Vždycky jsem si přála mít holčičku. Jako malé jí česat vlásky, plést copánky a kupovat sukýnky, z nichž trčí hubená kolena, co jsou těžištěm některého z písmenek v abecedě, a dávají tak dětským nožičkám ten roztomilý výraz čitelnosti.
Později s ní prožívat její lásky, divit se jejímu vkusu a pozorovat manžela, jak panikaří nad představou, že jeho holčička se stává dospělou a mohla by snad dát polibek na ústa(ne-li jinam) nějakému odpornému chlapíkovi, kterému jde beztak jen o to jedno.
Zbytečné obavy – ty za manžela.
Zato já se v noci budím opocená, protože mi ve snu jednoho ze synů odvádí zmalovaná, nesympatická a dlouhodrápá ženština, která ho hodlá použít jako pracovní sílu, hračku a bankomat v jednom.
Když se koncem roku naše dospělá část rodinné rady usnesla, že vyhoví dětem a dovolí jim andulku, bylo jasné, že to musí být samička. I Matěj těžce nese absenci sestřičky v rodině a jeho bratrovi byla odpověď k výběru pohlaví pro jeho naivitu úspěšně podsunuta. Výjimečně tedy nedošlo k hádce a debata měla klidný spád.
Cítila jsem trošku úlevu, protože ustal tlak ze strany dětí(i manžela), poslední dobou značně sílící, zaměřený na moji reprodukční schopnost.
„Mami, co by ti to jako udělalo, kdybys ještě porodila jednu nebo dvě holčičky? Pak bysme si koupili barák, psa, táta by si pořídil velký auto a konečně bysme byli rodina!“ uzavřel to nedávno Matěj a od té doby mám v hlavě brouka, že to já jsem ta brzda k šťastnému životu zbytku rodiny, protože jsem líná rodit další děti. No, děti. Zájem je jen o sestřičku, takže ta samice, co se měla stát tmeličem rodiny, se zdála být výborným nápadem.
Netrvalo to dlouho a Bertička s růžovým ozobím byla mezi námi. Konečně u nás doma padaly věty typu „Jakpak se vyhajala naše holčička, no jen papej, ty naše princezničko, papej, jen papej.“ nebo „Co to povídá ta naše krasavice?“ Prostě jsme dali průchod objevené zjemnělé infantilnosti.
Náš život dostal nový rozměr a pozorovat dokonce i manžela, jak rozněžněně stojí před klecí, byl zážitek.
Jenže to bychom nebyli my, kdyby mělo vše hladký průběh. Už v pubertě, po smrti táty, jsem si vyděračskou taktikou na mámě vybrečela psa. Chtěla jsem vlčáka. Možná jsem toužila po ochranáři aspoň touhle cestou, když už tu táta nebyl, ale povolení jsem dostala jen na nějakou malou rasu. Tenkrát jsem chtěla naopak psa, jenže chovná stanice, kam jsem si jela pro jezevčíka, už měla jen fenky a já prostě nemohla čekat. Psí čistokrevná holčička byla moje. Po pár týdnech, kdy nožičky té jezevčice už byly povážlivě vysoké a celková výška fenky se blížila spíš tomu vlčákovi, jsme s mámou pochopily, že my prostě patříme mezi ty vyvolené, kterým i trpaslík vyroste a pro něž se i zákon schválnosti stává každodenním chlebem. Náš oříšek žil patnáct let a hodnější pes snad nikdy ani neexistoval.
„Mami, ta Berta furt jenom žere a kadí,“ pronesl takhle jednou odpoledne Mates a scénář té jeho věty mi chtě nechtě připomněl chování úplně jiného pohlaví. Zmocnila se mě panika a při podrobnějším prozkoumání opeřence i zděšení. Ozobí naší samice začínalo modrat a z milé andulky se stával normální nefalšovaný andulák, co odmítá opustit klec a vzdálit se od krmení. Další chlap do rodiny!
Něžnosti přestaly, v chápání rodiny jsou opět povážlivé trhliny a místo cukrbliků pokřikujeme na toho podvodníka, aby držel zobák a tolik nežral. Taky některá sprostá slova se stala legálními(tedy jen směrem ke kleci) a závody, kdo ho je naučí říkat dřív, neberou konce. Bertík je prostě další drsňák.
Jen kdyby se přestal konečně bát. Poctivě mu strkám ruku do klece, aby si zvykl, ale s odporem se od ní odvrací. No, při pohledu na svoje ulámané nehty a některé obzvláště vypečené záděrky se mu vlastně ani nedivím. Jdu si udělat manikúru a nalakovat si po letech nehty. Někdo to holt dělá pro chlapa, já pro ptáka. To by bylo, abych ho neochočila, neomotala si ho kolem prstu a aby mi i on se zbytkem mužského osazenstva naší rodiny nezačal zobat z ruky.
