Dáma na rozcestí – a spálená vánočka

Pořídila jsem si housera. Seděl mi na zádech a nechtěl zmizet. Tak jsem se šla projít. S batohem na zádech jsem prošla Šumavou od Lipna do Železné Rudy. Ve věku, kdy se vrstevnice stávají babičkami. 

Vrátila jsem se domů s puchýři a nadšením. Houser na chvíli zmizel.

Moje nadšení nakazilo kamarádku. Další rok jsme prošly Šumavu od Železné Rudy přes německé Roklany až k Lipnu.  Vrátila se s puchýři a šťastná – že to přežila.

Později jsem si prošla po hranicích další úseky, někdy sama, jindy s doprovodem.   Jen ze zvědavosti, někdy pár desítek, jindy pár stovek kilometrů, často s odbočkou do sousedních zemí.  Ze Železné Rudy jsem došla do Znojma.

Zajímala mě krajina, lidé v ní, jejich příběhy i příběhy těch, které jsem na cestě potkala. Pro sebe i pro pár přátel jsem začala psát zážitky z cest po hranici.  Byla jsem přesvědčená, že každý, kdo je zdravý, může vyrazit na cesty pěšky. Bez ohledu na věk.  Moc rozumu jsem tedy nepobrala, to je jasné. S věkem se prý dostavuje moudrost. Nevím, u mne se dostavil jen ten houser.

Kamarádka se mnou šla třikrát a třikrát se vrátila s nohama plnýma puchýřů. Bez ohledu na to, kolik do bot investovala a jaké vybavení si pořídila. Je nesmírně statečná a trpělivá.  Zatímco ona trpěla, já si cesty užívala.  Kdokoliv méně trpělivý a statečný by mě alespoň praštil turistickou hůlkou, aby mě pohoda přešla. Kamarádka ne.  Jen ta radost z putování se u ní trochu vytratila.

Po poslední společné cestě její telefon zamrzl. Rozmrzl až s podzimem, kdy mi přála k narozeninám. Slíbily jsme si, že se sejdeme. Pak telefon opět zamrzl. Přišly její narozeniny. Popřála jsem jí k narozeninám a slíbily jsme si, že se sejdeme. Telefon opět zamrzl až do vánočních svátků. Štědrý den byl za rohem, z trouby voněla vánočka a kamarádka se objevila u nás doma. 

Bylo toho dost na povídání.  Ráda by se mnou zase vyrazila na cesty.  Udělala mi tím velkou radost.  Cestování s ní není rozhodně nuda. Je ve všech směrech mým opakem, dobře se doplňujeme. O pár let mladší, se skvělým smyslem pro humor, najde kavárnu i uprostřed lesa, umí se podívat na věci  jinak než já.

Zatím jsme se domluvily pro jistotu jen na tom, že na jaře vyrazíme na pomezí jižních Čech a Vysočiny za další společnou kamarádkou a pak se uvidí. Ono by se vidělo, kdyby v kuchyni pro kouř ještě vidět bylo. Manžel strčil hlavu do kuchyně a diplomaticky se zeptal, jestli ještě pečeme, nebo už pálíme.

Ten rok byla vánočka jako život – hořkosladká.

Přišla zima a s ní druhá vlna koronaviru. Já posilovala imunitu běháním, kamarádka nemocí. Koronavir  ulovila už podruhé.

Přišlo jaro a my vyrazily za společnou kamarádkou Hankou. Známe se všechny z práce.  Je z nás nejstarší, velmi inteligentní, pracovitá, bezpečný přístav v rozbouřeném moři pracovních starostí.  Navíc skvěle vaří a ani celoživotní pobyt v Praze v ní nezkazil zdravé jádro venkovana.   Setkání to bylo také takové – hořkosladké. Koronavir ji připravil o manžela, kterého jsme všichni měli rádi. Chytrý, s velkým smyslem pro humor, majitel vydavatelství, člověk s velkým přehledem.   Nebylo nic, co by tu ztrátu zmenšilo.  Žádná slova by to nezměnila. Stejně jako tomu, kdo přijde o nohu, nemůžete říct: „to bude dobrý.“   Protože ono nebude.  Bude to jiné.

Společně jsme chodily krajinou krásnou jako zahrádka a udělaly si den, jaký si člověk chce schovat do krabičky na horší časy. Víc, než společný čas jsme si věnovat nemohly. Jen mě při tom chození došlo, že kondice té nejmladší z nás nebude stačit na běhání po horách mým tempem.

Za několik týdnů mi od ní přišla zpráva, že se mnou tentokrát nepůjde.  Je opravdu statečná. Někdy je potřeba velká odvaha k tomu, abychom si přiznali, že nám na něco síly nestačí.

Přišel červen a já věděla, že je nejvyšší čas vzít batoh a jít na další procházku, než se jižní Morava rozpálí žárem léta. Šla jsem se projít ze Znojma do Javorníků.