Jak je lehké vzdát se zásluh aneb Po kom ty děti vlastně jsou?

„Kuba je celej já,“ konstatoval manžel, když mu Jakub pomáhal spravovat rozbité věci, které se u nás vlivem dětí hromadí rychlostí blesku.

Ten den za tátou opravdu chodil jako ocásek, pilně šrouboval, lepil, zatloukal, ale hlavně si užíval toho, že to všechno dělá s tátou.

„Beš pyč, mami, my pavujeme!“ říkal důležitě pokaždé, když jsem se objevila ve dveřích a dal mi jasně najevo, že tady není žádné místo pro obyčejnou ženskou.

„Matěj je taky celej po mně,“ zhodnotil muž i genovou výbavu prvorozeného syna, jenž mu právě podrobně popisoval nějaké fáro, tuším že to byl šestnáctiválec.

Prostě žihadlo!

„Šestnáctiválec?“ pokusila jsem se vmísit do hovoru, ale oba se na mě koukli stylem „holka, do tohohle se nepleť, to je chlapská záležitost“.

Po chvíli stočili hovor k zahradní technice, počítači a nakonec probrali i Anežku. Rostou mi doma holt chlapi! Na tu těžkou převahu si musím zvyknout.

A tak to u nás chodí často. Oba kluci jsou po otci. Tedy podle něj a hlavně v situaci, kdy mu dělají radost.

Jenže

„Kuba je celej já,“ říkávám často zase já, hlavně když mi pomáhá s uklízením, vařením, prokládá to slůvky „mami, mám tě jád“ a vůbec se u něj projevuje takové to „cíťo“ cítění.

Šeptání sladkých nesmyslů bude mít jistě v krvi, cítím to.

Samozřejmě, i Matěj je po mně, zejména v situacích, kdy ho přede mnou někdo chválí jak je šikovný, chytrý a hezký. To se nadšeně hlásím k rodičovství a sem tam prohodím něco o dědičnosti, aby bylo jasno, kdo se na jeho genialitě a kráse podílí. Kdo mu předal kus sebe.

Nastane-li však situace, kdy obě děti reagují jinak, než se od nich očekává, začne manžel mluvit výhradně o „MÝCH“ dětech. Vzdává se dobrovolně svého podílu na genetické výbavě a k zodpovědnosti tlačí buď moje chromozomy, nebo to svádí na moji výchovu.

Jenže!

Po některých dnech, kdy mi večer na hlavě šediví vlasy, chraptím v důsledku výchovných manévrů a v oku mi sídlí tik, pochybuji i já.

„Tvoje(!) děti!“ začínám pak větu, jakmile se objeví manželova hlava ve vchodových dveřích, a pokračuji výčtem prohřešků obou synů, zatímco se vzdávám jakékoli možnosti vlivu na dědičnost z mé strany.

A tak z toho mám někdy těžkou hlavu a děti pořád neví, po kom to vlastně jsou. Zkrátka občas vychovávám svoje děti, občas ty manžela, ale hlavní je, že jsou  stoprocentně NAŠE. To ostatní se snad časem poddá, kal se usadí a pravda vyplave na povrch. Tak, jako smetana.