„Děti pojedeme autobusem a metrem!“ oznámila jsem do éteru. A protože jsou kluci zvyklí chodit pěšky nebo se vozit autem, na podobná zvolání o využití služeb MHD reagují, jakoby je čekal výlet do pohádkové říše.
Cesta měla být taková ta splachovací „jedním vrzem“. Vyřídit na úřadě nutné zlo a zároveň odhalit dětem další krásná zákoutí matičky Prahy.
Plán jsme vymysleli v předvečer naší rodinné výpravy. Termín byl objednaný, a pak už nás čeká atmosféra starých uliček a rozdávání rozumů směrem k hlavičkám, podle kterých každý měsíc děláme čárky na nástěnném metru s infantilním motivem, tedy aspoň podle Matěje. Zřejmě si usmyslel, že člověk s výškou nad stodvacet centimetrů už dětského motivu hoden není, protože ve školce už beztak přesluhuje, a školák by na zdi měl mít asi spíš periodickou soustavu chemických prvků než stávajícího Křemílka s Vochomůrkou.
Druhý den probíhalo vše podle plánu - po obědě rychle usadit Jakuba do golfek(přikurtované tělíčko sice stále klade odpor, ale neutíká na všechny světové strany, čímž je přemísťování rychlejší), vyzvednout Matěje ze školky a cestou se potkat s manželem, jenž dorazí dřív z práce.
Do automatu na lístky jsem naházela přesný obnos peněz, zmáčkla požadovaný počet jízdenek(rovnou i na zpáteční cestu) a čekala. Čekala jsem dlouho, ale nic se nedělo.
„No mami, ono nám to schramstlo ty peníze a nic nevypadlo,“ konstatoval po chvilce Matěj, zrovna když jsem se dožadovala jejich vrácení mírně zuřivým úderem do té plechové krabice.
Marně.
Díky cestě do trafiky nám tedy ujel autobus a u manžela se dostavily první známky nervozity.
Následující linkou, o dvacetpět minut později, jsme se přemístili na metro. Protože s kočárkem se nastupuje jen prvními dveřmi, nestihli jsme k nim, přes veškerou snahu, z protilehlé strany doběhnout. Zavřely se nám těsně před nosem. V tuto chvíli se u manžela dostavila druhá vlna nervozity.
Další vlaková souprava dorazila za pár minut, ale namačkaní cestující na plošině pro kočárky a vozíčkáře neměli kam uhnout, tudíž naše postavy zůstávaly dál nervózně přešlapovat na peroně. Manželova nervozita právě gradovala a už se přenášela i na mě.
Po pěti minutách svítila z tunelu naše naděje, že to ještě stihneme. Na mužově tváři se objevil výraz úlevy. Na mojí taky. V okamžiku, kdy jsme se chystali nastoupit do téměř prázdného vagónu, ozvalo se zhruba ve výšce mých žeber něco, co málem přivodilo manželovi infarkt.
„Mami, mně se chce čůrat a už to asi nevydržím!!!“
Otec, jindy vlídně přistupující ke svým ratolestem, křečovitě stiskl čelisti, rozšířil s hlasitým nádechem nozdry, popadl Matese za ruku a běžel s ním vykonat potřebu. Stihli to do příjezdu dalšího metra. Jelo se.
Kdo viděl na „Národní“ chlapa, co běží po eskalátoru s kočárem skoro na zádech, tak to byl můj muž.
Na místo jsme dosprintovali sice pozdě, ale paní u přepážky měla naštěstí skluz, tudíž jsme přišli ještě včas. Mě i manžela pálilo na plicích a jazyk jsme plazili středem. Děti byly ošlehané větrem,ale očividně jim to vůbec nevadilo. Ještě jsme tedy cestou zasekli vchod – ten točící, jelikož jsme si v té rychlosti nevšimli obrovské cedule s přeškrtnutým kočárkem. Pro naše účely byl vchod na opačné straně budovy.
K večeru, po procházce Prahou si Matěj v autobuse prohlížel lístky.
„Mami, dyť nás žádnej policajt nekontroloval,“ divil se syn, sedící s tátou ob jednu řadu sedadel.
„To kontroluje revizor, ne policajt,“ usmála jsem se na něj.
„Cože, kdo?“ ptal se znovu.
„Že lístky kontroluje revizor,“ opakovala jsem už trošku hlasitěji, ale asi stále nedostatečně.
„Kdo?“
„R E V I Z O R !!!“ zakřičela jsem na něj a to jsem neměla dělat.
Autobusem to začalo šumět a slovo „revizor“ znělo jako ozvěna. Pár lidí si rychle cvaklo, jiní se tlačili ke dveřím, aby mohli na blížící se zastávce vyskočit. Jenže během chvilky ozvěna změnila směr a obsah.
„Kde je ten revizor, kdo to řekl?“ znělo tichem a zraky cestujících postupně doputovaly zpátky ke mně. Tolik pohrdavých pohledů a všechny byly věnovány mně.
„Á, madam je asi šprýmařka, že?“ znělo z jedné strany.
„Já bych řekl, co madam je!“ ozvalo se z té druhé.
Nutno dodat, že většina lidí seděla nebo stála na svých místech a evidentně se bavila.
„Chápeš to? Já myslela, že jezdit na černo je výhradní disciplína puberťáků. Že to těm lidem stojí za ty nervy?“ ptala jsem se manžela cestou od autobusu a ještě přidala pár vět o zkaženosti dnešních lidí a další ty mravnostní povídačky pro dobrý příklad dětem.
Jenže najednou mně samotné začalo bušit srdce. Uvědomila jsem si, že lístek jsme cvakali jen já a manžel. Jelikož nejezdíme tak často, vůbec mi nedošlo, že Matějovi už bylo v září šest, a tudíž už platí taky.
Byl to perný den a dlouho zase nikam(ve svém zájmu) MHD nepojedeme(v zájmu širokého okolí taky). Můj pocit provinění se zmírnil až v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že jsme dopravnímu podniku hodili do automatu čtyřnásobek Matějova jízdného. Jó, odpustky jsou dneska holt drahé a vodu života kalí zejména ti, co mají sami máslo na hlavě, ať jde o cokoli. Taky máte ten pocit?
P.S. Všem poškozeným se omlouvám, ten poplach vznikl opravdu omylem. Já si libuji v klidných vodách, leč to máslo pro tentokrát přiznávám.
