdovky, v louce jen lehce znatelná pěšinka, občas pastviny obehnané ohradníkem, všude okolo lesy. Přestalo pršet, nohy plné puchýřů si odpočinuly na měkké trávě, šlo se krásně.

Šlo se tak krásně, až jsem do toho málem šlápla. Právě jsem našla to, pro co jsem si možná tentokrát šla. Někdo se vydá na cesty, aby našel sám sebe, já tentokrát našla jenom h……  Tedy pobytový znak vlka. Znala jsem ho do té doby z obrázků, ale nebylo pochyb, byl trochu starší, ale pravý. Udělal mi radost.  Někdo k radosti potřebuje zlato a šperky, mě stačí jenom… Zkrátka, vystačím si s málem. Ale jako vánoční dárek bych ho tedy nechtěla, to zase ne.

Později jsem fotografii nechala ověřit ze dvou nezávislých zdrojů.  Byla to pravda, šel tudy vlk.

Počasí ignorovalo všechny předpovědní modely a začalo svítit sluníčko. Rozhodla jsem se zajít si po neznačených cestách ke studánce. Už jsem potřebovala doplnit vodu a odpočinout si. Při přelézání padlého kmene jsem si roztrhla kůži na noze, nic dramatického, ale místní mouchy to potěšilo. Teď  jsem vodu potřebovala opravdu hodně.  Studánku jsem našla, voda z ní tekla proudem a byla výborná. Ani jsem ji nefiltrovala. Už zase.

Omyla jsem si nohu, brzy přestala krvácet, na chvíli jsem si odpočinula. Bylo vidět, že tudy dlouho nikdo nešel. Pěšinka zarostlá, snad jen někdo možná tady před časem vyčesával psa, v okolí vody ležely šedé chlupy. Brzy jsem pokračovala dál.  Až o pár stovek metrů dál mi došlo, že když nebyla pěšinka prochozená, těžko tam mohl někdo vyčesávat psa. Ty chlupy asi nebyly od psa…. Moc bystrá jsem tedy nebyla. Stoupala jsem napříč vrstevnicemi až na vrchol hory.

Na vrcholu Biskupské Kupy se setkávají všechny turistické cesty z okolí. Většinou jsou o dost pohodlnější, než ta, kterou jsem přišla. Cesty vedou k rozhledně, která je vzorně opravená a připomíná maják nad mořem lesů. Je to nejstarší kamenná rozhledna v Jeseníkách, vchod střeží obrázek Františka Josefa II, na jehož počest byla vybudována, ale okolí je zaneřáděno staveništěm s ruinou. Potkala jsem tam jen dvě dvojice mladých z Polska a z Čech, protože v parném dni se tam nikomu jinému nechtělo šplhat.

Sešla jsem lesem a po louce do Zlatých Hor. Poledne bylo dávno pryč, slunce pálilo, dusno, horko a já sotva pletla nohama. Na náměstí  jsem zapadla do bistra Lukas, kde se zdálo, že snad ještě mají něco k jídlu. Nabídka pěkná, ceny přijatelné, sedla jsem si s jídlem a pitím do klidnější části a dala si dobíjet mobil. Z kuchyně jsem slyšela personál mluvit španělsky, rádio hrálo také španělsky, majitel střídal španělštinu s češtinou.

Jindy by mě zajímalo, jak se Španěl ocitl ve Zlatých Horách. Jindy bych se obsluhy zeptala, zda si smím dobít telefon. Teď jako by moje zvědavost nebo slušné vychování někam zmizeli.  Jako by mě desítky kilometrů asfaltu  vygumovaly mozek. Radost z cestování a zvědavost zmizely ve chvíli, kdy jsem došla do hor, na které jsem se tolik těšila.

 Dojedla jsem, sbalila si věci a přesunula se ven na lavičku do stínu.  Měla jsem nejvyšší čas začít plánovat, jak dál. Zacházkou do Opavy pro nové boty jsem se zdržela. Ještě jsem měla šanci zvládnout celou plánovanou trasu, pokud rychle projdu Jeseníky a zkrátím cestu Rychlebskými horami. Pak bych stihla v plánovaném čase dojít do Králíků, odkud bych příště dobře navazovala. Jenže právě to mi nedávalo smysl. Na hory jsem se těšila a určitě jsem jimi nechtěla jen proběhnout. Vzala jsem to z opačného konce a napsala kamarádce. Nemělo smysl, aby se za mnou hnala přes celou republiku, pokud na to měla jen dva víkendové dny. Tak jsem to rozhodla za ní. Vyřešeno.

 Potřebovala jsem ještě zjistit, kde budu spát.  K horám se hnala bouřka a průtrž mračen. Na území CHKO Jeseníky stanovat nesmím, to bylo jasné. Ubytování v okolí Rejvízu, kam jsem mířila, se nabízelo za ceny, kdy jsem si nebyla jistá, zda si nespletli pronájem s prodejem. Zato ale měli všude volno. Já ale nestála ani o wellness, ani o snídani. Naopak to vypadalo, že pokud se budu dlouho rozmýšlet, budu mít sprchu zdarma. Rozhodla jsem se rychle. Věděla jsem o luxusním ubytování, jen s sebou budu muset trochu mrsknou. Také vyřešeno.

