Zatímco rtuť teploměru zmateně kmitá nahoru a dolů, listí se prohání po ulicích a dětská hřiště zejí prázdnotou, u nás doma se zrodil první komplex méněcennosti.
Stejně, jako mají někteří osmáci trauma, protože patří mezi poslední, dychtivě čekající na občanku, můj syn si všiml, že patří mezi poslední hrstku dětí, která se pyšní kompletním mléčným chrupem. Taková potupa!
Nepomohly žádné manévry, při nichž se snažil zabrzdit přední čelistí o cokoli, a páčení příborem bylo taky bezúspěšné. Zuby se prostě nevzdávaly a mindrák byl na světě.
Minulý týden to konečně přišlo! Žádný mléčný zub sice neopustil své dočasné působiště, ale jeden následník nějak nechtěl čekat a vyklubal se hned za ním. Hurá, starý zub bude muset ven a Matěj konečně zapadne do kolektivu bezzubých a nikdo už se mu nebude posmívat!
Konečně bude vzat do party „pizizubků“ a nebude tak hnusně vybočovat z řady!
Svitla mu naděje, že si stihne vylepšit úsměv do společného fotografování ve školce. Jeho nadšení na okamžik zkalila má informace o nevyhnutelné návštěvě paní zubařky, a tak ho ještě chvíli zkoušel páčit sám, ale protože je to chlapec bystrý(jó, taky nevím po kom), po chvilce pochopil, že je to nad jeho síly.
Nastal den velkého zlomu. Už nebude „obyčejnej mlíčňák“. Kleště zubařky mu otevřou nové obzory. Z bytu šel ještě statečně, z baráku taky. Do auta nastoupil dobrovolně, ochotně vysedl a do budovy polikliniky vešel se vztyčenou hlavou. Jenže, jen co nasál ve druhém patře zubařskou „vůni“, linoucí se tou dlouhou chodbou, vyhodil brzdu, zařadil zpátečku a se slovy, že si to rozmyslel, couval ke schodišti. Začala jsem tedy psychologicky působit, ale vše, co jsem řekla, bylo vzápětí použito proti mně. Má slova přehlušoval zvuk vrtačky a zelené obličeje některých přítomných v čekárně mi taky nijak nenahrávaly.
Musím na to jinak. Zvolila jsem primitivní motivaci úplatkem, kombinovanou s vylíčením hrdosti, kterou pocítí jeho otec, až zjistí, jak byl jeho syn statečný. Zabralo to a za deset minut jsme odcházeli bez jediné slzy a se zubem v krabičce do obchůdku přes ulici.
Cestu za odměnou absolvoval s pootevřenou pusou, chytal do ní průvan a přiblble se usmíval.
Tak takhle chutná hrdost!
V domnění, že je velký hrdina, pokusil se ze mě vymámit i velkou odměnu. A protože držím slovo, ale zároveň nejsem až tak úplatná matka, dohodli jsme kompromis - velká pochvala za velké hrdinství, malá hračka za malý zoubek.
„Už mám vybráno, ten prdící pytlík, můžu?“ žadonil.
Ten úsměv, který nabral po absenci zubu úplně jiný výraz, jsem nemohla zklamat. Odměna byla jeho.
Vedle v potravinách skoro nikdo nebyl(aspoň jsem si to myslela). Zatímco jsem přemýšlela nad důležitou otázkou, zda koupit kolínka, vřetena nebo nudle, rozhodl se Mates vyzkoušet funkčnost pytlíku. Za ten zvuk by se nemusel stydět ani medvěd po konzumaci dvou sudů kedluben.
„Týjo, mami, to byl prd!“ nadšeně a obdivně zhodnotil výkon té fekální hračky.
To už ale ostatní nakupující zvědavě mířili do naší uličky, kde jsme doposud byli sami. Vzhledem k tomu, že prodejna báječně rezonuje, začínala jsem chápat trapnost mojí situace. Horkost mi stoupala od pasu nahoru a zastavila se, společně s rudou barvou, až v mém obličeji. Při pohledu do zhnusených tváří spolukošíčkářů jsem neměla sílu něco vysvětlovat a upalovala radši ke kase. Společně se mnou tam měl namířeno i mladý kluk, který jako provokativně krčil nos.
„Račte přede mě, dámo, asi máte naspěch,“ pronesl jakoby vtipně a odstoupil asi o dva metry.
Když za námi doma zaklaply dveře, konečně to ze mě trochu spadlo. Manžel se historce strašně chechtal, obvinil mě i ty netušící občany z nesmyslu pro humor a hned inkriminovaný předmět vyzkoušel.
Vzpomněla jsem si na letní výlet do ZOO. Jakuba tam fascinovali daňci, protože vydávali ten typický zvuk, za který jsou děti po jídle nebo bublinkovém pití kárané. Jenže Kuba byl tak ohromen, že se rozhodl zvuk zvířete napodobovat i v místní restauraci. Tahal to až z paty z euforie, že se naučil další zvířecí zvuk. Naštěstí náš syn zřejmě nebyl ani první, ani poslední a číšník nás s úsměvem na tváři poinformoval, že daňci jsou tu nejoblíbenějším repertoárem skoro všech malých dětí, tak ať jsme v klidu.
Asi hodinu po manželově přednášce o tom, jací jsme suchaři, strčil Matěj ten zázrak pod podsedák židle. Muž dosedl, lekl se, zařval, a aby si nepřevrhl talíř do klína, letěl i s židlí směr záda. Musel se asi hodně kousat do rtu, ale ustál to. Má přece smysl pro humor. Přesto pytlík nenápadně uklidil na skříň. Matěj už měl stejně jiné starosti. Těšil se na setkání s Anežkou. Skoro dva týdny ji neviděl, protože byl nemocný. Ona chodí o třídu níž a pravidelně na sebe čekají na zahradě školky. Anežka už je taky bez zubu. Když se druhý den konečně objevila za houpačkou, Matěj sršel štěstím. Vždycky si spolu zalezou do křoví a hrajou si na manžele. Ani dneska nemířil jinam.
„Anežko, póď honem, ukaž mi svou dírku,“ hulákal a vzbudil obecné pohoršení.
Všechny(!) matky pohlédly směrem ke křoví. Pak na mě. Tohle už nepřežiju, proletělo mi hlavou. Naštěstí synovo natěšení bylo silnější a vyrazil Anežce naproti s pusou otevřenou dokořán. Když si pak uprostřed zahrady začali nadšeně prohlížet svoje mezery v zubech, za smíchu těch původně zděšených matek, uvědomila jsem si, že nedýchám a začíná mi být na omdlení. Vtáhla jsem do sebe ten studený vzduch a s výdechem nabrala sílu. Dokud totiž našim dětem stačí, když se mezi sebou chlubí tím - co jim chybí, je to dobré. Panika bude na místě, až si začnou ukazovat to – co je jejich nedílnou součástí. Kéž na sebe ta zvídavost nechá čekat co nejdéle, ať můžu ještě dlouho klidně dýchat.
