Dáma na rozcestí – a Znojmo, vidím tě dvojmo

Ráno bylo chladné. Všude rosa, že by se v ní dalo koupat. První paprsky slunce  nakoukly do stanu. Ve vzduchu byl cítit podzim. Na stan spadla švestka. Budíček.

V chatkách většinou ještě spali.  Neměla jsem důvod se zdržovat.  Stan byl mokrý, ale nepoškozený od včerejšího ohně. Oddychla jsem si. Sbalila jsem věci, snídani odložila až dojdu na hezké a klidné místo.  Bylo krásné podzimní ráno,  čekal mě dlouhý a poslední den cesty.

Obcí jsem profrčela a zamířila k turistickému přístřešku, kde jsem předchozí den potkala partu holek. Byla to zacházka, ale co. Kilometr sem, kilometr tam…  Za ten klid a výhled mi to stojí. V klidu jsem si uvařila snídani a vrátila se zpět na původní  trasu.

Šlo se krásně po lesní cestě. Tak krásně, že jsem přešla odbočku.  Než jsem to zjistila, přibylo těch kilometrů  trochu víc. Nepotěšilo mě to.  Začínalo být horko. Opět jsem se vrátila a pak už opravdu nebylo kam odbočit.  Navíc jsem některé části  cesty  znala z doby, kdy jsme  s manželem  projížděli okolím Znojma na kolech.

V Lukově jsem dokoupila jídlo a pití v krámku,  na slunci usušila stan a pokračovala dál.

Návštěvě Nového Hrádku jsem nemohla odolat. Byla to opět zacházka, ale čas jsem měla dobrý,  nic mě nehonilo.  Jen si to rychle proběhnu a zase půjdu....

U vchodu jsem se zapovídala s paní, která prodávala vstupenky.  Vlastně jsem ani  netušila, že je tam vstupné.  Na takovou zříceninu… Jak jsme se tak zapovídaly, najednou zjistíme, že  probíráme historii  Nového Hrádku,  pak Podyjí,  pak zážitky z cest podél  hranic a najednou frnk – a hodina byla pryč.  Rychle jsem si koupila vstupenku a prošla si Hrádek.  A bylo na co koukat!  

Za jednu cenu jsem si prohlédla  hned  dva hrady.  Starší (ze 14. století) a mladší (z 15. století).  V devatenáctém století  jej   pro své letní a lovecké  pobyty upravila rodina Mniszků.   Ještě ve dvacátých letech minulého století  byla část hradu využívána  jako turistická ubytovna s kuchyní  a jídelnou.  Později zde bydlel jen hajný. S vytvořením  hraničního pásma v padesátých letech se Nový Hrádek ocitl  v ohrožení. Údajně měl být vyhozen do vzduchu. Z plánu naštěstí  sešlo , což potěšilo nejenom početnou populaci netopýrů a užovek.  Žijí tam i "motýle".

Z Nového Hrádku jsem  si  zašla ještě jednou – na vyhlídku Železné schody. V době Železné opony si tudy pohraničníci zkracovali cestu do údolí po železných schodech. Ty už tam nejsou, zbyla jen krásná vyhlídka.

V okolí se  to chráněnými druhy živočichů jen hemží.   Dopravní značky varují hned před třiceti hady. 

Já potkala jen  hada, co ani nebyl  had, ale beznohá  ještěrka – slepýš.

Poledne už bylo dávno pryč, slunce pálilo jako v parném létě.  Na oběd  jsem zatím neměla čas. Od rána jsem ušla nějakých dvacet kilometrů, do Znojma zbývalo dalších deset. Už jsem sotva pletla nohama, když tu na mne nastražil  největší místní vinařský podnik  svůj stánek.

Byla jsem u vinice Šobes.  Na pohled se moc neliší od jiných. Jen je v teplém a chráněném údolí. 

U stánku už byl houf  lidí. Však byl také pátek odpoledne a tenhle cíl je vyhlášený  pro cyklisty i pěší turisty.  Neodolala jsem jedné deci. K tomu oříšky a voda ze svých zásob.  Velmi  milý oběd.

Zanedlouho jsem přecházela visutou lávku přes Dyji.  Podezřele se houpala. Chvilku jsem podezřívala tu půl sklenku  vína….. Ale byl to jen pán, který dusal za mnou.

Minula jsem Judexův mlýn – jeden z mnoha pobořených.  Po červené značce jsem  vyšla na Havranická vřesoviště. Na ty jsem byla zvláště zvědavá. Jsou udržována  přirozenou pastvou divokých koní z Exmooru.  Vřesoviště jsem viděla,  z koníků jsem nezahlédla ani ocas.  Byli  schovaní  někde ve stínu.

Červená  značka mě vedla přes Popice a Konice do  Znojma.  Na trase byl nastražen ještě jeden stánek s vínem, nespočet sklípků a restaurací.  Ty všechny jsem vynechala.  Nohy se mi už pletly i bez vína. Spěchala jsem na rande.

Nečekal na mne princ na bílém koni.  Čekal na mne manžel. Přijel autem a přivezl nám kola.  Jižní  Moravou  jsme na kolech už  projížděli mnohokrát a stále se sem rádi vracíme.

Například taková Burčák tour, to byla hodně podařená akce.   Manžel ji vybral před lety jen tak pro radost, já z výzkumných důvodů. Zajímalo mě, zda to lze přežít bez úhony na zdraví a důstojnosti. Na kolech jsme objížděli  sklípky a ochutnávali burčák. A že těch sklípků na trase bylo!   Přežili jsme zcela bez problémů a užili jsme si to. Z vyprávění  jiných ale tuším, že ke konci dne lze vidět kola vedoucí si své jezdce a jiné zajímavosti.

I tentokrát jsme si v okolí Znojma užili krásný víkend. Zvládli jsme navštívit  místa, která baví velké kluky: dva pěchotní sruby, něco sklípků,  něco restaurací a vyhlídku Sealsfieldův kámen.

Taky jsme se neplánovaně stali účastníky závodu na kolech a našli jsme toho „svého“ vinaře, který vyrábí živé víno. Ale to už je zase jiný příběh. 

Znojemskem chodit i jezdit na kolech byla čistá radost. Národní park Podyjí  je naším  druhým nejmladším  parkem. Jako návštěvník jsem ocenila  dobré značení i zázemí pro turisty.  Přístřešky  jsou v rozumné vzdálenosti,  klíčová území lze často projít pěšky. Cesty jsou  řešeny tak, aby návštěvníci  viděli  co nejvíc  a současně co nejméně území  ovlivnili.  Kempy i ubytování v soukromí je nedaleko. Řekla bych, že došlo k rozumnému kompromisu mezi využitím krajiny a její ochranou.   Jen tak zůstanou  unikátní přírodní společenství i pro další generace.

Dokud to půjde, půjdu.

Budu se těšit na setkání s vámi – na cestách, nebo tady.

Tak zase někdy příště.