Dáma na rozcestí - Cestou smíření

Cestovat s kamarádkou mělo velkou výhodu. Naučila mě si cestu užít. Už to nebylo jen dostat se z jednoho místa do druhého. Sama bych chodila určitě  delší trasy, ale viděla mnohem méně. 

 Ani bych  zážitky nestačila vstřebat. A včerejšek  jsem si vyloženě  užila!  Sportovní výkony podáme společně určitě menší, ale tohle přeci nejsou závody. Tak nějak jsem si v duchu přemýšlela ráno, když jsem se protahovala ve spacáku.

V klidu jsme si udělaly snídani a beze spěchu vyrazily směrem na Strážný.  Tuhle cestu mám moc ráda. 

Cestou na Knížecí Pláně se  lesy rozestoupí  a uvolní místo pastvinám.  Horské louky  udržované pasením nabízí  pestrou skladbu  bylin.  Je to jako když jdete kolem nekonečné výlohy květinářství.

Od Knížecích Plání dál  mi cesta připomíná „cestu smíření“.  Každým rokem přibývají nové křížky v místech zaniklých stavení.  Některá boží muka obnovují potomci  bývalých obyvatel,  více než padesát jich po celé Šumavě obnovil  pan Stanislav Schneedorf , rodák ze Strakonic. Tomuhle pánovi je přes osmdesát, ale fyzičku by mu mohli padesátníci závidět.   Nejenom, že po horách běhá jako kamzík, ale navíc moc pěkně fotografuje, z fotografií tiskne kalendáře a z jejich prodeje financuje opravu křížků. Moc si ho za to vážím.

Hezky  o obnově božích muk  promluvil v roce 2020  šumavský rodák a pamětník Emil Kinzl   při svěcení kříže na Rovině: 

Tím, že znovu stavíme křížky, splácíme dluh za ty špatné lidi, kteří křížky a kapličky ničili. Tyto drobné památky do přírody patří, protože připomínají tu lepší stránku lidských vlastností, že lidé v něco věřili a něčeho si vážili.

Těch pár kilometrů z Knížecích Plání do Strážného jsme opravdu nepospíchaly. Měla jsem dost času na přemýšlení. Jak těžce se tady lidem žilo a hospodařilo!  Pak přišli o všechno.   Nechci soudit, jen s nimi soucítím. Dobře vím, že  se  tady  historicky vršily na sebe křivdy z obou stran a z toho nemohlo vzejít nic dobrého.  Vlastně bych řekla, že právě nynější podoba této „křížové“ cesty nebo „cesty smíření“  je asi ta nejsprávnější.  Příroda si vzala  zpět co  jí patří a vzniklo něco  přesahující  lidské generace.  Paměť krajině zůstala, stopy po lidech se nedají úplně vymazat, ale vznikla nová hodnota.

Kamarádka mi po cestě vyprávěla  sen, který kdysi měla. Byla selkou a byly žně.  Na poli nakládala obilí  na vůz, spolu s ní celá rodina. Bylo horko.  Její  mladý muž  přinesl džbán vody. Podívala se do jeho  jasně modrých očí a přiložila džbán k ústům. Když  polkla první doušek,   manžel zestárnul, polkla druhý doušek, byl tam její syn se stejně modrýma očima, polkla třetí doušek, ze syna  byl   šedivý starý muž, polkla další, viděla syna zemřít.  Při dalším doušku  odváděli  její krávy a při tom posledním se vše obrátilo v prach…..

Šly jsme mlčky v parném letním dni a měly o čem přemýšlet.  Cestou nás provázelo kovové klapání mé jedné hůlky bez gumového konce.  Ten zůstal v blátě kousek od úpatí Luzného. Pozvolna jsme se blížily ke Strážnému. Času bylo dost, zašly jsme si  ještě na Slunovratové kameny.  Po cestě zpět napadlo kamarádku, že by nebylo špatné  se třeba jednou za čas vysprchovat jinak, než deštěm.  Zavolala do turistické ubytovny ve Strážném a překvapivě se jim právě jeden pokoj uvolnil. Tak to byl naprostý luxus!  

Horká sprcha z nás udělala zase  čisté a voňavé dámy.  Stihly jsme i báječnou zmrzlinu u pana Žáka. Oproti roku minulému  přibyl nový vývěsní štít s upoutávkou domácích zmrzlin,  širší sortiment a stroj na kávu.  Přibylo i více zákazníků, parkoviště před obchůdkem bylo plné.  To mi udělalo velkou radost.

Přišel večer, chtěly jsme se najíst, dát si alespoň horkou polévku,  pokud možno ne z pytlíku. Místní nás poslali do jediné otevřené restaurace na opačném konci obce.  Byla to restaurace vietnamská a cestou k ní jsme uviděly snad nejpodivnější sbírku plastových artefaktů na světě. Byly tam plastové surikaty, plastová obří bůvolí hlava, plastoví andělé a trpaslíci….. Asi je tam někdo opravdu kupoval, jinak by to tam neměli vystavené, ale byl to tedy kulturní zážitek.

Vietnamská restaurace přizpůsobila nabídku příhraniční turistice. Kromě  vietnamské kuchyně nabízeli i českou a mezinárodní.  Já jsem si  z nějakého zvláštního hnutí  mysli objednala místo vietnamského jídla svíčkovou.  K mému údivu byla svíčková naprosto skvělá!   Kamarádka si své jídlo také pochvalovala. Ceny byly běžné - šumavské.   Užívaly jsme si neplánovaného luxusu:  teplé jídlo, sprcha, voňavá postel…  Bylo nám báječně!