Bydlíme na rozhraní staré a moderní zástavby - takové té čtvrti „lepších lidí“. Já a hrstka matek pobíháme po hřišti sem a tam. Vysazuji jedno dítě na klouzačku, supluji brankáře tomu druhému a opět odbíhám pohoupat prvního, udělat mu bábovičku a honem zpátky do branky.
Další maminky sedí na lavičkách, zraky ponořené v módních časopisech a sem tam prohodí nějakou větu směrem ke svému dítku.
„Ne, Nicky (Sofinko či Anemarí), nehačinkej v tom písku, hezky na bobeček, ať nemáš špinavej zadeček a nesahej na píseček, nabírej ho lopatičkou,“ pronesou podobné věty a opět pokračují ve čtení.
Nechápu tu nespravedlnost. Moje děti vyžadují mojí účast při hře a z hřiště odcházíme zásadně jako čuňata, pašující v botách, kapsách a někdy i vlasech tuny písku. Možná právě proto si nás vyhlídl asi čtyřletý chlapeček a my ho rádi přibrali do hry. Jeho maminka stejně neměla čas, protože musela telefonovat a při hovoru si asi stokrát prohlídla nehty, narovnala si obsah výstřihu a pohladila svoje dokonalé nohy. Okem po synkovi hodila asi dvakrát. Když jsem klukům rozbalila křupky, vypadal, jako by dva roky nejedl.
„Promiňte, můžeme dát malýmu křupky?“ zavolala jsem na maminku.
„Cožéé?“ odpověděla zřejmě dotčená, že jí rušíme hovor.
„Jestli může malej křupky?“ zopakovala jsem svůj dotaz.
„A jsou BIO?!“ zajímala se.
„Ne, nejsou. Jsou obyčejný, kukuřičný, neslaný, nemastný,“ pokouším se o úsměv a začíná mi být toho malého kluka opravdu líto.
„No tak to v žádným případě, Nicky jí jenom Bio, nehodlám mu kazit žaludek.“
„Tak promiňte,“ vypadlo ze mě.
Chudák začal plakat. Maminka vstala a se slovy, že mu dá jinou, lepší dobrůtku, ho chtěla odtáhnout. Kdyby pohledem uměla vraždit, byla bych na místě mrtvá. Chlapeček se totiž držel lavičky, vztekal se a volal „křupky, křůůůpkýýý“, doprovázeje to dupáním nožičkou. Jsem pitomá, proletělo mi hlavou, neměla jsem je vůbec vyndávat, ale pak jsem se vzpamatovala. Vždyť takové vztekání kvůli něčemu znám s klukama taky. Prostě jsem se jen v dobrém zeptala. Nemohla jsem tušit, že jde o Bio rodinu.
Za chvíli pláč ustal – mamka mu natlačila do pusy svůj Bio výrobek, papírek hodila za lavičku, vzala si ho na klín a pak se to stalo. Malý Nicky pozvracel mamince nejen výstřih, ale i ty dokonalé nohy. V tu chvíli mě napadlo – BIO NEBO CHEMIE?
POZNÁŠ AŽ TO „VYB..JE!“
Taky jsem si vzpomněla na doktora, co nás učil na škole patologii. Kladl nám na srdce, ať jednou svoje děti nechováme ve sterilním prostředí. Smál se a tvrdil, že ve světě obstojí jen ti nejotrlejší a návod je prostý. Od malinka sem tam ochutnat trochu hlíny, trochu písku, zapít to vodou z kaluže a imunitní systém už v budoucnu nic nerozhází. Neberu jeho slova doslova, ale v něčem měl bezpochyby pravdu.
Moje děti mají jen obyčejná jména, nekrmím je Bio, nejezdí na ekologické farmy a venku se ušpiní. Zato vědí, co je správné, kde je odpadkový koš a důvody, proč není všechno bio, jim taky jistě brzy dojdou. Proto se nestydím. Měla bych?
