Děti do osmi let nesmí bez dozoru nafukovat balónky. Na frkačky je povoleno frkat od čtrnácti. Výkon vysavače je omezen na maximálně 1600 wattů. Budovy musí být vybavené štítkem znázorňujícím energetickou náročnost. Kadeřnice mají zákazáno nosit boty na podpatku. Rum není rum. Nezbláznil jsem se. Takhle to vypadá, když se pár chytrých hlav dá dohromady.
Evropská unie vydala směrnici, která stanovuje, jak hlasité dětské hračky smějí být. Ta bez debaty smysl má. Zachránila životy bezpočtu dětí, které by jinak jejich rodiče na pokraji psychického zhroucení vinou ustavičného rambajsu, které jejich ratolesti hrou s čímkoliv bez ustání vydávají, nejradši zardousili. O zbytku nařízení a směrnic z bruselské kuchyně lze ale s úspěchem pochybovat.
Není týdne, kdyby bruselští úřednici nepřišli s dechberoucí legislativní novinkou. Spíš než nadšením se ale zalykám pláčem. Už několikrát jsem se z dlouhé chvíle zkoušel vžít do role evrospkého úředníka (ta chvíle byla skutečně neskutečně dlouhá) a snažil jsem vymyslet regulaci hodnou právě takového pěšáka unie. A přesně v tu chvíli si vždycky uvědomím, proč v Bruselu ještě nepracuji a pravděpodobně ani nikdy pracovat nebudu. Prostě nejsem schopen takové voloviny vymýšlet. Asi mám málo představivosti.
Stav veřejných financí je perfektní. Ekologické problémy Evropu netrápí ani v nejmenším. Udržitelný rozvoj a energetická soběstačnost jsou už dávno uzavřená a překonaná témata. Musí to tak být, jinak by ze srdce unie nepřicházely další a další naprosto zbytečné, drahé a svobodu omezující regulace. O pokrytectví, kdy na jedné straně EU vydává miliardy eur na tvorbu nových pracovních míst a na straně druhé je nesmyslnými nařízeními likviduje, je zbytečné psát.
Opak je ale možná pravdou a genialitu Pata, Mata a dalších, kteří denodenně ovlivňují naše životy zdánlivě nepotřebnými výmysly, jednou ocením, byť u zákazů typu rťutových teploměrů, nebo nápadu sledovat všechny v Evropě vyrobené krabičky cigaret (je jich cca 30 miliard ročně) o tom vážně pochybuji.
