Vždycky jsem si myslela, že drsným chlapům se nic takového stát nemůže. Pravda, příznaky se většinou objevují až po nějaké době soužití, takže vliv prostředí na tom má taky jistou vinu, ale převážně to bude asi vrozené stejně jako u nás žen.
Začalo to letos o prázdninách, kdy naše ratolesti prvně opustily rodinné hnízdo na víc dní. Byla jsem přesvědčena, že jejich nepřítomnost dopřeje rekonvalescenci našim rodičovským nervovým buňkám, taky šedinám na chvíli zastaví jejich zběsilou odbarvovací mánii a prázdnému bytu umožní, aby nám po letech nabídnul neomezené možnosti k různým manželským dobrodružstvím. Ale to jsem se spletla. Už po dvou dnech TO na manžela přišlo. Nejdřív jsem si myslela, že na něj něco leze, ale když jsem ho další den našla v kuchyni, jak večeřel nad táckem s Křemílkem a Vochomůrkou, usrkával kakao z hrnku s Maxipsem Fíkem a o hodinu později si po stole popostrkoval autíčko, došlo mi, že pomyslná pupeční šňůra se netýká zdaleka jen nás žen.
Manželův stav se zhoršoval den ode dne, a já tak na vlastní oči poznala, že chlapi to mají fakt o dost těžší. Copak my matky? My jsme na tom dobře, tedy aspoň většina z nás. My máme kromě dětí ještě třeba vaření, praní nebo uklízení…, ale otcové? Najednou si v tom prázdném bytě nemají s kým hrát, nemají se před kým předvádět, a čas se tak hrozně vleče.
Nakonec jsem na to přišla. Mates už dlouho touží po zvířátku do svého pokoje, tudíž by nebylo marné přichystat mu překvapení a zároveň tím zabavit otce po dobu dětské nepřítomnosti. Cesta z práce nazítří neomylně vedla do nedalekého zverimexu, kde jsem zakoupila malé akvárko s potřebnými proprietkami a nádherného samečka Betty bojovnice. Pak už jsem nedočkavě spěchala k domovu. Vše jsem nadšeně položila před manžela se slovy, že já bych to určitě neuměla zprovoznit tak dobře a hezky jako on, protože nemám tu správnou fantazii a důvtip. Zabralo to. Manžel dokonce rybu pojmenoval a já měla chvíli podezření, že ani po narození prvního dítěte se neuměl tak rozněžnit jako nad tím oploutveným tvorem v kuse skla s vodou.
Další dny směřovaly jeho kroky vždy nejdřív k Rufusovi. Když se měl vracet domů až pozdě večer, přišlo mi dvacet esemesek, jestli už Rufůsek papal, spinkal, kakal, jestli jsem mu zhasla či naopak rozsvítila, nebo jestli má dost teplou vodičku. A protože se svého úkolu zhostil opravdu svědomitě, nasadil do akvária dva krunýřovce, aby jeho novému kámoši hlídali čistotu. Dal jim jména – Body a Doyl, a já začala pochybovat, zda jsem udělala dobře a jestli se jich otec bude ochoten vzdát a předat je do péče syna. Mé obavy se nepotvrdily. Po návratu se Mates stal taťkovým spojencem a po pár dnech už plavaly u Rufuse dvě samičky – Božka a Růža. Dneska už mají (otec i syn) akvárium skoro přes půl pokoje, rybiček mají asi čtyřicet a nejradši mají živorodky, protože můžou konečně na vlastní oči pozorovat ten pohlavní akt. Pak sledují, jak jim rostou břicha a euforicky konstatují, že porod se blíží.
Jen Matějovo nadšení malinko opadlo, když zjistil, že samice všechny svoje mláďata hned po porodu sežraly. Tedy až na jedno, které ve mně vyvolalo pocit méněcennosti. Má už jeden centimetr, je to samička a Mates mi tuhle tak neempaticky předhodil, že i ta ryba (na rozdíl ode mě) dokázala porodit holčičku, přičemž se on i muž tvářili, jako by ji snad zplodili sami. Snažila jsem se chvíli bránit a argumentovat, že není umění porodit „děvče“, když má ta ryba těch mláďat najednou padesát, ale Mates to nakonec uzavřel sám: „No, tak buď ráda, že nejseš ryba, to bysme taky s Kubou mohli bejt sežraný. A co by sis bez nás počla!“ Měl pravdu, co bych si počla.
O oplodňování v našem bytě už ví celý barák. Jakmile se otec vrací domů, Mates na něj už na chodbě pokřikuje kdo, s kým, kolikrát, kde a jak. Ale možná je to lepší, než to - co kdysi oznamoval sousedům Kuba, když jsme měli ještě andulku. Tenkrát totiž mužská část rodiny rozhodla, že bychom se měli držet slovního spojení „volný jako pták“, a náš Bertík tak bydlel spíš mimo klec. Nejdřív jsem s úsměvem uklízela a komentovala jeho trávící proces něžnými zdrobnělinami od písmene B, jenže čeho je moc - toho je příliš, a tak můj slovník byl den ode dne agresivnější, až skončil u písmene H. A protože dětská ouška si vždycky vyberou jen to, co se jim líbí nejvíc, lákal k nám Kuba sousedy a příbuzné se slovy: „Poďte dál, máme doma h…o!“
Příští týden je očekáván přírůstek do už tak rozvětvené šupinaté rodiny. Snažila jsem se o zasvěcení do vodního světa, ale marně. Ani muž, ani syn mě mezi sebe nechtějí. Ještě štěstí, že Jakub se toho taky neúčastní (teda s výjimkou situací, kdy dojde k úhynu, to je pak ve svém živlu, protože pohřbívání je stále jeho velká vášeň), a tak mám za kým jít. Ale asi to nebude na dlouho. Včera, když mě zas Mates obdařil komentářem, že tomu vůbec nerozumím, jsem si lehla na zem ke Kubovi, který jezdil s vláčkem po dřevěných kolejích. Vzala jsem si druhou mašinu a chystala se účastnit hry. Kuba se na mě jen podíval, zhluboka se nadechl, vzal mi ruku a i s mašinou mi ji položil na vedlejší kolej se slovy, že na té jeho - hlavní - bych překážela.
A tak jsem se teď na podzim ocitla i na té životní vedlejší koleji a doufám, že to ještě nebude definitivní. Třeba si toho manžel všimne a na oplátku mi vymyslí taky nějakou další zábavu. Uvařeno, vypráno a uklizeno už totiž mám. A než přijde ten opravdový podzim života, chtěla bych se prohánět vždy jen po hlavních trasách.
