Prý mám doma spratka, ale já to vidím trochu jinak

Minulý týden mě opět donutil k zamyšlení, jestli je moje dítě skutečně takový spratek, jak říkala „sympatická“ paní lékárnice.

Kluci měli horečku. Normální děti s horečkou jsou unavené, malátné a maminky se pomalu bojí o jejich život. Moje děti, obě(!), mají příznaky omezené pouze na rozpálené tělíčko, ale jinak jsou plné energie, skákají, lítají a udržet je v posteli je nesplnitelný úkol. I „Anča Vařečková“ je bez efektu. Oni svá těla do klidu prostě uvést neumí. Pravda, s Matějem už je to vzhledem k jeho věku docela dobré, protože energii dokáže vybít i jinou cestou a přece jen si nechá leccos vysvětlit, ale s Kubou je to boj. My rodiče zatím prohráváme. Když ho zkusím jen na malou chvilku chytit a držet v náruči, aniž bych mu umožnila jakýkoli pohyb, po osvobození připomíná takovou tu natahovací hračku. Nahromaděnou energii ze sebe musí rychle vypudit, takže jeho výkonnost i tímto dočasným uvedením do klidu naopak stoupá.

I v čekárně u paní doktorky byl opět nejakčnějším dítětem a po výprasku(já vím, že je zbytečný, ale lidem okolo to bohužel dělá dobře) vydržel sedět přesně půl minuty. V ordinaci nás vítá paní doktorka s úsměvem a větou, že jedině nás pozná i přes zavřené dveře. Ale protože oba kluky zná (o Kubově hyperaktivitě ví své i paní psycholožka, která nám mimochodem neuměla pomoci, neb naše dítě se vymykalo všem normám či tabulkám, a tak nám s manželem aspoň soucitně popřála hodně sil), vůbec se nad jejich živostí nepozastavuje. Ani ona totiž nezná žádný ventil na upuštění energie.

„Jo, maminko, tady se žádná reklamace uplatnit nedá, co jste si udělali, to máte,“ směje se vždycky, když se ptám, co mám teda dělat.

A tak to máme, milujeme to a občas jsme z toho zoufalí. Když ale v lékárně paní magistra začala na Jakuba křičet něco o spratkovi a nevychovanci, zatímco mě pasovala do role tupé a podřadné matky, bylo mi do breku. Zeptala jsem se jí, jak by ona zastavila dvouleté dítě s ADHD, ale neuměla mi odpovědět. Nejsem královna výmluv. Ano, i moje děti umí pěkně zlobit a bývají po zásluze potrestány. Já umím rozlišovat! Když se mi bude dítě vztekat v obchodě s hračkami, nebudu to svádět na hyperaktivitu, ale to že dítě nevydrží na jednom místě, zatímco stojím čtvrt hodiny ve frontě, neovlivním. Tyto děti za to prostě nemohou. Možná ani „normální“ dítě by tam tak dlouho nestálo.

Nicméně jsme se doma rozhodli ve výchově ještě přitvrdit. I když po tomto zážitku jsem měla chuť se vzdát. Můj životní optimismus mě opustil. Co ví ty osoby, které tak rády radí nebo rovnou soudí, jak se cítí rodiče, kteří neví, co je to spánek alespoň dvě hodiny v kuse nebo vstávání za světla? A nejen to. Rodiče takových dětí mají svůj postřeh vytrénovaný lépe než olympijský reprezentant, protože jejich prckové jsou prostě přeborníci v brnkání na nervy. Například až nahoru na žebřiny vylezl Kubajs bravurně už v jedenácti měsících a to třeba dvacetkrát v jedné půlhodince. Šplh, skok z výšky i do dálky, kotouly letmo, běh, přemísťování nábytku a jídlo za pochodu, to jsou běžné denní disciplíny, mezi kterými si nedopřejí ani chvilku oddechu.

O víkendu byl manžel výjimečně doma a já mohla trochu vypnout. V neděli jsem si sedla v obýváku na gauč a rozhodnuta napsat pár řádek, jsem si slastně upila kávy z hrnečku a procvičila prsty nad klávesnicí. Zbývala asi hodina do začátku Velké pardubické, a tak poslouchajíc dusot koní, jsem se jala přemýšlet.

