Dáma na rozcestí – a nekorektní pohled na případ Soutok

Myslím, že už v tom mám jasno. Za všechno může hrabě Lichtenstein, Marie Terezie, jeleni a komunisti.   

Kdyby hrabě Lichtenstein v roce 1872 nedal postavit plot a oboru  v trojúhelníku mezi soutokem Dyje a Moravy a kdyby komunisti nepostavili na stejném místě  železnou oponu,  nemuseli bychom dnes řešit, jak ochránit cenné území lužních lesů na soutoku  Moravy a Dyje. Možná už by nebylo co chránit.

Obora Soutok je největší oborou v české republice a podstatným způsobem ovlivňuje využití území mezi soutokem Dyje a Moravy. Území kdysi porostlé hustým lužním lesem, úrodný trojúhelník lidmi osídlený od pravěku.

Ve špičce pomyslného trojúhelníku se nachází nejcennější část lužních lesů, které se trochu nadneseně říká „Moravská Amazonie“.  Podobně jako celá západní hranice se i tato část nacházela v pohraničním pásmu. Přestože jde o unikátní celek lužních lesů, status ochrany mají jen  vybrané lokality - maloplošná zvláště chráněná území.  To mi přišlo zvláštní. 

Při cestě po hranici od Železné Rudy až sem, k soutoku Dyje a Moravy, jsem procházela  národními parky i chráněnými oblastmi, kde často klíčová území byla  právě ta v bývalém pohraničním pásu.  Ochranu měla ale území jako celek. Při pohledu na mapu mně vrtalo hlavou, proč je to na Soutoku jinak. V případě území Soutok se  dlouho uvažuje o vyhlášení národního parku nebo chráněné krajinné oblasti. Sleduji to jen jak poučený laik. Nijak přehnané nadšení jsem v téhle věci nezaznamenala.  Spíš rozpaky. 

Pro sebe jsem hledala odpovědi na některé otázky. Mám štěstí, že nejsem novinář a tak nemusím dát hlas všem zúčastněným.  Mohu si dovolit nekorektní pohled poučeného laika.

Jak to bylo v minulosti?

Úrodné území  na soutoku řek bylo lidmi využívané od pravěku.  Rozmístění lesů v krajině se stabilizovalo po skončení kolonizace ve 13. a 14. století. První obecně platný zákon na ochranu lesa vydala Marie Terezie patentem z r. 1754. Půda a tedy i lesy byly v soukromém vlastnictví a hospodaření v nich si řídil každý vlastník podle svého.  Obyvatelé kolem lužních lesů byli na bohatství lesů zcela závislí. Nedostatek vlastní půdy je nutil  k chovu dobytka právě na území lužních lesů. Obyvatelé Lanžhota měli právo využívat lesní plochy a měli vymezeny dny, kdy mohli do lesa.  Svědky pastevních lesů jsou dodnes soliterní staleté duby například na Pohansku. V roce 1872 kníže Lichtenstein lidem práva vzal.  Začal s oplocením rozsáhlého území na soutoku obou řek, aby tak zabránil migraci zvěře směrem na Bílé Karpaty. Lanžhoťané se nechtěli vzdát  svých práv, na kterých byli životně závislí. O práva roky bojovali a soudili se. Majitelem sporných lesů byl však prokazatelně  (viz Josefský katastr z r. 1787) kníže Lichtenstein a obyvatelé Lanžhota svůj boj o vstup do lesů prohráli.  Na území soutoku tak vznikla největší obora v Čechách. Sloužila k ochraně populace jelena lužního, ale i daňků, které hrabě dovezl. Na lovech se zde setkávali příslušníci nejvyšších společenských vrstev.

Po konfiskaci majetku rodu Lichtensteinů po válce přešlo vlastnictví území na soutoku Dyje a Moravy na stát. Tomu odpovídalo i hospodaření – v dobrém i zlém. Jen lovy zůstaly za každého režimu podobné – příležitost k výdělku nebo k setkání vyvolených.

Se zřízením pohraničního pásma byl vstup do území jen na povolení.  Byla vybudována síť asfaltových cest, která usnadnila ochranu státní hranice i přístup pro techniku do lesů.  Uzavření území na desítky let umožnilo v některých lokalitách nerušený vývoj ekosystémů.

Proč právě Moravská Amazonie?

Lužní lesy na soutoku Moravy a Dyje se někdy označují jako Moravská Amazonie.  Odborník žasne, laik se diví. S amazonskými pralesy mají naše lužní lesy společné jen to, že potřebují  - a zadržují -vodu. Oba ekosystémy jsou jinak zcela odlišné.

