Tak jsem si myslela, že dneska se zas ponořím do teorie a vytáhnu to, co se mi zdá zajímavé ze Zákona o rodině. Možná se pár informací může hodit. Ostatně, mám výhodu, že jsem Macecha. Tedy trochu stranou dění a trochu nad věcí. Jenže pak zazvonil telefon a do myšlenek se mi zavrtali další Brouci. A tak jim dávám přednost.
Pamatuji si z dětství hádky rodičů. Ostatně, kdo ne, že? Pamatuji si, že jsem to nesnášela a vbíhala mezi zuřivě gestikulující dospělé přesvědčena, že je dokážu zastavit. Tenkrát jsem to dokázala. Svět byl tak nějak jednodušší.
O asi čtyřicet let později je mi jasné, že konflikty se nedají zastavit prostou přítomností a tím, že zdvořile požádám. Konflikty v přítomnosti dětí ale dodnes nesnáším.
A tak se v souboji o děti, který teď mezi Tátou a Maminkou graduje, držím na okraji. Někdo musí zůstat věcný a třeba i přinést trochu nadhledu. Nebo čaj. Jenže to se pořád bavíme o sporech dospělých. Ti by měli sami sebe zvládnout. Nikdy bychom neměli ze zřetele ztrácet dětský svět.
Co udělá s dítětem, když mu neustále někdo vysvětluje, že druhý rodič je špatný? Že jeho partner chce dítě Mamince "sebrat"? Že to s nimi Táta nemyslí dobře? Že je přísný a zlý a nikdy se o ně nestaral? Že Maminku i s nimi vyhnal z domu? Co udělá s dítětem, když si Maminka myslí, že děti jsou její majetek, že je může posouvat na pomyslné šachovnici manipulací jak chce ve snaze...o co vlastně? Potrestat? Koho vlastně? Tatínka? Děti? Sebe?
Na soudní stání přinesla sociální pracovnice velmi jemně psaný posudek. V klidu jsem si ho četla. Doporučila posouzení znalcem, protože nedokázala vyloučit, že děti jsou manipulovány. Z kontextu čtu, že si myslí, že to tak je, ale není kompetentní to posoudit. Zajímavé. Myslela jsem si, že tahle dáma významně fandí matkám. (Nezapomeňte, že my na malém městě si dokážeme vzájemně spočítat nudle v nedělní polévce.) V závěru jednání soudkyně doporučila Mamince a Tátovi dohodu s podporou mediátora a předala jim kontakty. Nový Manžel Maminky (říkejme mu Šofér) poněkud hlučně vysvětlil sociální pracovnici, že Maminka a Táta nejsou žádná rodina, aby šli do poradny pro rodinu. Sociální paní má trénink. Klidně vysvětlila, že mají společné děti a tedy do tohoto typu poradny patří.
A neděje se nic...Maminka nechce...a čas běží... dětský čas...¨
Zítra si má jít Táta pro děti na víkend. Maminka mu smskou oznamuje, že mu je nedá. Táta po několika hlubokých nádeších odpovídá, že příjde v obvyklém čase. Telefon dětí je nedostupný. Zvláštní náhoda. Tatínek už se ani nepokouší Mamince telefonovat. Soupis časových údajů o nepřijatých hovorech už stejně roluje přes několik obrazovek notebooku. Ve čtvrtek náhle zazvoní telefon. Táta ho stihne spustit na hlasitý odposlech. V telefonu se ozve hlas Šoféra. Prý si Táta může pro děti zítra přijít. Užasle pozorujeme displej telefonu, já ani nedýchám. Je prý třeba si promluvit o střídavé péči a o tom, zda na ní Táta trvá. Řekne, že trvá a rád si promluví. Ovšem s Maminkou a někde na neutrální půdě. Šofér nesouhlasí a řekne Tátovi, ať pro děti nechodí, že mu je nedá. Táta se diví - nejsou to přece děti Šoféra. Zopakuje, že si pro děti příjde zítra v obvyklou dobu. A znovu slyší, že mu je Maminka nedá. Prý nemusí a je to jen její dobrá vůle. Tlumím úsměv dlaní, absurdní situace mne rozesmívají vždycky. Taková malá obrana. Že by byla dobrá vůle taky platit výživné?
Hovor končí a Táta po chvíli k uklidnění volá Mamince. Znovu se dozví, že mu děti nedá, protože nemusí a on je pouhý sobec. Táta je ledasco. Technik, občas přiměřeně tomu černobílý, ale sobec je proti němu i matka Tereza. Musím to vědět. Znám každou jeho chybu. Znovu se usmívám do dlaně.
Hovory jsou skončeny, Tatínek bere na procházku Štěně. Výplach myšlenek. Vařím čaj.
Myslím na děti. Na tlak, jemuž jsou vystaveny, na "masáž", kterou každodenně podstupovat. Na to, že se s nimi nikdo neučí, že výtvarně a pohybově nadaná Dcera nemá žádný kroužek, že Syn tráví dny u počítače, že jsou svědky každodenních sporů dospělých. Že dvě dospělé děti už z rodiny rychle vypadly, třetí prožívá v rané dospělosti těžké konflikty s otcem-Šoférem.
Čas běží... a není podstatné to, že běží čas Táty (nejspíš proti němu) a Maminky (spíše pro ni). Zejména běží čas dětí. Dětských mozků, dětských duší...
Tohle už snad není ani Brouk, ale nějaká daleko větší "obluda".
Posté si kladu otázku, jestli by se tyhle věci neměly řešit rychleji, než v řádech měsíců a let. A jdou pak vůbec napravit ty na dětech napáchané škody?
(A příště snad už ta poněkud suchá teorie).