Jen já, klávesy a ztišený zvuk televize jako kulisa. Klid. Děti byly s taťkou v pokoji a zblbnuty místním supermarketem, tudíž i představou, že Vánoce jsou za dveřmi, psaly(diktovaly), už teď na začátku října, dopis Ježíškovi.

Báječný klid.

Právě v okamžiku, kdy jsem začala „přemýšlet“(hlava se mi přitom zvrátila vzad, pusa udělala klopivý pohyb a z hrdla se ozvalo zachrochtnutí), se přede mnou vynořil Jakub. V ruce svíral otcův mobil v režimu hudebního přehrávače, pogoval a z toho přístroje se na plné pecky linuly tóny Linkin Park. Málem jsem si šokem překousla jazyk a zaskočenou slinu vykašlávala ještě asi tři minuty. Mé já, zvyklé poslouchat už několik let pouze milé melodie z Krtečka nebo Včelích medvídků, bylo brutálně probráno. Kuba, podpořen i svým starším bratrem, se začal svíjet v tom pekelném rytmu uprostřed obýváku. Bylo po psaní(po dřímotě taky). Další zvuky, které následovaly, už s melodií neměly nic společného a přiváděly mě do naprostého šílenství. Taťka (jak já ho miluji) odvelel ty dva pařmeny do pokojíčku a nastalo nádherné ticho.

Přehlušilo ho až šílené funění a pravidelné údery. To začal Matěj trénovat na boxovacím pytli zavěšeném ve futrech mezi dětským pokojem a obývákem. Kuba mu pochopitelně asistoval a občas, chudáček malej, chytil jednu místo pytle. Manžel se přesunul k televizi a uděloval nám předdostihový komentář. Za mlada jezdil do Pardubic pravidelně a měl tudíž nutkání seznámit nás(děti ohromit) se svými znalostmi. Co chvilku přerušoval Matějův trénink, aby mu zblízka u obrazovky ukazoval, kde stával, co viděl a co se tam naučil. Tvářil se přitom pyšně jako páv, zatímco syna jeho výklad evidentně obtěžoval a zdržoval. Žádná slova obdivu se nekonala.

„No jo, povíš mi to někdy jindy. Teď nemám čas! Zavolej mě až to začne, jo?“ řekl nejdřív přidrzlým tónem, ale v půli věty to bravurně intonačně vybral, aby se vyhnul kázání nebo pohlavku.

To Jakub ho ocenit dokázal. Když se muž sehnul pro ovladač, aby zesílil televizi, využil jeho ohnutého hřebu a přesně mířeným skokem z gauče mu přistál na zádech. Následovalo pět minut, kdy odmítal opustit otcova bedra a za mohutného povzbuzování musel taťka klusat a přeskakovat překážky z polštářů, autíček a židlí. Když probíhali pomyslným cílem, dostih právě začínal.

Všichni jsme očima kopírovali pohyby koní(Kuba běhal po místnosti stejně zběsile jako oni), tajili dech, abychom si v zápětí s úlevou oddychli. Sevřené dlaně jsme povolili až ve finále. Krásnější být ani nemohlo!

Pak už jsme se jen kochali pohledem na vítěze - člověka, který nezná, co je to vzdát se!

Kuba křičel „hulá, Vána, hulá“a skákal po gauči napodobujíc koňské řehtání. Najednou se mně, unavené matce, vrátil optimismus a odhodlání. Pokud se ani my s manželem nevzdáme a s námi stovky dalších podobně zoufalých rodičů, máme obrovskou šanci, že ze svých dětí, navzdory všem, vychováme slušné lidi. Co na tom, že jsou to dítka dočasně „zrychlená“, až vyrostou, využijí svoji energii jinak a třeba nám to všechno bohatě vynahradí. Takové finále by bylo taky úžasné nebo ne?

P.S. Neberte můj článek jako stížnost nebo nářky, já litovat nepotřebuji a ani nechci! Berte to spíš jako prosbu. Až uvidíte na ulici maminku s podobným „spratkem“ chvilku popřemýšlejte, než ji nebo to dítě odsoudíte. Někdy je opravdu potřeba umět rozlišovat.