To ráno se moc nevydařilo. Lilo. Nabrala jsem zpoždění, ještě než jsem vyrazila. Na nádraží jsem dorazila mokrá jako myš a pozdě. Na moje poměry.
Koupila jsem si jízdenku a vyhlížela kamarádku. Do odjezdu vlaku zbývalo pět minut. To bylo pozdě i na ni. Konečně dorazila. Vlak jsme stihly. Jen to od rána tak nějak drhlo. To to pěkně začíná….
Vlak uháněl na jih. Čekala nás trasa od Vyššího Brodu po Opatské stezce vzhůru, přes Studánky do nejjižnějšího bodu České republiky. Pak dál podél hranic, přes Horní a Dolní Dvořiště a přespat někde mezi nimi. Odhadem do 30ti kilometrů. Další dny pak podél hranic na východ. Kam to půjde a jak to půjde. V ideálním případě do Znojma.
Ve vlaku jsme s kamarádkou probraly novinky. Pořídila si nový lehký stan. Pro dva. Je moc hodná, nabídla mi ubytování v případě nouze. Rozhodně jsem se nebránila. Můj tarp má hodně výhod, ale teplo v něm není. Klidně se může stát, že v průběhu cesty budu u kamarádky prosit o ubytování.
Pořídila si i nové boty. V minulých letech si pokaždé vyrobila puchýře hned v prvních dnech cesty. Tentokrát vsadila na opravdu kvalitní značku. Chodila v nich týden po Šumavě. Nic nepodcenila. Tak uvidíme…
Přestávalo pršet. Ve vyšším Brodě bylo už jen zataženo. Tomu říkám klika! Po cestě přes most kamarádka namířila turistickou hůlkou na hospůdku za řekou a nekompromisně prohlásila: „ Tady se nasnídáme!“ Bylo brzy ráno, městečko spalo. Námitky jsem si nechala pro sebe. Zkušenost mě naučila v těchto věcech kamarádce neodporovat. Najde kavárnu i uprostřed lesa.
Městečko spalo, hospůdka ne. Patřila k vodáckému kempu a nabízela od rána možnost snídaně. Absolutní luxus! Tak takhle jsme naši cestu ještě nikdy nezačínaly.
Po snídani s výhledem na řeku jsme nahodily batohy a vyrazily. Brzy bylo znát, že se v posledním roce pomyslné nůžky naší kondice začaly rozevírat. Zatímco v době koronavirové sezony ona poctivě onemocněla, já chodila běhat. Uběhla jsem si jen tak pro radost půlmaraton. Tak uvidíme, jak to půjde …
Cestu na Opatskou stezku jsme znaly, povídaly si, nedávaly pozor, takže jsme pochopitelně minuly odbočku. Zašly jsme si asi půl kilometru krásnou kaštanovou alejí. Žádná tragédie. Vrátily jsme se a pokračovaly podél vody vzhůru.
Pak přes rozcestí, kde jsme před lety šly při přechodu Šumavy. Vyrážely jsme tenkrát ze Železné Rudy, do Německa přes Roklany, zpět do Čech podél hranic a dál okolo Lipna na Maria Rast am Stein a do Vyššího Brodu. To byl i důvod, proč jsme tam nyní začaly.
Nepršelo, bylo dusno, obloha zatažená. Stoupaly jsme k Martínkovské rotě. Šla jsem kolem ní nedávno. Pokaždé mě ale překvapí , jak se v krásné krajině mezi lesy a loukami tak najednou objeví obrovské, nevzhledné , šedé budovy za rezavým plotem. Vypadá to jako obří kravín. Bývalá vojenská rota patří na Šumavě k těm novějším. Příliš nová na zbourání, příliš velká a příliš daleko na rozumné využití. Před lety tam zkoušeli nadšenci provozovat muzeum Železné opony. Jen chyběli návštěvníci.
Asfaltovou cestu do Studánek jsme znala. Až na kopeček nad městečkem je to pohoda. Čím blíže do centra, tím hůře. Vietnamské obchody, plastoví trpaslíci. Ani kostelíček a malý pivovar dojem nezachrání. Uháněla bych pryč. Kamarádka ale hlásila, že potřebuje zkontrolovat nohy. Jako by se hlásil puchýř. V duchu jsem zaúpěla: “ Po osmi kilometrech?! To to pěkně začíná!“ Kamarádka si dokoupila náplast. Má své zkušenosti.
Do nejjižnějšího bodu České republiky je cesta jednoduchá, zpátky mě to ale stejnou trasou nelákalo. Zvolila jsem cestu podél hranic, ale na rakouské straně.
Kamarádky si povzdychla a souhlasila. Znala mé o něco delší zkratky. Už měla také svůj první, nový, velký puchýř. Věděla jsem, že nechce umřít v cizině. Čekalo na nás jen pár kilometrů po rakouské straně. Nic zvláštního.
Nic zvláštního, pokud bych na jedné z křižovatek místo na jih nešla na sever. Ale skoro za to nemůžu. Ono se to stalo tak nějak samo… Šly jsme krásnou cestou podél rybníků a ta se rozdělovala na cestu vysypanou písem (stezka pro koně) a cestu asfaltovou. Pochopitelně jsem zamířila na tu krásnou koňskou stezku a do lesa. Šly jsme, povídaly si a najednou jsme zjistily, že se od hranic vzdalujeme. Kamarádku to nepotěšilo. Měla už několik puchýřů. Nepotěšilo ji ani moje ujišťování, že to zase není tak velká zacházka a že uvidíme aspoň o jednu hezkou vesničku navíc.
Zhluboka se povzdechla a vyrazila vpřed.
Pomyslela jsem si: "To to pěkně začíná!"
