Taková darda! Hypotéka na třicet let a po nastěhování zjistíte, že váš vytoužený byteček je v baráku hrůzy.
Sotva se doplazím k výtahu. Ruce vytahaný až u kolen, z tašek vypadává nákup a ten malý bojkotář se zapře mezi futra dveří, protože skákání do louží je mnohem zajímavější než vymezený prostor panelového bytu. Když se mi ho podaří jemným násilím odtrhnout a chystám se ho narvat do výtahu, zjišťuji, že je zase seklej v posledním patře. Bydlí tam protivná důchodkyně, kterou než obejdete, stačíte sníst svačinu. Nevím, jestli nedovírá ty dveře naschvál nebo je jenom tak roztržitá, ale pravda je, že pokud po ní nastoupíte v přízemí do výtahu, tak už ve druhém patře nemáte kyslík, protože jinak než se zatajeným dechem se prostě v kabince vydržet nedá! Zato přehled – ten má úžasný. Přesně ví, co se kde šustne, když to nestihne oběhnout, tak to nenápadně sleduje za záclonou a zná všechno úplně nejlíp.
Další jasnovidka do našeho baráku jenom dochází za příbuznými (několikrát denně) a je si jistá, že svoje děti týrám a zvažuje přivolání sociální pracovnice. Dokonce se svěřuje se svým úmyslem zbytku baráku, jehož tamtamy to donesly až ke mně.
Stěhovali jsme se sem před dvěma lety. Po dvou měsících, strávených na kardiologii s druhorozeným synem, to pro mě bylo to nejkrásnější období. Ačkoli chlapeček téměř nespal, většinu času proplakal (výstižnější je asi slůvko prořval), bez rozdílu jestli je den nebo noc, já byla plná energie a s manželem jsme ho nosili na rukou do zemdlení. Kdyby do mě někdo cpal osmkrát denně odporně hořké léky, po kterých člověk, natož malé miminko, začne probublávat a hůř dýchat, řvala bych asi taky. Chápu, že to sousedy mohlo obtěžovat, ale pro mě to znamenalo jediné. Můj syn přežil, dýchá a je tu s námi. Nechce se mi vysvětlovat nějakým čarodějnicím, že svoje děti nepřivazuju, nepálím cigaretou ani nebiju. Jeho diagnózu znají.
Další kapitulou jsou pejskaři. Zdůrazňuji – pejskaři. Ne pejsci – ti si po sobě sami uklidit neumí. Občas je páníčci nechají tak vycukat, že to pustí už ve výtahu a vytrousí hned pod schodama. Potom své miláčky vyčešou na balkóně, čímž se moje pověšené prádlo rázem promění v chlupaté cosi a o zábavu mám postaráno.
A poslední kategorií jsou závistivci, kteří nám pro jistotu ani neodpoví na pozdrav. Tak moc je žere, že jsme si koupili za necelé tři miliony třicet let starý byt, který oni odkoupili od města před několika lety za pár desítek tisíc. Kdyby to měli v hlavě v pořádku, tak nám nezávidí, ale politují nás. Právě tito lidé nás mají za zbohatlíky a sami pak na prodeji svých bytů vytřískávají právě ty miliony. Takže asi tak.
Za těch několik měsíců kluci povyrostli, jejich zběsilé běhání, smích a křik je slyšet na míle, takže je jasné, že přivázaní nejsou. Nekouříme a modřiny mají leda od pádů, jak dělají skopičiny. A přesto to paní jasnovidka nevzdává. Pořád hledá důvody, aby mohla povolat do zbraní pracovnice sociálního úřadu. Neví, že o její snaze vím, a tak na mě hází kyselošklebné úsměvy, prokládá to větami o moc hezkých dětech (těch mých), ale svoji misi nevzdává. Když mě potká, jak jdu jen se starším synem, ihned mě zpovídá, zda je ten malý sám doma a naopak. Jakoby žádná jiná matka dvou dětí nikdy nešla po ulici jen s jedním dítkem.
Naštěstí jsou v baráku i světlé výjimky. Sousedi na patře a přímo pod námi jsou normální rozumní lidé, kteří mají pochopení, za což jim patří veliký dík. Právě oni by si mohli zoufat nejvíc (opravdu jsme přes den poněkud hlučnější rodina), ale opak je pravdou. Také rodina z přízemí si nás užije, protože moje ratolesti by venku nejradši bydlely a při návratech do uzavřených prostor to dávají hlasitě najevo. Přesto i ta je velmi milá a lidská.
Dneska už noční klid neruší Kubův pláč, zato já ho chodím uspávat od půl osmé zhruba pětkrát. Tu ho vzbudí bouchnutí výtahu, tu štěkot psa nebo vysokofrekvenční hlas jasnovidky a špionky, kterak se informují z patra do patra.
V pondělí cestou ze školky se mi zase ptala, kde je malej. Evidentně byla zklamaná po informaci, že ho hlídá taťka. Odpoledne po zjištění absence manželova auta, tudíž dedukci o jeho nepřítomnosti, nás zase při příchodu k baráku podrobila svému testu.
„Kdepak máte většího chlapečka?“ cedila přes falešný úsměv.
„Tamhle jede na kole,“ odpovídám mile a stejně křečovitě.
Bohužel tu nejsme rodáci, ale jen naplavenina a té se to tu prý musí dát takzvaně sežrat, jenže i asertivita má svoje meze!!! Až se mě zeptá příště, kde mám to či ono dítě, zaútočím se stejnou zákeřností – „A kdepak máte manžela Vy, už ho z Vás kleplo?“
Začínají prázdniny. Chystám se s dětmi do hlubokých brdských lesů na chalupu. Konečně je začnu týrat čerstvým vzduchem, sběrem hub, borůvek a běháním od rána do večera po venku. Za trest je i nechám skákat v potůčku, stavět přehrady a pokud má sociální pracovnice čas, u nás má dveře dokořán.