Zavolala jsem manželovi, kde budu spát, že večer asi nebudu mít signál a popsala mu další plány.  Myslím, že ho to dost uklidnilo, u nás doma bouřka právě přicházela.

Teď už zbývalo jen hodit batoh na záda a vyjít do palčivého slunce. Prošla jsem Zlatými Horami, přes Zlatokopecký skanzen, údolím Olešnice, pak druhým údolím a dalším.  Obloha potemněla, zvedal se vítr a já se dala do běhu. Údolí se zužovalo, místo oblohy jsem viděla jen špičky smrků, jak tancují ve větru.

K ubytování už mi zbývaly jen stovky metrů a já se bála, aby nebylo obsazeno.  Stihla jsem tam doběhnout s prvními kapkami deště. Bylo volno.  Venku se rozpoutal ohňostroj blesků, chvilku padaly kroupy, pak už jen burácel hrom a déšť bušil do střechy. Tohle ubytování bylo opravdu luxusní, s krbem, tekoucí vodou a sprchou. Tedy venkovní a studenou. Ale člověk nemůže mít všechno.

Natáhla jsem si hamaku, převlékla se do suchého a poslouchala řádění živlů. Bouřka pomalu odcházela, údolím profukoval studený horský vzduch, přicházel večer. Signál na telefonu v úzkém údolí nebyl žádný.  Rozhodně to bylo klidné místo.

Spát jsem šla brzy. Druhý den mě čekala cesta do Jeseníku a také největší změna v programu. Původně jsem tam chtěla jen doplnit zásoby, případně se potkat s kamarádkou a pokračovat dál. Teď už bylo jasné, že pokračovat dál budu, ale někdy příště. Až budu mít dost času na to, abych si hory prošla v klidu.

Puchýře ani mizerné boty by mi nevadily, virus zmizel už dávno, ale ztracený čas jsem dohonit nemohla. On ten čas ztracený ale vůbec nebyl.   Přinesl mi setkání s úžasnými lidmi jen kousek od Opavy i prohlídku města v ranním slunci. Rozhodně jsem nelitovala. Někdy prostě věci nejdou podle plánu. 

Za chvíli jsem usnula a neprobudila mě ani další noční bouřka.

Měla jsem za sebou 39 kilometrů, včetně běhu s batohem. Byl to ale krásný den!

Ráno jsem vstávala ještě před svítáním. Vzduch byl po bouřce studený a voňavý, jak už to v horách bývá. Posnídala jsem sušené ovoce, ořechy a vodu. Zabalila jsem si věci a vyšla do tmavého rána.

Z potoku se po bouřce stala říčka, cesta občas zaplavená vodou, místy ležely spadlé stromy. Vystoupala jsem z údolí na vrchol, v telefonu mi začaly pípat zprávy o nepřijatých hovorech.  Až tady byl signál. Podle zpráv to vypadalo, že to nebyla jen bouřka, ale konec světa.

Mraky odcházely za hory, rodil se docela pěkný den. Na konec světa to rozhodně nevypadalo.

Čekalo mě pohodových 13 kilometrů do Jeseníku. Neodolala jsem ale zastávce na Čertových kamenech. Je to 40m vysoký skalní útvar, na který je už od konce 19. století možné vystoupat po kovových žebřících. Já měla to štěstí, že jsem stihla žebříky nové, tedy těsně před dokončením jejich rekonstrukce. Obdivovala jsem perfektní práci v náročném terénu. Vrcholek už byl přístupný, výhled krásný a nikde ani živáčka. Ostatně ještě nebylo asi sedm hodin ráno.  

Jen nerada jsem opouštěla výhled na Jeseníky, Zlatohorskou vrchovinu i Rychlebské hory. Lepší rozloučení s horami jsem si ale nemohla přát.

Cestou do Jeseníku jsem míjela party dřevařů, kteří přijížděli odklízet následky noční bouřky. Vzduch voněl smrkovou pryskyřicí a deštěm.  Sešla jsem do údolí, v Jeseníku dokoupila snídani a šla na vlak.

Za nějakých deset hodin už jsem šla s manželem na koncert. To mi dávalo větší smysl, než honit ztracený čas v kopcích. Ačkoliv to vůbec nebyl ztracený čas.

Končila jsem dřív, než jsem plánovala.  Pyšná na to nejsem, ale jinak jsem to zařídit neuměla. Musela bych, díky zacházce do Opavy, zkrátit cestu horami – a to mi bylo líto.  Měla jsem za sebou 244 km za šest dnů chůze a nelituji jediného kroku.  Na to, jak to vypadalo první den ráno, to vlastně vůbec nebylo špatné.  Věděla jsem, že se do hor vrátím – až z nich zmizí letní turisté a hezké počasí. Zkrátka někdy nejde všechno podle plánu a to je vlastně dobře.  Jen to v tu chvíli nevíme.

Přeji vám, ať jdou vaše cesty podle plánu a pokud ne, tak ať je to ještě lepší, než jste si plánovali.