Ačkoliv… Když jsem územím procházela, možná jsem pro sebe i nějakou spojitost našla:

Vykácené rozsáhlé plochy osázené stejnověkými dubinami nevypadají jako citlivá probírka. Stačí se podívat na letecké snímky.

Kdo drží v území pomyslné karty v rukou?

Především jsou to Lesy ČR, Lesní závod Židlochovice (s ředitelstvím v Hradci Králové), spadající pod Ministerstvo zemědělství.  Jsou držitelem a uživatelem obory Soutok, tedy lesů zvláštního určení. Pak je zde samospráva – město Lanžhot a jako obec s rozšířenou působností i město Břeclav. Zapomenout nemůžeme ani na Moravské naftové doly a.s., které v lokalitě na mnoha místech těží ropu. A nakonec jsou zde zájmy ochrany přírody a krajiny, které reprezentuje mimo jiné Agentura ochrany přírody a krajiny, spadající pod Ministerstvo životního prostředí.

Je evidentní, že v území se setkávají zájmy ochrany přírody s těmi ekonomickými a lokálními. A car je daleko…

Proč a jaký způsob ochrany území zvolit?

Citlivý ekosystém lužního lesa na soutoku Moravy a Dyje je lidmi ovlivňován po staletí.

Má smysl vyhlašovat celoplošnou ochranu území? Nestačí jen chránit vybrané lokality?  Zdravý selský rozum mi říká, že přijde-li někdo s nějakým geniálním plánem, jako například prohloubit koryto Moravy a umožnit její splavnění pro říční dopravu, je potřeba mít silného partnera na straně ochrany přírody.  Necitlivé úpravy vodního režimu na Dyji i Moravě v minulosti měly a dodnes mají zásadní vliv na oblast Soutoku. To už by se nemělo opakovat.

Ze sdělovacích prostředků se dozvídám o roky trvající snaze vyhlásit na území Soutoku velkoplošné chráněné území – národní park nebo chráněnou krajinnou oblast. Definice  národního parku v Zákoně 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny říká mj.: „Národní parky jsou rozsáhlá území, jedinečná v národním či mezinárodním měřítku, jejichž značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy…“

Definice chráněné krajinné oblasti pak uvádí:“ Chráněné krajinné oblasti jsou rozsáhlá území s harmonicky utvářenou krajinou, charakteristicky vyvinutým reliéfem, významným podílem přirozených ekosystémů lesních a trvalých travních porostů, s hojným zastoupením dřevin, popřípadě s dochovanými památkami historického osídlení.  Na rozdíl od národních parků nejsou CHKO určovány především přírodovědnými hodnotami, ale jejich posláním je ochrana dochovaného typu krajiny.“

Logická se mi tedy zdá snaha o vyhlášení chráněné krajinné oblasti. To ale již v roce 2010 samospráva obcí v území odmítla.

K ochraně Soutoku byl tedy zvolen systém maloplošných chráněných území – často o velké ploše.

Qui bono?

V čí prospěch? Firmy  podnikající na území Soutoku i majitelé honiteb se chovají logicky – ekonomicky. Zřízení nového subjektu - například  správy CHKO -  by změnilo rozdělení kompetencí (a penězovodů) v území. Zachování stávajícího stavu, tedy bez velkoplošné ochrany území,  bude nejvíc vyhovovat jim.

Naopak prohrávajícími jsou podle  mne obce s kompetencemi v tomto území.  Možná by k nim jezdilo o trochu víc turistů a s nimi i nevítané věci jako novoty a odpadky.  Třeba by i chtěli ubytování se snídaní a někdo z místních by si třeba i přilepšil, což by nadělalo zle. Obce - a Lanžhot především- přišly ale o víc, než jen o pár turistů.

Když obce odmítly vytvoření CHKO, vzdaly se tak možnosti čerpat významnou část  dotací ze zdrojů Evropské unie i z národních zdrojů pro obce na území  CHKO a NP. Mohly čerpat dotace na návštěvnickou infrastrukturu, parkoviště, osvětlení, nakládání s odpady i vodami, obnovu budov – například jako návštěvnické středisko.  Některé dotační tituly jsou určeny výhradně pro tyto obce, u jiných mají bodové zvýhodnění.  Ano, peníze k nim nepřijdou samy, musí o ně žádat. Miliony ale na ulici nenajdou. Třeba je ale nepotřebují?  Každopádně dobré časy už jsou pryč, peněz z EU už těžko bude víc. 

Správa CHKO by pak sama mohla být příjemcem dotací – například na péči o bezlesí. Stala by se tak dalším zdrojem financí a pracovních míst.  Je ale jasné, že další hráč by změnil těsné vazby desítky let budované.

Dubové lesy dorostly do mýtního věku.  Je možné, že zanedlouho budeme prohrávající my všichni.