Taky to znáte? Jeden den vás vaše ratolest zbožňuje, miluje až do vesmíru, opěvuje vaši krásu, a pak stačí, když druhý den vstane z postele tou sedací částí, a všechno je jinak. A vůbec nejlepší je, když tímto stylem vstanou obě děti i s manželem.
Svoje děti chválím. Často a za každou maličkost(manžela už méně). Až mě někdy napadá, jestli nemám začít s jiným směrem výchovy, protože Jakub opěvuje i svoji nešikovnost.
„Jé,hujá, sikovnej Bubík,“ hlásí mi pokaždé, když se mu povede amputovat autíčku kolečka nebo urvat nohu některému z Matějových superhrdinů.
Svoje děti i trestám. Až mě někdy napadá, jestli nemám začít i v tomto směru jinak, protože Matěj už mě někdy začíná pasovat do role otrokářky, podpořen i manželem, zejména když plivu síru za občůraný záchod nebo za chůzi ve špinavých botách až do pokoje.
Včerejší den byl jedním z těch „vydařených“. Ráno mi Matěj oznámil, že ty džíny, co jsem mu koupila, jsou pěkně blbý, ta mikina má vadnej zip, botám se roluje jazyk, šála je moc dlouhá a v tý čepici vypadá jako blb. Jakub pak samozřejmě přes kopírák předvedl stejnou písničku a manžel to uzavřel, že ani on šálu nesnáší, takže se jim ani nediví.
Když jsem dopoledne zadělávala na cukroví a do mísy sypala poslední ingredienci, dožadoval se Kuba pití. Protože jsem věděla, že budu mít za chvíli ruce od těsta, udělala jsem mu pro jistotu velkou sklenici šťávy.
„Mami, pomáhat, taky Bubík vazit, jo?“ dožadoval se odpovědi.
„To víš, že mi můžeš pomáhat,“ zněla má bezmyšlenkovitá odpověď.
Ve chvíli, kdy mi to došlo, bylo pozdě. Celá šťáva skončila v útrobách mísy a bylo po těstě.
V poledne mě náš benjamínek poinformoval, že oběd, který jsem vařila s takovou láskou, jíst nebude. Jen se koukl do talíře a konstatoval: „Fuj hňusní.“ Manžel byl naštěstí jiného názoru. Aspoň jeden světlý bod.
Při cestě ze školky mi Matěj poinformoval, co mi paní učitelka vzkazuje. Prý ať mu laskavě dávám do školky jinou bundu, neboť tahle má odepínací kapucu na patenty a vždycky, když ho kluci za ní zatáhnou, tak mu jí urvou. Pochopila jsem, že problém nemá paní učitelka, nýbrž můj chlapeček. Taky mi vynadal, že jdu moc rychle, pak zase pomalu nebo se mu pletu do cesty.
Další zkouškou mých mateřských nervů byl nákup. Musela jsem koupit nové suroviny na těsto pohřbené šťávou. Čekal mě další boj. Chápu, že to vypadá mile, když se nainstalují taková ta houpací autíčka na mince hned za pokladny, ale pro mě to znamená, že Jakub odmítá vstoupit dál do obchodu nebo mi z něj utíká za tímto lákadlem. Tentokrát to bylo vážnější. Houpací hasičské auto bylo obsazené a u něj vytvořená fronta. Nenakoupila jsem. Přitom opravdu jsou dny, kdy si nechá jako správný rozumný hoch vysvětlit okolnosti a poslušně za ručičku se mnou hází věci do košíku.
Venku, frustrován z neúspěchu svého umanutého chování, se rozeběhl a zabrzdil až u keříku před zeleninou. Břichem o zem! Bohužel toto místo je i tím nejoblíbenějším místem všech psů z okolí. Domů jsme šli s „hnědým“ odérem a hlasitým řevem. Hlavou se mi rojily myšlenky o nevděčnosti těch mých dětí. Samozřejmě jsem použila po generace děděnou větu o tom, že Ježíšek to vidí, a v duchu zatoužila po ocenění, pochvale a uznání.
Ušli jsme pár metrů a zrovínka, když jsme chtěli zatočit k baráku, mi oči brnkly o moje ošuntělé autíčko, zaparkované u silnice. V okamžiku, kdy jsem zřetelně rozpoznala za stěračem papír se znakem městské policie, jsem dostala takový vztek, že jsem jako blázen trpící samomluvou nešetřila poznámkami, zuřivým pohybem ten kus modrého papíru vytrhla a četla: ZPRÁVA STRÁŽNÍKA, při kontrolní obchůzce dne 2.12.2009 v 8:15 jsem zjistil, že Vaše vozidlo RZ ------- se nacházelo v následujícím stavu: SPRÁVNĚ ZAPARKOVANÉ, Váš strážník ----, Děkujeme Vám, že správně parkujete, atd. ………… a ještě něco o mém zodpovědném chování.
Padla mi brada a dostala jsem záchvat smíchu. Děti na mě koukaly jako na zjevení a já najednou měla úžasnou náladu. Konečně se mi dostalo ocenění, pochvaly a uznání.
P.S. Dneska se nám doma vzbudili andílci a na světě je zase krásně.
